Nepamatuji, kdy jsem byl naposledy takto napnutý. Možná že přesněji mé pocity vystihuje slovo "natěšený" či snad "vzrušený". Ostatně není divu. Výbuch hvězdy, jenž se tak monstrózně a poeticky nazývá supernova, není všedním jevem. Ba právě naopak. Počet podobných událostí by se v naší galaxii, čítající kolem 200 miliard hvězd, dal za poslední tisíciletí spočítat na prstech jedné ruky. Snad všechny teleskopy, nejen pozemské, ale i ty umístěné na oběžné dráze kolem Země, už před mnoha dny zaměřily svá citlivá oka a ucha k jedné vzdálené a mohutné hvězdě, jenž během několika málo dní zakončí svůj život více než efektně. Výbuch supernovy je jeden z nejničivějších přírodních úkazů ve vesmíru, při němž hvězda na určitý čas přezáří svou silou i celé galaxie. Tento případ byl navíc umocněn faktem, že dotyčná hvězda má těsně před svým zánikem hmotnost dostatečně vysokou, aby se nespokojila s transformací na bílého trpaslíka, nebo neutronovou hvězdu. Její hmotnost neodvratně musí zbytky hvězdy přetvořit v objekt příhodně nazývaný černá díra.
Není divu, že poklidná a skoro až ospalá atmosféra tak typická pro naši observatoř byla již delší dobu ta tam. Velká většina záznamových médií pečlivě a bezchybně uchovávala data o blížící se vzdálené katastrofě a snad neexistovala ani malá část elektromagnetického spektra, jenž by nebyla v tento okamžiku zaznamenávána, zálohována a analyzována. Ačkoli se spousta těchto činností dělala zcela automaticky, ani místní osazenstvo nepropadalo nečinnosti. Technici se starali o bezchybný chod v tento okamžik velice zatěžkané výpočetní techniky, astronomové kalibrovali své citlivé přístroje a astrofyzikové přemýšleli, dumali a předběžně analyzovali příchozí data. Nejinak jsem na tom byl já a Lusy. Moje mladá svěřenkyně, jenž se poslední měsíce ukázala schopnější svého učitele, právě na monitoru pečlivě pozorovala elektromagnetickou křivku jedné - podle mého názoru - méně důležité části spektra. Byl na ni nádherný pohled. Není na světe příliš věcí půvabnějších, než pohled na zamyšlenou dívku. Zvlášť, pokud disponuje šarmem a intelektem mé přítelkyně. Její jemná a oduševnělá tvář dostala díky lehce pootevřeným ústům a prstům něžně přitisknutým k bělostné tváři téměř antického vzezření. Ve velikých a kakaově zbarvených očích šlo snadno rozeznat zkreslený odraz křivky z monitoru. Jemné a lehce zvlněná vlásky ji neupraveně splývaly na ramena a příjemně ladily se světle šedivým svetrem. Tím svetrem, jenž při razantnějších pohybech její majitelky nenechával nikoho na pochybách, že dotyčná považuje podprsenku za přežitek. Záviděl jsem mu.
Donutil jsem se odpoutat zrak o jednoho zázraku přírody, abych pohlédl na další, byť přetransformovaný pro laické oko v méně impresivní podívanou. Neuvěřitelné objemy dat přicházející k nám z přibližně 6'000 světelných let vzdálené hvězdy vytvářely na mnoha monitorech předmět intelektuálního orgasmu. Nicméně stejně jako laici, i my, vědci, z této změti a chaosu dat nedokážeme bez obrovského výpočetního výkonu našich elektronických přátel vyčíst nic kloudného. Křivky, hodnoty, tabulky a grafy se na obrazovkách v tento okamžik míhaly spíše z ubezpečení, že vše běží jak má, než jako zprostředkovatelé informací. Na analýzu dat bude času dost a dost a já nepochybuji, že zaměstná největší astrofyzikální mozky na dlouhá léta.
Znovu jsem zrak stočil ke své půvabné přítelkyni v naději se opět potěšit krásou přírody více živočišnou. Nicméně její výraz se změnil. Půvabně zamyšlený obličej vystřídal lehce zamračený s prvky údivu, ne-li šoku. Těkl jsem pohledem na obrazovku a nepochybuji, že během zlomku sekundy jsem získal ve tváři výraz podobný. Křivka na monitoru byla natolik zvláštní, že i bez pomocné analýzy složitých programů bylo jasné, že jde o cosi podivného. Několika sekundové ticho přerušila až Lusy prostou a zřejmou otázkou.
