Čerstvý a příjemně chladivý vánek se proháněl nad vodní plochou s éterickou lehkostí a tvořil na její krystalicky čisté hladině drobné vlnky. Ty se pak zanedlouho s vytrvalou svědomitostí tříštily o zvolna stoupající písčitý břeh a zahlazovaly přitom množství drobných otisků bosých chodidel, zcela náhodně rozesetých všude kolem. Jejich majitelka ležela opodál a snad jen ona sama by mohla potvrdit, zda-li ještě cítila příjemný chlad zmírajících vlnek u svých nohou, nebo již zcela propadla do náruče Morfea.
Poklidný pozdně odpolední den líně plynul a z pozvolných pohybů dívčina hrudníku šlo snadno vyčíst, že bůh spánku již zcela zahalil její mysl do tenat svého snového království. Ale i zde však dívčina mysl - snad ze setrvačnosti, nebo zvyku - kroužila kolem otázek a záhad, jenž ji byly společnicí i během bdění. Nyní však, zbavena dohledu přísné logiky, se mysl mladé dívky mohla vydat mnohem dále. Možná až k samotným hranicím pravdy. Pravdy, jenž byla před mnoha tisíci lety zapomenuta tak důkladně, že se dnes v zdeformované formě nevyskytovala ani v oblasti legend a mýtů. Bylo smutnou skutečností a nešťastným faktem, že lidská mysl je v časových škálách opravdu důležitých událostí příliš krátkodobá a pomíjivá.
Pokud by na břehu pobýval nějaký nezúčastněný pozorovatel, možná by si nyní všiml v půvabné a oduševnělé tváři mladé dívky drobné změny. Jemná víčka, pod nimiž se dosud chaoticky míhal pohyb snění, se několikrát lehce přivřela a dívka na své tváři nevědomky vytvořila několik drobných vrásek. Příčinou nebyl zlý sen, ani obtěžování nepříjemného hmyzu. To vnější okolnosti opět trochu násilně táhly dívku do světa více přízemního.
"Lusy! Lusy! Vstávej." Snažila se dívku vzbudit mladá slečna a všímavému pozorovateli by jistě neunikla jejich nápadná podobnost.
Bůh snění však nemínil propustit svou ovečku tak lehce a proto musela strana narušitele přijít s novou taktikou. Až téměř smyslně půvabná slečna se s lišáckým úsměvem nad svou mladší sestřičku naklonila a nechala své dlouhé a kudrnaté hnědé vlasy s lehkou jemností dopadnout na dívčin obličej. Jak se dalo předpokládat, výsledek na sebe nenechal dlouho čekat a po několika ne příliš artikulovaných vzdeších a nekoordinovaných pohybech se ozvalo s jemných rtíků mladé dívky lehce vyčítavé:
"No tak, Jessy, nech toho!"
"Nenechám. Už je nejvyšší čas," odvětila Jessy s předstíranou autoritou starší sestry a na oko se zatvářila velice přísně. A aby dodala svým slovům vyšší vážnosti, ještě si nesmlouvavě dala ruce v bok.
Póza přísné učitelky se sice zcela minula účinkem, ale Lusy přesto s nepředstíranou neochotou vztáhla k své starší sestřičce ruku. Ta nenásilným pohybem vytáhla svou mladou svěřenkyni na nohy a vykouzlila na tváři tázavý úsměv.
"Zase si dumala, co?"
"Hmm..." odvětila Lusy zamyšleně, což bylo i přes svou stručnost více než dostatečnou odpovědí.
Jessy věděla již dávno, že její sestřička není jako jiné děti. Lusy byla chytrá, zvídavá a hlavně stále nespokojená. Žádná odpověď pro ni nebyla dost jasná a nezpochybnitelná. Dospělí nikdy neměli rádi, když se děti ptají na otázky, na které neznají odpověď, ale ještě více je irituje, pokud se ptají na věci, které je samotné ani nikdy nenapadlo zpochybňovat, ačkoli si o to přímo říkají. A kdyby Lusy nebyla samotné ztělesnění roztomilosti a nevinného půvabu, došla by dospělým s její zvědavostí trpělivost mnohem dříve.
Jessy nyní šla pár kroků za svou mladší sestřičkou a při pohledu na její zádumčivě skloněnou hlavu věděla, že její mysl opět pronikla až na místa, kam se duševní zrak jiných neodvažuje. A zatímco myšlenky mladé dívky cestovaly v nedozírných vzdálenostech času, prostoru a fantasie, její nohy se bořily do měkkého písku, který nikdy nepoznal potěšení z toho, že by ho po tváři pohladila ruka vrženého stínu.
