Ten hluk už se nedal vydržet. Zcela neuchopitelná směsice zvuků, zbavena jakéhokoli řádu, harmonie a logiky mi bušila myslí s nesnesitelnou razancí. Odporná kakofonie úderů, neartikulovaného řevu a dalších neidentifikovatelných pazvuků tohoto chaosu naplňovala veškeré mé okolí se zdrcující svědomitostí. Se svědomitostí, ve které se nedala popřít výsměšná preciznost. Chvílemi se zdálo, jako by mi přímo do ucha křičely desítky smyslů zbavených šílenců, přivedených až na samou hranici příčetnosti. Intenzita tohoto mučení zůstávala sice zhruba stále stejně nesnesitelná, avšak přesto se sem tam na krátké okamžiky z obludné kakofonie hluku vyloupla specifičtější část, jenž ostatní na krátko přehlušila. Například nyní bych byl ochoten přísahat, že ležím v plechové rakvi, na niž se svými tesáky a drápy sápe rozběsněná smečka hladových vlků, dychtících po čerstvém mase. Zanedlouho bych pro změnu dal ruku do ohně za pravdivost hypotézy, že jsem uprostřed sněhové vánice a bičován nespoutanou silou prudkého větru. Nesnesitelná hlasitost tohoto utrpení se s nepravidelnou razancí přelévala celým prostorem a já začal pomalu tušit, že tohle bude můj konec. Odporný, nepříjemný a definitivní. Síla vzdorovat mne již dávno opustila a snaha ignorovat své okolí se zcela míjela účinkem. Ne, opravdu se to nedalo vydržet... a pak, zčistajasna... ticho. Naprosté a úplné. Ještě chvíli jsem pozorně naslouchal a pomalu si vychutnával nenadálý a zprvu velice příjemný klid, jenž se mi rozlil celým tělem. Jeho příchod byl natolik zlomový a přitom nenápadný, že se tomu až nechtělo věřit. Jako by se vlastně ani nic nestalo. Vůbec nic. Pouze slaboučká ozvěna někdo hluboko v hlavě zvěstovala výsměšnou pravdu. Nepříjemnou pravdu o tom, že tady nikdy žádný hluk nebyl. Strašlivou pravdu, jenž s ponižující upřímností odhalovala, že jsem to celou dobu řval já. Má vlastní zmučená duše. Ale proč? Z jakého důvodu? Proč bych to vlastně dělal? Proč zrovna já? Nevím, snad... snad protože tu nikdo další není.
To ticho bylo zvláštní. Až příliš dokonalé. Dokonce ani tlukot vlastního srdce či bušení krve ve spáncích jsem neslyšel. Trvalo to až příliš krátkou dobu, než jsem s obavami shledal, že onen nedávný a strašlivý hluk nebyl tím nejhorším, co mne zde mohlo potkat. Naprostá absence jakéhokoli zvuku se nasákla a rozlila veškerou mou podstatu a já si už téměř ani nedokázal představit, že se nedávno věci měly jinak než nyní. A bylo to opravdu nedávno? Nemohl jsem si nejen vybavit, ale ani představit, že tu někdy nějaký zvuk byl. Zvuk, hluk, rámus... ano, pamatuji, jak jsem o těchto slovech přemýšlel, ale nevybavuji si je samotné. Bylo ticho. Naprosté, úplné a nepřirozené. Vždy se přece musí najít něco, co nějaký zvuk vydává. Nevím, třeba... třeba já. Když už mé okolí upadlo do němé mlčenlivosti, já sám se jí přeci poddávat nemusím. Nebo ano?
Myšlenky, představy a dedukce se mi zmateně honily hlavou a já počal pozvolna pociťovat, že na nich něco nesedí. Nejen že nebyly dostatečně jasné, ony... nevím... ony snad ani nebyly mé. Jistě, ovládal jsem je, alespoň jsem měl ten pocit, ale přesto byly tak vzdálené. Zprvu mi to nedocházelo, ale po nějaké chvíli jsem konečně dokázal formulovat, co je špatně. Bylo totiž ticho. Naprosté a úplné. Tak úplně, že jsem dokonce ani neslyšel své vlastní myšlenky. Rozuměl jsem jim, to ano, dokonce je i chápal, ale neslyšel je. A nejen to, vlastně až nyní jsem shledal, že rovněž nic nevidím. Nezměrný děs mne celého obstoupil s prudkostí přívalové vlny. Jak je možné, že jsem si něčeho tak podstatného všiml až nyní? Se špatně potlačovanou bázní jsem se pokusil projasnit svou mysl. Zdálo se, že ji celou zahaluje jaká si těžká a nepropustný mlha, skrze níž nejsem schopen jasně zaostřit své myšlenky a pocity. Jako bych se pohyboval v nějakém špatném a horečnatém snu. Pak jsem se pokusil otevřít oči s nadějí dát této situaci nějaký smysl, ale nestalo se vůbec nic. Zcela stejně bezúčelná byla snaha pohnout končetinami. Nejen že jsem jimi nemohl pohnout, ale - což bylo ještě horší - já je ani necítil. Necítil jsem vlastně vůbec nic... ale přesto jsem si připadal volný. Zcela a naprosto. Možná až moc. Jako bych byl někde jinde. Někde, kde jsem nejen nikdy nebyl, ale kde by snad ani nikdo nikdy být neměl. Něco bylo špatně. Strašně špatně.
