Zvířený prach postupně usedal na dřevěnou podlahu a jeho mihotání mi ve světle zapadajícího slunce připomnělo časy Vánoc. Nebýt několika zdevastovaných těl zombií a strašlivého zápachu, možná bych této iluzi propadl docela. Bylo ticho. Slyšel jsem jen svůj dech, tlukot krve ve spáncích a sotva slyšitelný vzdálený lomoz, který jsem nebyl s to rozeznat ani identifikovat. Stroužky krve mi prosakovaly skrze neuměle vyrobené obvazy a jakmile některý z nich nabral vyšší rychlost, pocítil jsem nikoli nepříjemné šimrání. Jako letmé doteky vášnivé ženy. Pohlédl jsem na své ruce. Skrze špínu a skvrny zaschlé i čerstvé krve jsem nebyl schopen rozpoznat ani barvu své kůže. Až nyní jsem si všiml, jak křečovitě držím v ruce hasičskou sekeru. Musel jsem vynaložit nemalé úsilí, abych se přinutil uvolnit stisk. Bylo to bolestivé. O kus dál ležela má puška. Nemělo smysl ji s sebou dále nosit. Náboje mi došly již dávno a nedělal jsem si iluze, že ještě nějaké najdu. Nebyla ani dost mohutná, abych ji mohl použít jako zbraň. Sekera byla v tomto ohledu užitečnější. Bylo ticho. Tak strašné ticho. Vlastně mi to tak vyhovovalo. Chtělo se mi spát, ale moc dobře jsem věděl, že by to byla chyba. Už bych se nemusel probudit. Přistihl jsem se při myšlence, že by mi to až tak nevadilo. V posledních týdnech jsem zabil mnoho z těch, kteří kdysi byli mými přáteli i příbuznými. Zabil jsem vlastní manželku i dceru. Tak strašně moc jsem pro ně truchlil, ale jinak to nešlo.
Zvenčí k mému uchu dolehly zvuky vzdálené střelby a mě to rozčílilo. Nechtěl jsem, aby někdo rušil mé ticho. Bylo příjemné a uklidňující. Klid - to bylo vše, co jsem nyní chtěl a potřeboval. Myšlenky se mi honily hlavou s únavnou tupostí a já si opět tiše a nepřesvědčivě zopakoval, že nesmím usnout. Opět jsem se zamyslel a nemohl přijít na důvod, proč bych usínat neměl. Věděl jsem, že to z nějakého důvodu není správné, ale nemohl jsem si vzpomenou proč. Kdyby mne alespoň tak strašně nebolela hlava. Těžce se mi přemýšlelo. Ztratil jsem mnoho krve. Před očima se mi míhaly vzpomínky na všechny ty nebožáky, které jsem poslední týdny zabil. Bylo mi jich líto. Nezasloužili si takový osud. Proč jsem to vlastně dělal? Nevím. Snad v sebeobraně. Ano, v sebeobraně! To je ono! Snažili se mi ublížit. A nebo ne? Nebyl jsem si jistý. Zabil jsem mnoho lidí. I některé, kteří mi byli blízcí. Ale nemohl jsem si na ně vzpomenout. Zabil jsem nějakou ženu. Vím, že pro mne mnoho znamenala, ale nemohl jsem si vybavit, co přesně.
Tlumené zavrzání dveří mne vytrhlo z myšlenek. Těžké a velice pomalé kroky mne nenechaly na pochybách, kdo mne to přišel navštívit. Chtěl jsem pevněji sevřít násadu své sekery, ale nepřinutil jsem se k tomu. Byl jsem únavou zcela paralyzovaný. Cítil jsem, jak se blíží. Kroky se s hypnotickou pravidelností přibližovaly a já cítil pach jejich majitele. Podlouhlý stín dopadl na podlahu a já ho koutkem oka spatřil. Zombie postaršího muže se pomalu dobelhala do středu místnosti, lehce vydechla a sunula se dál. Neviděl mne. V tichu a naprosto klidný jsem sledoval, jak mizí na druhém konci místnosti a skrze obrovskou díru ve stěně odchází kamsi do blízkého lesa.
Už jsem si nebyl jistý, jestli jsem zcela vzhůru a při smyslech. Mé myšlenky se mi ztrácely na pomezí snu a bdění a já si stěží uvědomoval, kde jsem a co tu dělám. Měl jsem nejasné tušení, že bych měl něco udělat. Kdysi mi to někdo řekl. Ale co to bylo? Bylo tak těžké přemýšlet. Bylo to jedno slovo. Náhlý záblesk vzpomínky mi vytanul někde hluboko v hlavě. Vzdorovat! Ano, tak to řekl. Musíš vzdorovat! To slovo mi nedávalo dobrý smysl. Proč vzdorovat? A komu? Chtělo se mi spát. Nevím jak dlouho jsem jen tak tiše a bez přemýšlení civěl na protější stěnu, když k mému čichu dorazilo příjemné aroma. Neměl jsem tušení, kde se zde vzalo, ani jaký je jeho původ, ale bylo příjemné. Zvláštní, nebylo zde nic, co by mohlo vonět. Jen rozkládající se mrtvoly, krev a špína. Další rána mne vytrhla z rozjímání a já cítil nával strašlivého vzteku. Proč tu někdo dělá tak odporný hluk? Jasně jsem slyšel, jak mi zapraskaly klouby na pravé ruce, když jsme pevně sevřel svou červenou kamarádku. Další a další rány mne dostávaly do zuřivé nálady a já cítil že propadám amoku. Která zasraná svině tu může dělat takový hluk! Ohlušující rány se blížily a já zřetelně zaslechl čísi hlasy. Nerozuměl jsem jim. Byly monotonní a nesmyslné. Ztěžka jsem se postavil na nohy a podíval se směrem k lesu. Za pár chvil odtud přišlo několik mužů a já je nenáviděl. Byli hnusní, hlučí a povýšení. Celým tělem z nich vyzařovala nadřazenost. Bylo mi z nich zle a při pomyšlení, že je sprovodím ze světa, jsem cítil příjemné šimrání v zátylku. Jeden z nich náhle něco vykřikl. Znělo to jako: "Tady je další!", ale nechápal jsem, co to znamená. Pak se ozvala strašlivá rána a bylo ticho. Byl jsem jim vděčný.
Informace o povídce