Když Jessy vkročila do pokoje své sestřičky, náhle si uvědomila, jak je toto léto nezvykle chladné. Lusy stála u okna, opírala se lokty o parapet a hleděla do noci. Slabé cvrlikání hmyzu a vzdálené zvuky lidské činnosti se vkrádaly do pokoje s nenucenou jemností a tvořily na pozadí ticha uklidňující kulisu pro noční rozjímání.
"Neměla bys tak dlouho postávat u okna," upozornila Jessy svou sestřičku, "mohla by ses nastudit."
"Já?" prohodila Lusy s nenuceným vědomím převahy, když se otočila a sjela pohledem svou sestru od hlavy až k patě, "Já mám alespoň košilku."
Jessy na věcnou poznámku nijak nereagovala a stočila řeč k tématu mnohem důležitějšímu. "Neměla by ses tím stále tak trápit. Takhle prostě náš svět vypadá. Nějaký přece být musí, no ne?"
Lusy se dlouho a tiše dívala do tmy, ve které její zrak ztrácel jakoukoli perspektivu a míru pro odhad vzdálenosti. Neprostupná čerň se klenula nad městem jako bezedná nicota, která může co nevidět spadnout z nebe i na jejich hlavy a zahalit je do věčně černé noci.
"Řekni mi, Jessy," začala Lusy potichu, "ty jsi nad tím nikdy nepřemýšlela?"
"Nad tím, jestli je něco za bariérou? Nevím, možná chvilku, ale podobné otázky nemají cenu. Není na ně totiž žádná odpověď, tak proč se tím trápit? Takhle zkrátka náš svět vypadá. Nic jiného už není."
"Ne, já tomu nevěřím, nedává to smysl!" reagovala mladá dívka s nečekanou razancí a zároveň se obrátila ke své sestře čelem, "ta bariéra je určitě umělá, jsem si tím jistá!"
"Jak to můžeš vědět?"
"Já... já... já nevím, prostě mi to nesedí," odvětila Lusy téměř v slzách a Jessy si náhle uvědomila, že u její sestřičky nejde o nějaký rozmar a dětskou posedlost, ale o otázku bytostně důležitou. "Proč by celý náš svět měl končit takhle? Vítr do té bariéry naráží, kaménky se od ní odráží a ona sama ve dne září. Nemůže to být konec všeho co existuje, času ani prostoru, ta bariéra je prostě umělá a za ní něco musí být. Něco důležitého, co nám kdysi bylo odepřeno a my to musíme získat zpět!" Lusy při těch slovech vyhrkly z očí slzy a Jessy se dál nedokázala přetvařovat za tu chladnou a poučující starší sestru a konejšivě Lusy objala. Obě sestry vydržely o objetí několik dlouhých minut, než se uklidnily a jejich oči zastavily přívaly slz.
"Možná máš pravdu," navázala na konverzaci tiše Jessy, "ale nikomu se nikdy nepodařilo bariéru prolomit, takže pokud nemáš nějaký úžasný nápad, jak to udělat, zůstanou naše teorie jen fantasiemi."
Lusy smutně a snad i trochu odevzdaně pokývala hlavou a celé vyčerpaná z psychického vypětí už nezvládla nic jiného, než zalézt do postele a usnout hlubokým a osvěžujícím spánkem. Jessy se ještě chvíli na svou mladší sestřičku dívala a pak tiše vyklouzla z pokoje a sama s hlavou plnou nezodpovězených otázek ulehla.
