Fraktál

Slabé hučení se neslo místností s uklidňující vytrvalostí a tiše ohmatávalo mnohé vědecké přístroje a jejich podsvětlená tlačítka, která probodávala šero místnosti mnoha barvami. Na několika obrazovkách se ještě míhalo pár vědeckých diagramů nebo různé spořiče, ale většina displejů hledala do šera místnosti jen svým ponurým pohledem, jenž zvěstoval jejich nečinnost. Obě mladé vědkyně visely očima na monitoru, který byl v místnosti jasně nejzářivější a hýřil barvami.
   Péťa se ušklíbla. "Hele, nemá být fraktál popsán jednoduchou rovnicí? Není to tak trochu součást jeho potenciálu a nedílná vlastnost jeho zajímavosti? Ta tvoje rovnice je monstrum. Dvacet šest parametrů, to je šílený!"
   Tereza si potichu povzdechla, stiskla pár kláves a na obrazovce se změnilo několik grafů a tabulek. "OK, to uznávám, ale Mandelbrot nebo Hořící loď nemají potenciál. Jsou hrozně primitivní. Moje složité fraktály..." vysvětlovala Tereza a poslední dvě slova doprovodila ironickým tónem a uvozovkami naznačenými na prstech "...tvoří výrazně variabilnější struktury a komplexní vzorce a chování. Jeden parametr zde prezentuje i čas, dokonce se u nich ztrácí soběpodobnost a také se mění celková entropie, to ti normální fraktál neudělá."
   Mladá vědkyně se podrbala ve svých dlouhých špinavě blonďatých vlasech a ještě dodala: "Podívej se sem. Tohle ukazuje entropii celé struktury. Stále to s časem roste. Ale koukni do téhle tabulky. V několika oblastech zde překvapivě entropie klesá a určité vzácné oblasti se stávají méně chaotické a uspořádanost je zde vysoká."
   "Hm, zajímavé a co to znamená?" vyptávala se Péťa trochu znuděně a vypadalo to, že se táže jen ze zdvořilosti. "Jsou tam nějaké jednoduché vzory, šachovnice, nebo pravidelná tapeta, když je tam entropie malá?"
   Ač byla Tereza svými fraktály unešena, už se těšila domů. Byl pozdní večer, noc za okny přebírala vládu a modř na západním horizontu už téměř přešla v inkoustovou čerň. Všímavý pozorovatel by mohl v sametu noci zahlédnout i pár hvězd, které úspěšně bojovaly se světelným znečištěním. V laboratoři zůstávaly už jen ony dvě. Tereza se poslední dobou do těch svých fraktálu hluboce ponořila a bylo s podivem, že jí vedení dovolilo využít tak velký výpočetní čas na superpočítači pro tyto experimenty. Naopak Péťa o tom všem neměla valného mínění. Byla jen mladou doktorandkou a její zaměření spadalo do zcela jiného oboru. Ani Tereza neměla fraktály jako své hlavní téma, ale když se stanete docentkou v tak mladé věku, asi k tomu určité pobláznění a lehkovážnost patří.
   "To je dobrá otázka. Zatím jsem ty nízkoentropické oblasti nezkoumala," reagovala mladá docentka zamyšleně a trochu se na svém invalidním vozíku zavrtěla a ten pohyb se lehce přenesl do její dlouhé blonďaté kštice. "Stále spíše ladím parametry. Víš, ten jejich vysoký počet není náhodný. Dlouho jsem hledala jaké parametry by byly ideální a nakonec jsem to tak trochu obšlehla z našeho vesmíru. Však víš, nějaké bezrozměrné konstanty o gravitaci, interakcích, poměry hmotností elementárních části a takové věci."
   Péťa si při těch slovech dala ruku před ústa a zakašlala: "Eh... plagiát... eh... eh... epigon... eh," a pak se ostentativně zatvářila naprosto neutrálně a lehce zašpulila rty.
   Tereza otráveně protočila oči a pak jimi šejdrem sjela na svou kolegyni, která se jednou rukou opírala o její vozík. Ale protože byla cynická doktorandka o něco výše, pohled Terezy se zabodl do jejího výstřihu, který byl k prasknutí nacpán objemným ňadry, jenž škodolibě kontrastovaly s lentilkami pod kobercem, jimiž se mohla pyšnit ona sama.
   Plochá docentka zase obrátila zrak k monitoru a pokračovala ve výkladu. "Je rovněž trochu neobvyklé, že můj fraktál nemá vnější tvar. I když zoom zmenšuješ, nikdy nenarazíš na celkový obrázek, jak to mají obvyklé fraktály. Zde je zoom nekonečný na obě strany. Není to až tak raritní a nějaké slavné fraktály to tak mají, ale trochu neobvyklé to je."