"Nejde o nějaké rušení?"
"To je dost nepravděpodobné. Neumím si představit, co by náš orbitální satelit mohlo rušit. Frekvence neodpovídá žádnému komunikačnímu zařízení. Spíš půjde o nějakou interferenci, nebo chybu techniky... zavolám klukům z..." ještě než jsem dokončil větu, zablikala na komunikačním panelu dioda.
"Taky to vidíte?" uhodil okamžitě John ze sekce prvotního záznamu dat.
"Jistě. Nemáš nějaké tušení co to způsobuje?" zeptal jsem se s nadějí, že když ne John, tak už nikdo jiný to nemůže vědět lépe.
"Nemůžu si pomoci, ale dal bych ruku do ohně za to, že nejde o chybu techniky. To co vidíte opravdu přijímáme."
"Je to příliš pravidelné, aby šlo rušení a leží to ve zcela odlišném spektru než jakékoli pozemní komunikační vysílání... co na to říkají počítače?"
"Moment..." odvětil John kvapně a na okamžik se odmlčel. Za několik málo desítek sekund, jenž byly téměř nekonečné, pokračoval. Tentokrát s hlasem, který zcela bezchybně napovídal, že jsme se střetli s něčím výjimečným... a mě to začalo pomalu docházet. "Tomu nebudeš věřit... ten signál je digitální..."
Hrobové ticho, jenž se po těchto slovech rozhostilo vůkol, bylo majestátně strašidelné. Ačkoli skepse a nevěřícnost je pro vědce našeho kalibru denním chlebem, prvotní informace byly velice výmluvné. Od umírající hvězdy oddělené od nás nepředstavitelnou propastí vzdálenosti a času přicházel signál přinejmenším záhadného původu. Pohlédl jsem na Lusy, tentokráte s nadějí, že u ní spatřím minimálně pochopení, když ne rozřešení. Výraz její tváře by antičtí umělci jistě nepřiřadili žádnému uměleckému dílu zobrazujícímu intelekt ducha. Z šoku nás probral až opět John.
"Zdá se, že signál je zašifrovaný. Počítač se ho snaží přelouskat, ale zatím se to nedaří. Jsem v kontaktu s několika dalšími observatořemi, jenž jsou napojeny na jiné satelitní přijímače a i oni mají stejné výsledky. Ten signál k nám opravdu přichází od té hvězdy. Zatím končím..."
Z reproduktoru se ozvala jemné a příjemné cvaknutí a pak se místností opět rozhostilo ticho, jemně rušené pouze téměř neslyšnou ventilací a tlumeným dechem mým a Lusy. Ačkoli bylo na výsledky ještě brzy, fantasie své řešení již nalezla. Řešení, jenž bylo nejen přelomem pro celé lidstvo, ale i tragédií kolosálních rozměrů. Výbuch supernovy nemůže v okruhu minimálně několika desítek světelných let nic přežít. Naskýtá se otázka, co civilizace jista si svou brzkou a neodvratnou záhubou vysílá napříč galaxií k malé sluneční soustavě na okraji jednoho z ramen galaxie zvané Mléčná dráha.
Podivná a fascinující data z umírající hvězdy k naší maličké planetě proudila ještě několik dní, než byla nahrazena intenzivní vlnou záření, jíž bychom ještě před několika málo dny považovali za vědecký vrchol svých kariér. Nyní - ve světle nových událostí - pro nás znamenala rychlý pohyb čepele gilotiny, jenž odděluje život od smrti; informace od temného ševelení vesmíru.
Netrvalo tomu ani týden, co bylo nade vší pochybnost prokázáno, co naše intuice ji dávno věděla. Záhadný signál byl opravdu umělého původu a přicházel z jedné planety od umírající hvězdy. Nebyla třeba příliš sofistikovaná logika, aby nám došlo, že signál byl určen přímo nám.