Tohle léto bylo skutečně nezvykle chladné, ale nikdo si nepřipouštěl, že by podobný trend mohl pokračovat i v letech příštích. Úroda byla slabá, hmyz malátný a děcka, která se ještě před pěti šesti lety koupala u moře nahá a ve stínu vysokých topolů se schovávala před horkem, nyní skotačila kolem v takřka v podzimním oblečení. To platilo i pro Lusy, která právě překonala svůj rekord v přeskocích švihadla a pak se celá hrdá na svůj úspěch s novým elánem vrhla do zvelebování svého přístřešku, jenž si zhotovila v odlehlé části lesa jen z větví, listí a provázků. Původně měl být její domeček dvoupatrový, ale praxe ukázala, že něco podobného je až příliš složité, než aby to zvládla. I tak byla se svým dílem spokojená a právě se vydala hledat vhodný kus větve, který by se jí hodil k zpevnění celé konstrukce. Možná šlo jen o podvědomou touhu či to byla pouze náhoda, ale její veskrze praktická snaha o zvelebení přístřešku ji přivedla až na samotnou hranici světa, který znala. Bělostná bariéra se za stromy v nepostřehnutelně zakřiveném oblouku klenula do dáli a výšky a jemně světélkovala. Lusy zde byla již mnohokrát, takže jí ten pohled nijak nepřekvapil. A tak jako vždy, ani tentokrát neodolala, přišla blíž a jemně po bariéře přejela prsty. Opět ucítila to slabé mravenčení a nemohla s nevšimnout, jak se jí pod bříšky prstů stěna trochu prohýbá. Nebyla si tím jistá, ale měla pocit, že kdysi bývala pevnější. Téměř každý měl před bariérou jistý respekt, Lusy nevyjímaje, ale přesto ji několikrát podrobila rozličným testům a pokusům a nejednou se jí dokonce pokoušela i prorazit. V jejich světě neexistovalo nic, co by mělo jen vzdáleně podobnou konzistenci, tvrdost a barvu. Stěna se pod silným tlakem lehce deformovala, ale čím více na ni člověk tlačil, tím větší odpor kladla. Nešla ani probodnout ostrým předmětem a jakákoli kapalina se po jejím povrchu svezla dolů, včetně žíraviny, kterou svého času Lusy zcizila z chemického skladu. Tak jako nesčetněkrát předtím i nyní Lusy přejížděla prsty po povrchu bariéry a v mysli se jí opět honily všechny ty teorie a nápady, jaký může být její původ a co leží za ní. Na devítiletou dívku byly její hypotézy nečekaně sofistikované, ale přesto žádná z nich Lusy neuspokojovala a ona si byla jistá, že se před ní pravá podstata bariéry schovává stejně účelně, jako prostor za její bělostnou tváří. A Lusy ani ve svých nejbujnějších snech nečekala, že právě dnes se jí dostane důkazu, že bariéra má i druhou stranu.
Nejprve si toho nevšimla a považovala to jen za optický klam způsobený chaotickým jiskřením a pableskováním, ale pak to zpozorovala s neoblomnou jistotu. Jen na dosah od místa, kde měla nyní sama položenou dlaň, se pohybovalo několik výdutí, které v obloucích kroužily kolem. Lusy s sebou trhla a ústa se jí otevřela šokem a překvapením. Proboha, nezdálo se mi to? blesklo jí hlavou. Když se po nějaké chvíli vzpamatovala, s bušícím srdcem opět přistoupila ke stěně a bojácně na ni zatlačila jedním prstem. Krve by se v ní nedořezal, když se téměř ve stejném místě objevila opačně orientovaná deformace, jako by někdo z druhé strany učinil stejný pokus jako ona. Lusy chtěla v prvé chvíli utéci pryč a někoho sem zavolat, ale pak si uvědomila, jaká by to byla hloupost. Než by se sem kdokoli dostal, už by mohlo být po všem. Musí získat co nejvíce informací, dokud to jenom jde. Ještě notnou chvíli přejížděla po bariéře prsty a dlaní rozličnými způsoby a bavila se tím, že stěna její pohyby kopíruje. Lusy byla dost chytrá a prozíravá, aby neomylně došla k přesvědčení, že na druhé straně někdo musí být. Někdo dostatek inteligentní, kdo je s to opakovat její pohyby.
