Představte si, milí čtenáři, že věda budoucnosti dokázala vyřešit problém přenášení mysli a je tedy s to přenést vědomí člověka do nového těla. Ve své podstatě to znamená, že se člověk stává nesmrtelným, protože může svou mysl z chátrajícího těla přenést do mladého, svěžího a zdravého, které si pro tuto příležitost nechal naklonovat. Ale staneme se tím nesmrtelným skutečně my?
Nastíním zde svůj myšlenkový experiment. Situace je prostá. Jste starý člověk a právě se chystáte k proceduře přenosu mysli do nového těla. Lékaři vás uspí, připojí na přístroje a vše co váš činí tím čím jste, přenesou do nového těla. Vy se probudíte v novém těle a místo strádání v domově důchodců budete moci běhat za holkama a chodit na diskotéky. A nyní uděláme v našem myšlenkovém experimentu malou změnu. Vaše vědomí se nepřenese, ale zkopíruje. Zase vás uspí, připojí na přístroje a vaši osobnost, vzpomínky, zkrátka aktuální stav vaší mysli, zkoprují do nového těla. Vy se probudíte, ale otázka zní kde? Vaše osobnost ve starém tělě bude protestovat, že se to nepovedlo, ale zcela stejný jedinec v těle novém bude nadšeně gratulovat doktorům a tvrdit, jakou skvělou práci odvedli. Lidská intuice možná bude jako originál preferovat starce a mladíka brát jako kopii. Ovšem v tom případě není při přenášení mysli člověku nabídnuta nesmrtelnost, ale je zabit a místo něj vytvořena kopie. Kde je ten rozdíl mezi vámi a kopií. Co činí vás vámi a toho druhého jen napodobeninou? Nejvíce matoucí je na celé věci ta představa, jak před procedurou zavíráte oči a nevíte, kde se probudíte. A ke komu se vrhne vaše družka, která v povzdálí čeká na výsledek?
Informace o próze