Ten úsměv zazářil do šedi neutěšené krajiny jako dobrá nálada vaší nejlepší kamarádky, která vás přivítá u Štědrovečení večeře. Vše se najednou zdálo vřelejší a i ten chladný vichr nečekaně ustal a vůkol se rozhostilo příjemné teplo. Dívka se stále přátelsky usmívala, udělala vpřed pár kroků, jenž se s tichým šuměním bořily do černého písku pláže a poté si rozverně sedla na bobek a pohlédla medojedovi do očí.
"Vy nás ale zásobujete, pane medojed" pronesla tónem, který naznačoval, že jde o nějakou popkulturní narážku.
Medojed se tvářil bojovně a odhodlaně, ale neřekl ani slovo a obezřetně hleděl na mladou dívku s černým cylindrem na hlavě a parapletem stejné barvy nonšalantně přehozeným přes rameno.
"Tohle je úpatí mé říše a tam", mávla dívka rukou po své levici "můžeš vidět brány země, kde nikdy nevychází slunce". Pronesla tichým hlasem, jako by toužila svému novému hostu objasnit současnou situaci.
Medojed se trochu otráveně podíval naznačeným směrem, kde spatřil v šedavé mlze vysoký a goticky stylizovaný plot, jež se táhl od horizontu k horizontu, takže se zdál prakticky nekonečný. Následně se opět otočil na Smrt a sjel pohledem po jejím cylindru, přes bílou tvář až k černému tílku a těsným džínám stejné barvy. Ale neříkal stále nic.
Smrt se vlídně usmála a tiše pronesla: "Je čas jít".
"Tak šťastnou cestu", procedil medojed mezi zuby a otočil se se zřejmým úmyslem odejít.
Ten smích zněl jako zurčení horského potůčku, jako maličké zvonky na zápraží zpívající v jarním jitru a nebo jako další jiskřivé floskule a byla v něm taková dávka bezprostřední radosti a štěstí, že byste ho rádi poslouchali až do skonání světa. Medojed se otočil a znova se na to nádherné antropomorfní ztvárnění smrti podíval. Smrt vypadala jako šestnáctiletá gotička s postavou modelky, tvář měla líbeznou a bledou jako čerstvě padlý sníh a na krku se jí houpal ankh, Egyptský symbol života.
"Můj bratr mi o tobě vyprávěl", pokračovala Smrt v konverzaci. "Občas bývá trochu znuděný a prý se baví tím, že ti do snů pouští své nejstrašnější noční můry".
"Tvůj brácha je břídil", reagoval medojed.
"Možná, ale o tobě se to říci nedá", složila Smrt medojedovi kompliment. "Tahle dávka by skolila i stádo slonů a ty jsi vzdoroval neskutečně dlouho". Smrt se podívala medojedovi do očí a tichým šeptem dodala slova, která zněla jako odhalená hluboká pravda o smyslu života, jenž by měla být vytesána do žulového kamene někde na vrcholu nedosažitelné hory: "Na každého to jedou čeká a tvůj čas přišel právě nyní. Jakmile tělo opustí poslední výdech, přechází jeho mysl do říše mé kompetence".
"Celá vaše rodina jste břídilové", odvětil medojed a na tváři se mu mihnul sotva znatelný úšklebek. V tom okamžiku chtěla Smrt něco říci, možná něco méně přátelského a více asertivního, ale už se k tomu nedostala. "Slyšíš to?" Skočil jí medojed do nevyřčené věty a bavil se tím, jak Smrt zvedla hlavu a s pootevřenými ústy naslouchala. Tak věrnou grimasu překvapení by nedokázala zahrát ani Meryl Streep, kdyby jí režíroval Stanley Kubrick. Znělo to jako šustění písku, nebo jako tiché chrčení bahna a pomalu to naplňovalo celý okolní prostor svou živelností. Bylo to jako něco, co za žádných okolností nehodlá přestat. Jako něco, co odmítá zmlknout a nejde přehlušit. Smrt se v nelíčeném šoku podívala na usměvavého medojeda. "Jo, holka zlatá, si fakt kočka a sympaťanda, ale o životě a smrti víš pořád velký hovno". Medojed při těch slovech trochu pobledl a zprůsvitněl a než zcela zmizel, ještě stihl dodat: "Ale možná víš kuloví jen o medojedech".
Nad savanou se už rozhostila hluboká noc a hvězdy hledící na Africký kontinent tiše pomrkávaly v sametu černé oblohy, takže mrtvola rozsápané kobry se ztrácela v inkoustu noci. Medojed znova zachrčel, několikrát se přerývaně nadechl a konečně se probral z jedového komatu. Trochu malátně se postavil na nohy, ještě několikrát upadl, načež se přišoural k mrtvole hada a pokračoval v konzumaci svého úlovku. To mlaskání nebylo ani za nic kultivované a medojed si při něm vzpomněl na svou nedávnou hostitelku. "Pche", pomyslel si "však my se ještě uvidíme a pak ti to tílko řádně natrhnu! Beztak na to všichni fandové Gaimana čekají".
Informace o povídce