   "Fascinující," vydechla Péťa a upravila si kaštanové vlnité vlasy, které ji překážely před očima. Kupodivu to nebyl projev znuděného cynizmu, ale první jiskra zájmu. Nekonečný fraktál na obě strany jí trochu iritoval. Co je to za podivnost, když se nemůže podívat, jak to celé vypadá? Jako by si koupila kabát a viděla jen jeho strukturu, ale nikdy si neprohlédla celkový střih. To bylo nepříjemné. Péťa začala ten fraktál trochu nesnášet, ale vzbudil u ní pozornost.
   Fraktál se na obrazovce před mladými ženami pomalu měnil, jak se parametr času hýbal jedním směrem. Tereza znuděně posouvala ten matematický konstrukt myší na strany, občas zoomovala jedním či druhým směrem a několik tabulek a grafů na straně s těmi pohyby poslušně korelovalo. Fraktál hýřil barvami a odrážel se v očích obou žen, jako by se jim vpíjel do mysli a obsazoval jejich duše.
   Ticho místnosti pomalu obtočilo svá konejšivá tenata kolem obou slečen a trpělivě vibrovalo. Péťa se zdála skoro hypnotizovaná a téměř ani nepostřehla, že se jí přivírají víčka. Fraktál na monitoru se rozmazával a stával se méně přehledným a zřetelným. Až když kaštanová hlava doktorandky bezděčně poklesla, její majitelka se s malým leknutím probrala.
   "Já... eh, jo, je to opravdu velkolepé," tiše vypustila Péťa přes rty a aby zamaskovala že málem usnula, rychle a energicky zamrkala a položila do ticha otázku: "A proč ten graf tady tak strmě stoupá? Tady ta závislost celkové entropie na čase?"
   Unavená doktorandka měla pravdu. Jeden graf opravdu ukazoval odhad entropie celého fraktálu a v určitém časovém bodě drasticky stoupal zcela mimo obvyklé hodnoty.
   "Jo, všimla jsem si toho už dříve. Asi nějaké nestabilita. Prostě v určitém čase se to celé zhroutí a entropie takřka skokem stoupne limitně k nekonečnu. Nemám tušení, proč k tomu dojde. Chtěl jsem provést nějaké výpočty stability a simulace, ale nedostala jsem se dnes k tomu."
   "A nemůžeme se tam podívat?" navrhla Péťa. "Můžeš nastavit fraktál na ten čas těsně před zhroucením? Nemusíš teoreticky počítat rovnice, abys našla příčinu. Když se tam podíváme, třeba to prostě bude vidět."
   "Ale jo, to by šlo," souhlasila Tereza, přestože podobný přístup byl trochu pod její úroveň a zaváněl experimentální fyzikou, což byla pro teoretičku jako ona určitá potupa. Tereza původně chtěla provádět nějaké simulace ohledně ideálních parametrů, hledat lokální extrémy a tak, ale když už Péťa dostala tento nápad, nechtělo se jí svou kolegyni odbývat.
   Docentka zkušeně nastavila parametr času těsně před veliký kolaps a fraktál se začal vizuálně přepočítávat. Struktura se viditelně změnila, barvy byly jiné, ale obecně fraktál vypadal podobně jako dříve. Tereza pohlédla na grafy. I ty prošly určitou proměnou. Celková entropie byla stále v normálu, byť neustále s časem trochu stoupala. Lokální entropie byla dle tabulek na některých izolovaných místech mimořádně malá, jako by zde vznikaly vysoce uspořádané struktury. I to by chtěla Tereza časem prostudovat, ale nyní se zaměřila na ten podezřelý entropický zlom.
   "Tak jsme tedy. Vidíš? Nyní je vše v pořádku. Entropie celkově velice pomalu stoupá, ale nic hrozného. A jakmile se dostanu sem, najednou vystřelí do nekonečna. A tahle to vypadá," lehce frustrovaně objasňovala Tereza a jak posunula čas přes určitou hodnotu, fraktál se na obrazovce okamžitě zhroutil, složité struktury se vyhladily a na obrazovce se objevil homogenní šum.
   Péťa se fascinovaně naklonila blíže, až svým levým prsem narazila na temeno hlavy své kolegyně. Ta se na vozíku lehce posunula stranou a vykouzlila na tváři otrávený výraz. "To je fakt divný," hodnotila bruneta situaci. "Skoro jako by celým tím prostorem projel nějaký fázový přechod. Víš, jako když vakuum klesne na nižší energetickou úroveň."
   "Zajímavá analogie," komentovala Tereza teorii své kolegyně a stále se tvářila nakrknutě a nakláněla se na vozíku do strany, aby nemusela cítit ve vlasech ten měkký objekt zvící její hlavy.
   "Hele, a co tady? Ta tabulka? Entropie je všude nekonečná, ale tady v tom malém místě je malá. Jako by se to šířilo odsud, nebo co?" Stále fascinovaně uvažovala Péťa, ukazovala prstem na tabulku a odmítala svými přednostmi uvolnit osobní prostor Terezy.