Prvotní šok a děs jí už definitivně opustily a ona toho neznámého, který od ní byl oddělen zdánlivě neproniknutelnou překážkou, začala v naivní víře své čisté a nezkažené duše považovat za svého přítele. Ještě notnou chvíli si dvojice oddělaná bariérou navzájem kopírovala své pohyby a nejednou se dokonce přes povrch stěny jejich ruce setkaly, když v tu chvíli Lusy dostala bláznivý nápad. V návalu spontánnosti příliš nelelkovala a přitiskla svou tvář na bariéru v přesvědčení, že tak alespoň lehce ukáže svému neznámému příteli, jak vypadá. Lusy byla kromobyčejně půvabná a sama to o sobě věděla a tak byla v jejím činu i trocha té ješitnosti. Když zabořila tvář do bariéry, jasně cítila, jak se jí to trochu nepříjemné mravenčení rozlézá po obličeji, jak ji lechtá na čele, tvářích a hlavně na nose. Jakmile poodstoupila o krok vzad, zcela oprávněně očekávala, že dotyčný neznámý učiní to samé. Srdce jí bušilo jako o závod a dech se zrychloval a prohluboval na nebývalou intenzitu a Lusy plna očekávaní tušila, že může co nevidět alespoň částečně nahlédnout do tajů míst, která každý považoval za výsadní hájemství nicoty a neexistence. Chvíli se nedělo nic, pak se však asi metr a půl nad zemí objevila v bariéře nezvykle hluboká výduť, která se následně začala formovat do nečekaného tvaru. Lusy přejel mráz po těle a zorničky se jí rozšířily smrtelným děsem, když se před jejím zrakem zjevila ta tvář. Na dosah ruky se před ní v bariéře rýsovala strašlivá grimasa, jakou by si nedokázala představit ani v těch nejhorších nočních můrách. Lusy celá paralyzovaná děsem nemohla od té příšerné podívané odvrátit zrak a ten groteskní škleb, který jako slepý přízrak z temnot nahlížel do jejich světa, se jí nesmazatelně vryl do paměti ještě dříve, než zcela zbavena soudnosti v nezměrném děsu utekla od místa, které se jí málem stalo osudným. Lusy vůbec nevěděla, jak se dostala domů. Jako ve snách si vybavovala, že plakala jako smyslů zbavená a jak se jí sestřička a rodiče snažili marně utěšit a ona jim přes svůj zajíkavý hlas nebyla schopna vysvětlit, co ji tak vyděsilo. Následující dny Lusy přepadly silné horečky a přivedly ji až na samotnou hranici života a smrti. Jen zázrakem se její stav po několika dlouhých týdnech začal zlepšovat, ale pouze po fyzické stránce. Od té doby se Lusy k bariéře ani nepřiblížila a ochromena podvědomým strachem zcela vytěsnila z mysli všechny otázky, které jí dělaly společnost od útlého dětství.
Jak léta ubíhala, život pod kopulí byl stále obtížnější. Roky byly chladnější a chladnější a nebýt razantních změn v zemědělství, většina obyvatel by asi zemřela hlady. I přes celkem promyšlená a chytrá opatření však jídla nebylo nazbyt a všichni se museli značně uskromnit. Lusy za těch posledních patnáct let od neblahé události vyrostla do nebývalé krásy a začlenila se do komunity jako její velice schopná součást. To právě ona navrhla a nechala vypracovat skleníkové farmy, které se nyní táhly několik kilometrů podél pobřeží, kde ještě před deseti lety býval les. Lusy byla zodpovědná i za mnohá úsporná opatření, nové druhy izolace a další převážně technické záležitosti, bez kterých by se zde život již neobešel. Mnoho času strávila i nad Centrálním zařízením, které již po generace a vlastně i od nepaměti dodávalo teplo a energii celému zdejšímu světu, ale i přes veškerou snahu se Lusy ani s podporou nejbystřejších mozků komunity nepodařilo zabránit pozvolnému úbytku energie a tepla, které zařízení produkovalo. Nikdy přesně nevěděl, jak ta věc funguje a mlhavá představy o tom, že ten složitý stroj čerpá teplo odněkud zespoda, nebyly dostatečné, aby se s tím dalo něco udělat.
Lusy nežila ze dne na den, popřípadě ze sezony na sezonu, tak jako většina zdejších obyvatel, takže pro její mysl plnou vizí a dalekosáhlých myšlenek nebylo zatěžko odhadnout, že věci nabraly zcela tragický směr. Málokdo jejím hypotézám věnoval pozornost a ona si stále jasně uvědomovala, ačkoli se té myšlence bránila, že jediná naděje na přežití jim kyne někde daleko za bariérou. Trauma z dětství pro ni bylo stále bolestné, ale s černou předtuchou věcích příštích Lusy věděla, že se bez odvahy čelit vlastním obavám lepší budoucnosti nedočká. Ona, ani nikdo jiný. Avšak ani Lusy nemohla vědět, jak moc beznadějnou budoucnost i pro ně osud přichystal.