Naprostá a totální izolace od všech ruchů pozvolna naplnila mou mysl, jako mlha zakrývá terénní nerovnosti a halí je do roucha bíle a jednotvárné kaše. Vůbec jsem nebyl schopen určit, jak dlouho už tento neutěšený stav trvá. Chyběla mi jakákoli opora či míra pro odhad času. Jsem zde minutu či snad hodinu? Nebo možná den? Rok? Věčnost? Pouze mé vlastní myšlenky a úvahy mi zde dělaly společnost. Ale dá se z nich něco vyčíst o mém okolí? Dá se z nich vůbec něco vyčíst? Ne, i ony byly zcela a naprosto izolovány od všeho, vyjma mne samotného. Jako by kromě mne a mých myšlenek nic jiného neexistovalo. Jako by byl celý vesmír vyplněn jen a pouze mnou a já samotný byl jediným objektem vesmíru. A kdo, nebo co vlastně jsem? Ještě nedávno bych se považoval za člověka, ale teď? Teď nevím, nejsem si jist. Člověk je přece fyzický bytost, ale já...
Dokonce ani spát se mi nechtělo. Únava, otupělost, dokonce ani bolest... ne, nic z toho jsem neznal. Věděl jsem... ne, byl jsem si jist, že tyto pocity existují, ale nyní se zdály tak vzdálené. Nechápal jsem je jako bytostně vlastní prožitky, ale pouze jako slova zbavena svého významu, jako nic neříkající fráze naučné encyklopedie. Pouze ta zvláštní zmatenost a nejasnost myšlenek mi byla celou dobu přítěží a společnicí. Má mysl - jako by se pohybovala v husté kaši - stále chaoticky a pozvolna kroužila kolem. Kolem něčeho důležitého. Kolem čehosi, co by dalo tomu všemu smysl. Smysl a řád. Smysl mému životu. Už, už se zdálo, že mám odpovědi na dosah myšlenky, ale pak opět - jako kluzký a nepolapitelný úhoř - se dotyčná vědomost vysmekla mé mysli a rychle a mrštně se kamsi ukryla. A já se stále a znova pokoušel najít a dostihnout její neuchopitelnou a vratkou podstatu. A pak... pomalu a téměř bojácně jsem cosi ucítil. Slabounký a nejasný pocit, že se něco děje. Něco nenápadného - snad až na samotné hranici mých nefunkčních smyslů - ale životně důležitého. Něco, co je třeba pevně uchopit a nepouštět. Spíše tušený než jednoznačný pocit stále zesiloval svou intenzitu a já se začal cítit jistější. Ne, není pochyb, to co přichází nemůže být špatné. Minimálně to nemůže být horší, než jak se má situace nyní. Jako by se ke mě vracelo něco důležitého. Něco, co jsem kdysi ztratil a nikdy ztratit neměl. Něco, co by neměl nikdo nikdy ztratit.
Bolest... nebo... ano, to byla bolest. Nikdy bych nevěřil, jak může být příjemné cítit bolest. A ihned vzápětí přicházely pocity další. Tíha, únava a... nevím jak to popsat, jaký si pocit naplnění. Najednou jsem cítil, že už nejsem izolován od svého okolí, ať už jím bylo cokoli. A pak... pak jsem něco zaslechl. Ne, to určitě nebyla má myšlenka. To dokonce vůbec nebyla myšlenka. To by něčí hlas. Klidný, laskavý, ale přesto lehce naléhavý. Zprvu jsem dost dobře nechápal, co mi sděluje, ale určitě jsem věděl, že na mne mluví již delší dobu. Snaha absorbovat další informace mne donutila otevřít oči. Vlastně mne už ani příliš nepřekvapilo, že jimi opět vládnu, nicméně ostrý a oslnivý jas mne přinutil víčka opět křečovitě přivřít. Druhý pokus byl již úspěšnější. Nyní se před mým zrakem, stále zalitým jasně bílým světlem, pozvolna počaly zjevovat a pohybovat tmavší šmouhy a stíny. Netrvalo to příliš dlouho a já v nich identifikoval ruce. Ačkoli jsem je nepoznával, byly nepochybně mé. Pomalu, ale přesto dychtivě jsem zvedl zrak a s jistým zmatením a nepochopením před sebou uzřel osobu. Bylo na ni něco zvláštního. Ba co víc, byla mi povědomá. Tak strašně povědomá. Určitě jsem ji musel vidět již nesčetněkrát... ale přesto byla nějaká jiná. Jistě, byla totiž mrtvá. A nejen to, byla... byla prázdná. Skelné a nepřítomné oči hleděly svým šilhavým zrakem do prázdna a zcela ochablé tělo drželo ve vzpřímené poloze jen proto, že bylo těsně připoutáno k vertikálnímu lůžku. A pak mi to došlo. Rychle, jasně a neomylně. Tato seschlá a vrásčitá schránka starce patřila mě. Byla to moje vlastní mrtvola. Jen tak bez hlesu a pohybu si zde stála připoutaná k lůžku a svou sešlostí se vysmívala nejen mně, ale i zubu času. A pak, znova ten hlas. Tentokrát zazněl zřetelněji a s větší naléhavostí. Nepříjemná závoj otupění pozvolna odkryl mou mysl a já počal chápat význam onoho hlasu.
"...profesore Jenkinsi, no tak, proberte se už! Vše proběhlo bez komplikací. Transfer mysli je úspěšně dokončen."
Informace o povídce