   "No jo, je to divný... ale... sakra, nemůžeš si je prosimtě dát nějak jinam?"
   "Jo, promiň, nevšimla jsem si. No, však to znáš... eh... no, vlastně neznáš..."
   Tereza při té poznámce na chvíli otráveně zavřela oči, naklonila hlavu na stranu a pak s výdechem zase pohlédla na monitor a současně stiskla několik kláves. Fraktál se vycentroval na podezřelé místo a čas se vrátil o něco zpět do doby před explozivní nárůst entropie.
   "Hm, tak odsud se to šířilo," zhodnotila Tereza situaci a konečně se na vozíku mohla trochu pohodlně uvelebit. Poté poklepala štíhlými prsty na desku stolu a sevřela rty do úzké linky.
   Noc již za okny definitivně přebrala vládu a bezrozměrná temnota se tiše snášela na okolí a objela ho jako matka, která se v konejšivém gestu loučí se svým smrtelně nemocným potomkem. Vše se zdálo v nejlepším pořádku.
   Péťa se nyní jednou rukou opírala o stůl a stále hypnotizovaně hleděla na displej monitoru, jako by zde chtěla odhalit tajemství života, vesmíru a vůbec. Vzhled fraktálu byl mladé doktorandce povědomý, ale nemohla stále přijít na to, co jí to připomínalo. Roztroušené shluky pixelů se rozkládaly v prostoru skoro organicky. Okolní tabulky hodnotily celkovou strukturu, entropii a plno dalších vlastností. Entropie byla v celém prostoru sice variabilní, ale vyloženě vyčnívala jen v několika desítkách míst, kde strmě klesala. Péťu překvapilo, že jedno z těchto míst se přesně shodovalo s tím, na které měly fraktál vycentrovaný.
   "Hele, to je divný. To epicentrum které celý fraktál zničí se přesně shoduje s jedním z těch míst, kde je entropie nízká!" vyřkla Péťa své obavy přesně v tom okamžiku, kdy si toho všimla i Tereza.
   "No jo, trochu se to asi dalo čekat. Nevím, co jsou ta místa zač. Ale odhaduji, že jde o nějaké matematické singularity, nebo místa nestability, kde hodnoty fraktálu kolabují. V určité fázi vývoje se to zde asi zhroutí do nekonečna a celé se to sesype."
   "Tak na to zoomni a neokecávej to!" šla Péťa rovnou k věci a byla celá netrpělivá co tam uvidí.
   Tereza nic neřekla a protože byla sama nesmírně napnutá, začala fraktál přibližovat kolem vystředěného cíle. Epicentra nízké entropie se z tabulek ztrácela, jak mizela za hranicí monitoru a fraktál se měnil před očima obou žen s takřka hypnotickou ladností. Čas byl nyní zastavený na dobu těsně před kolapsem, ale i samotné zužování perspektivy působilo nesmírně organickým dojmem. Jako pohled do nitra něčeho mocného, co se vymyká náhodnosti.
   Péťu náhle přepadl jistý neklid. Nebyla si jistá jeho příčinou, ale ten niterný hlásek na ní z hlubiny její mysli křičel svá varování, která nebyla s to dešifrovat. Mladá doktorandka si byla jistá, že se děje něco zlého. Něco nesmírně závažného, ale nedokázala si uvědomit, co to je. Ten fraktál jí byl povědomý. Opravdu hrozně moc. Bylo to něco, co už jistě viděla. Možná ne přesně takto. Možná to mělo jiné barvy a detaily, ale ta struktura jí byla známá.
   A pak jí to došlo. Bylo to jako úder blesku, který rozsvítil temná zákoutí její mysli, kde se ta informace schovávala. Tělem mladé ženy proběhla vlna znepokojení a šoku. To je přeci náš vesmír! Jasně, tohle je místní nadkupa galaxií. A jak Tereza pomocí kolečka myši obraz přibližovala, z nadkupy se stávala kupa a ony se blížily k Mléčné dráze. Ne, to přeci nemůže být pravda! Jak by se mohl fraktál podobat jejich vesmíru?! I když ho Tereza vytvořila díky tomu, že do něj z nedostatku vlastní fantazie nacpala jeho konstanty?
   Nezdálo se, že by to Tereze zatím došlo. Nebyla v astronomii tak zběhlá jako Péťa, která se nyní nacházela v tak hlubokém šoku, že nebyla schopna slova a ačkoli chtěla svou kolegyni zastavit, nezvládla vyslovit ani hlásku. Nedokázala se pohnout a vytřeštěním zrakem hleděla, jak se fraktál přibližoval k jejich slunečná soustavě. Ale ta zatím byla daleko. Tereza dál přibližovala zobrazení až do místa, kde začala být naše galaxie na displeji až příliš zřetelná. A v té chvíli si toho všimla i ona.
   Svět se náhle zastavil a obě ženy ztuhly přimrazeny děsem. Nemělo smysl se ptát té druhé, jestli to vidí taky. Bylo to tak zřejmé. Fraktál se vyjímal na monitoru s tichou důstojností a obě ženy měly pocit, že se jim vysmívá.