Mrazivý vítr se proháněl nad střechami i ve větvích odolných jehličnanů a jeho táhlé kvílení znělo jako bolestné vytí zraněného zvířete. Lusy se otřásla a ještě více se zachumlala do huňaté deky. Otevřeným oknem jí do pokoje proudily pachy nedalekých stájí i aroma popela z mnoha komínů. Tak jako každou noc i nyní se nad obzorem rozkládala jen a pouze bezrozměrná čerň, ve které se oči ztrácely jako tonoucí uprostřed oceánu. Lusy si nebyla jistá, kolik stále chladnějších zim zde bude možno přežít, dokud hlad a útrapy nepoštvou místní obyvatele jednoho proti druhému. Už nyní se šarvátky a spory stávaly takřka běžnou záležitostí a Lusy bylo do pláče, když si vzpomněla na časy svého dětství, které byly mnohem snazší a veselejší.
Lusy už už chtěla okno zavřít a ulehnout do vyhřátých peřin, když v tu chvíli jí do očí udeřilo něco, co zprvu nedokázala pochopit ani vstřebat. Vysokou nad její hlavou se nejprve rozžehl bělostný záblesk, aby poté z toho samého místa prořízl temnotu dlouhý paprsek oranžové záře a následně se ztratil někde u východních skleníků. Lusy v prvé chvíli stála jako opařená a skoro se zdálo, že zaskočena byla i sama příroda, protože šumění větru v korunách znenadání umlklo a vůkol se s mrazivou svědomitostí rozhostilo strašidelné ticho. Lusy se ale vzpamatovala první, hodila na sebe těžký kabát, vyběhla z domu a uháněla nejkratší cestou k místu, kde se záblesk zabořil do země.
Lusy zprvu nic neviděla, ale přesto si byla jistá, že je blízko. Do nosu ji udeřil podivný pach spáleniny, který se zřetelně lišil od vůně hořícího dřeva, kterou tak dobře znala. Několik hektický minut prohledávala zrakem půdu kolem sebe, když náhle její periferní vidění upoutala nezřetelná záře. V malém kráteru ležel jako němý posel nezměrných dálav a ještě trochu zářil silou své teploty. Lusy k tomu kameni přistoupila blíž a nemohla si nevšimnout, jak moc je zvláštní. Byl tmavý a nesmírně hladký, jako by ho nějaké žhnoucí ruce umně vyhladily do požadovaného tvaru. Lusy moc dobře věděla, co s železnou rudou udělá obrovský žár a byla dost inteligentní, aby v tento okamžik projevila jasnozřivost takřka geniální. Lusy nepovažovala tento kámen spadlý z oblohy na zásah boží vůle, mystické znamení či projev vyšších sil, což by nepochybně byl úsudek všech ostatních. Lusy považovala padající kámen za padající kámen, čím učinila další krok, který odděluje tupé stádo od vizionářů. Lusy se dívala na věci bez perspektivy mýtů a obav a ruku v ruce s tím se před ní zjevila pravda ve své krystalicky čisté podobě. Ten kámen spadl z nebe a padal tak obrovskou rychlostí, až se rozžhavil do ruda a získal aerodynamický tvar oblázku. A existovala jen jediná logická možnost, jak by se kámen mohl třením o vzduch ohřát na tak vysokou teplotu. Padal nejen velice rychle, ale hlavně z obrovské dálky. Lusy zvedla zrak k černé nicotě nad svou hlavou a s neochvějnou jistotou věděla, že ten svět, který se za ní skrývá, není nedostupný.
Když po celých patnácti letech opět došla až na okraj jejich světa, noc pozvolna předávala vládu novému dni a v souladu s tím povrch bariéry začal pomalu zářit a světélkovat. Lusy si připadala jako ve snách. Stále nemohla uvěřit tomu, že se sem zase vydala. Opět si připadala jako ta malá a nezkažená holčička, pro kterou byla otázky kolem jejich světa tím prvním a poslední, čemu věnovala většinu své pozornosti a intelektu. Lusy si nebyla jistá proč, ale měla neochvějně jasný pocit, že právě nyní musí otázky kolem bariéry odhalit. Věděla, že pravda se ukrývá někde velice blízko, že stačí jen natáhnout ruku, spojit si fakta dohromady a poodkrýt oponu záhad, která ji po celý život obestírala vědomí. Lusy se mýlila. Nebyl důvod si myslet, že nyní ví něco, co by jí pomohlo záhadu rozlousknout, ale cesty pravděpodobnosti si tentokrát zahrály hru na zákeřnost a připravily si pro Lusy své strašlivé překvapení.