Dalších mnoho měsíců lidstvu trvalo, než složitě zašifrovaná data dekódovalo a dokázalo je přečíst. Silný a úzce zaměřený paprsek obsahoval to nejlepší z umění a vědy civilizace, jenž v posledních dnech své existence odeslala svou historii napříč galaxií k maličké sluneční soustavě a chtěla si tak zajistit nesmrtelnost. Tehdy, v okamžiku těsně před svým pádem, rozmetáni nemilosrdnou silou umírající hvězdy, byla lidská civilizace teprve v plenkách a podle posledních výzkumů v době kdy jejich říše končila, se zde lidstvo teprve učilo psát na první hliněné tabulky. Jaké zoufalství a naděje musela hnát tuto rasu, když doufali, že za těch 6'000 let co bude jejich odkaz cestovat vesmírem se na této planetě bude nacházet dostatečně vyspělá civilizace, aby jejich děditství zachytila a pochopila. Je nepravděpodobné, že by měli důkazy o existenci života na Zemi, neřkuli-li o existenci života inteligentního. Takové věci se přes propast šesti tisíc světelných let zjistit nedají... minimálně podle současné vědy. Nejpravděpodobnější varianta hovoří o tom, že naše planeta byla před šesti tisíci lety dávno mrtvými obyvateli vzdálené planety shledána v rozumném okruhu jako nejvhodnější pro vznik života a tedy i jako nejlepší kandidát pro cíl paprsku naděje... jak Lusy příchozí signál nedávno nazvala. A tak jsme se stali nechtěnými nositeli odkazu mocné civilizace, jenž tak razantně převyšovala tu naši. Čarokrásné obrazy, záběry fascinující architektury a podivné přírody ohromily nejen vědce, ale i širokou veřejnost. Půvabné a moudré příběhy, jenž se vědcům díky univerzálnímu návodu na jeho přečtení obsaženému v signálu podařilo převést do mnoha světových jazyků, zasáhly nejednoho znalce literatury. A hudba, tak zvláštní a jemná, musela uchvátit snad každého jen trochu vnímavého obyvatele naší planety. Nejsložitější však bylo dešifrovat obrovské množství vědeckých dat, na což padl výpočetní výkon mnoha superpočítačů všech mocností naší planety, nemluvě o intelektuálním výkonu nesčetného množství předních světových matematiků a elitních hackerů. Je zřejmé, že naši vzdálení kolegové - dnes již 6'000 let mrtví - chtěli, aby se vědecká data dostala do rukou civilizaci, jenž je natolik vyspělá, aby s nimi dokázala rozumně hospodařit. V tomto bodě však lidstvo přecenili a tak jejich poslední a zoufalé přání zůstalo nevyslyšeno...
O 11 tisíc let později
Kdysi silný a úzký paprsek již nyní notně zeslábl, doznal nepříjemného zkreslení a jeho čelní šířka by obsáhla i několik sousedních hvězd. K jeho zamýšlenému cíli zbývá stále značná vzdálenost a jestli se někdy opravdu setká s inteligentním životem, nebude problém protáhnout si směr signálu zpět napříč časem a prostorem, a najít místo jeho původu. Tam by příjemce nalezl klidnou osamělou hvězdu, kolem niž v souladu s přírodními zákony krouží osm planet. Z nichž ta třetí v pořadí skýtá tak nádherné a příznivé podmínky pro život... ale i přesto páchne smrtí a pomalu slábnoucí radioaktivitou. Radioaktivitou, jenž ani po 10'993 letech nevymizela. Tahle civilizace nebyla hodna vesmírného odkazu.
Již značně rozbředlý paprsek se nejvyšší možnou rychlostí, a přesto pomalu, blíží k cíli své cesty a hned v jeho zádech se plíží množství mohutných vln záření, jenž před mnoha tisíci lety musely vzniknou v epicentrech ohňů pekelných. Snad se na cíli své cesty střetne s civilizací méně lidskou.
Informace o povídce
Poznámka autora: Za nápad ke vzniku této povídky vděčím A. C. Clarkovi, jenž mne inspiroval svou legendární povídkou Hvězda, ze sbírky Odvrácená strana nebe. Při jejím čtení, mi vytanulo na mysli jiné řešení a odlišné reálie oproti originálu. Samotný nápad odkazu umírající civilizace zničené supernovou jsem však přebral od Clarka. Naneštěstí se mi od něj nepodařilo okopírovat samotnou kvalitu povídky.