   "Já... já... co myslíš? Mám... dál?" vykoktala ze sebe Tereza a sucho v krku jí téměř zabránilo ta slova formulovat zřetelně.
   Péťa se marně snažila ze své racionální mysli vydolovat poslední zbytky skepse. Když střípky svého vědeckého pragmatismu zformovala do malé hutné kuličky, tiše reagovala: "Jo, proč ne? To... je to prostě jen podobné. Tohle nic neznamená," ale v tom hlase moc sebevědomí nebylo.
   Tereza zase uchopila myš a roztřesenou rukou pokračovala v zoomu. Počet lokálních minim entropie byl nyní dle tabulky osm a už bylo jasné, co to znamená. Život! To život vzdoroval entropii. To on byl uspořádaný a lokálně entropii snižoval i když celkově stále rostla. To on se dokázal jako jediný postavit té nezastavitelné síle vesmíru a hyzdil jeho homogenitu. A bylo také jasné, že právě k jednomu takovému místu se nyní blíží.
   Bylo to jako věčnost. Tereza zvolnila tempo přibližování a i v jejím těle cosi křičelo z plných plic, ať to zastaví. Ať se tam nedívá a ať na to celé zapomene, vypne počítač a jde domů. Ale tohle se nedalo zastavit. Tohle byl okamžik natolik zásadní, že před ním nešlo couvnout. Možná to bylo něco, co se stát muselo. Něco, co bylo deterministicky předurčeno. Něco, k čemu to vše směřovalo a bylo nevyhnutelné.
   A pak přišel další šok. Obě ženy dobře věděly, jak vypadá Mléčná dráha a také si dobře uvědomovaly, v jakém ramenu spirální galaxie naše Sluneční soustava leží. A přesně to se nyní nacházelo uprostřed obrazovky. Ne, ony nezoomují na nějaké mimozemšťany, oni se blíží k Zemi.
   Tereze srdce bušilo až v krku a ona cítila jak jí na spáncích tepou žíly. Ruka se jí tak moc chvěla, že měla potíže myš vůbec udržet. Spirální rameno už plně vyplňovalo celý záběr. Hvězdy se míhaly do stran obrovskou rychlostí jako žluté čáry, jenž ukazují k cíli této fantaskní cesty. A pak ji spatřily. Sluneční soustava! Slunce se zde vyjímalo jako oslnivě žlutý míč ukotvený v černém prostoru a planety se vedle jeho mohutnosti ztrácely v podobně nezřetelných a nicotných teček. Jak malé a nedůležité byly oproti centrálnímu monstru. Hvězda pomalu mizela na kraji displeje, jak se obraz soustředil na Zemi. Byla krásně modrá a obklopena bělostnými mraky. Fraktální zobrazení nebylo moc detailní, ale tohle se splést nedalo.
   Pohledy obou žen byly konsternovaně vycentrované na tu podívanou a ani jedna se neobtěžovala pohlédnout ven z okna. Možná právě to by mohlo celou tragédii zastavit, ale události byly až příliš v pohybu, než aby je mohlo zastavit lidské rozhodnutí a iluze svobodné vůle. Karty už byly rozdány a vesmír čekal na svůj triumf v mlčenlivém tichu věčné noci.
   A už zde byly vidět kontinenty, Evropa, hory, státy a byly stále blíže. Pak spatřily i své město, budovy, ulice a najednou jim to celé došlo. Péťa nelidskou rychlostí uchopila svou kolegyni za zápěstí a zastavila další zoom. Právě ve chvíli, kdy se přes celý monitor nacházela jejich laboratoř. Okna, okapy, ta krémová barva omítky, vrátnice a kus parkoviště.
   "Ne, zastav, dál už ne! To nesmíme!" vyřkla Péťa jako v transu. Věděly to obě. Nebyly si jisté proč, ale dál už zoomovat nesměly. Bylo to už příliš šílené, než aby se to dalo udělat. Až příliš to nedávalo smysl.
   Péťa cítila na duši smrtelných chlad. Něco tak mocného a nevyhnutelného, že okamžitě ztratila jakékoli naděje, že by se to mohlo zlepšit. V zoufalé prosbě o úlevu se zatoužila podívat Tereze do očí a nají zde špetku záchrany, ale jakmile pootočila hlavu, v tom okamžiku těsně před prozřením, jí do periferního pohledu padlo něco, na co se nedalo nepodívat. A jí se zastavilo srdce smrtelným děsem. Kolegyně na vozíku v bezbřehé beznaději trhla hlavou stejným směrem a najednou to bylo jasné.
   Za okny laboratoře se místo výhledu na město pohroužené do tmy, se svými lampami, budovami a noční oblohou, rozkládal jen mihotavý šum bez struktury a smyslu. A v celém vesmíru zůstaly jen dvě inteligentní bytosti, aby tu zkázu mohly vidět.
   On si na to trpělivě počkal. A konečně si připadal krásný.