Lusy jako smyslů zbavená přistoupila k povrchu bariéry a opět po ní přejela prsty. Ucítila nejen ono zvláštní mravenčení, ale také nečekaný chlad, až téměř přestala cítit bříška svých prstů. Nemohla si nepovšimnout, jak moc byla nyní bariéra měkká, vláčná a poddajná. Lusy se nemohla zbavit pocitu, že bariéra umírá. A pak se to stalo. Hned vedle její ruky se objevily ty výdutě a v téměř dokonalém kruhu obkroužily místo, kde se ona sama bariéry dotýkala. V Lusy hrklo a srdce se jí rozbušilo jako o závod, ale neustoupila. A právě ta odvaha byla poslední chybou, kterou Lusy ve svém životě udělala. V další vteřině bariéru s neuvěřitelnou vehemencí a silou prorazil jako uhel černý pařát, pevně uchopil Lusy za zápěstí a protáhl ji na druhou stranu. Elektrické výboje bariéry byly k Lusy milosrdné a jejich síla zbavila Lusy vědomí, takže mladá dívka nemohla ocenit tu úchvatnou podívanou, která by se jí naskytla, kdyby ještě byla při smyslech.
Nad zcela pustým horizontem se ve vzdálenosti 700 milionů kilometrů nacházelo malé a drobné Slunce, jehož svit nestačil ani k tomu, aby člověk rozpoznal detaily místního obyvatele. Přes dva metry vysoká kreatura byla černá jako uhel a její humanoidní vzezření by vyžadovalo po pozorovateli neuvěřitelnou dávku fantasie, aby v ní poznal člověka. A ona člověkem skutečně byla, minimálně její předci před sto tisíci lety nepochybně. Právě v té době si zbloudilá planetka zahrála s naší Sluneční soustavou gravitační kulečník a v nastalém chaosu odhodila Zemi o notný kus dál od tepla Slunečního kotouče. Lidstvo tehdy v nastalém zmatku dělalo co mohlo a položilo na oltář přežití veškerou svou lidskost. Jen zlomek z tehdejších jedenácti miliard lidí měl patřit mezi ty vyvolené, kteří měli být zachráněni, zatímco těm ostatním bylo souzeno umřít v mrazivé náruči smrtelného chladu. Protiatomové bunkry neposkytovaly dostatek místa ani perspektivy k dlouhodobému přežití většího množství lidí a tak se za přispění vědecké elity světa začaly po celé planetě budovat gigantické energetické dómy, které čerpaly geotermální energii z obrovských hlubin a udržovaly při životě nejen neprostupnou izolační a ochrannou bariéru, ale také dodávaly potřebné teplo pro vyvolené. Miliardy životů byly obětovány, aby se zachránili tisíce. Ale příroda měla s lidstvem jiné plány.
Z Lusy s jemným výdechem vyprchaly i poslední zbytky života a ona se již nikdy nedozvěděla, jakou neuvěřitelnou vytrvalost, úsilí a sílu pudu sebezáchovy muselo lidstvo vynaložit, aby přežilo. Bylo třeba zahodit veškerý přepych morálky i lidskosti a čelit osudu, který na jejich hlavy snesla nespravedlnost. Kanibalismus i zrůdné chovatelství se staly pilíři, na kterých evoluce stavěla boj svých dětí o přežití a přesto se těch jedenáct miliard lidí v jednu chvíli smrsko na několik desítek jedinců. V podobně nepříznivém prostředí život vzniknout nemůže, ale může se zde udržet, pokud je dost odhodlaný. A ten tvor, který si za chvíli na Lusy pochutná jako na vydatné snídani, byl živoucím důkazem, co vše se dá přežít, pokud je v sázce osud lidstva. Pokud jste ochotni obětovat v podstatě vše, můžete také v podstatě vše přežít. A tak nakonec těch jedenáct miliard lidí, kteří nebyli shledáni dostatek perspektivními a kteří byli odsouzeni k záhubě, zajistí lidstvu přežití. Pokud se ještě lidmi mohou nazývat.
Vyvolení ve skutečnosti nikdy neměli šanci přežít. Jejich malé komuny pod tíhou ubíhajících tisíciletí postupně ztrácely vědomosti i znalosti věcí minulých a upadly na úroveň primitivní zemědělské společnosti. Je jich příliš málo a nemají čas ani odhodlání k tomu, aby čelili strašlivým podmínkám tam venku. Jednou se jim evoluční výběr obejít podařilo, ale druhou šanci již nedostanou.
Informace o povídce