********************************************

Doslov autora:

Tento pokus o kosmický horor obsahuje hned několik nelogických myšlenek a závěrů. Jde to zamést pod koberec odkazem na básnickou licenci, kdy se autor záměrně pouští na tenký led, aby vykreslil specifický příběh. Ale i tak je asi záhodno zde na tyto nedostatky upozornit. Věřím, že jste je zaznamenali také.

1) Pochopitelně nejvíce fundamentální chybou je skutečnost, že simulace vesmírného fraktálu nemůže jakkoli ovlivnit náš vesmír i kdyby se snad ukázalo, že náš vesmír fraktální strukturu má a vychází ze stejných parametrů. Není jediný logický důvod, proč by to to mělo být propojené.

2) Pokud je celý vesmír vyjma laboratoře zničený, muselo by se to nějak projevit. Gravitace by klesla skoro na nulu, tlak vzduchu uvnitř budovy by se vydral ven, nastaly by mohutné otřesy země, když zmizela většina planety a i elektřina by měla vypadnout, pokud laboratoř neměla její zdroj uvnitř budovy.

3) Z povídky není jasné, jestli se vesmír obnoví, pokud ženy opět zoom otočí. Tento bod by vysvětloval, proč obě ženy nic necítily. Pokud nebyl vesmír zničen, ale jen vizuálně zamaskován, ony drastické projevy by nenastaly a vše by šlo vrátit do normálu. V tom případě by vlastně obě ženy měly v rukách "dálkové ovládání" grafiky vesmíru.

4) Superpočítač nemůže mít dostatečný výkon, aby simulovat celý vesmír. Vesmír je kauzální a i kdyby skutečně byl deterministicky určen počátečními podmínkami, superpočítač by nemohl simulovat správný směr vývoje od velkého třesku až do doby, kdy si obě ženy simulaci prohlížely.

Informace o povídce