Šedavá mlha se v tiché majestátnosti převalovala přes břeh i sebe samu a obrysy mrtvých stromů, skalisek a balvanů se z její náruče vynořovaly s posmutnělým ševelením. Kde kdo by si zde připadal nepatřičně, jako vetřelec, který narušil tisíciletí klidu a melancholického rozjímání a jen málokdo by se odvážil pomyslet, že i ona tisíciletí jsou zde jen mrknutí oka do noci věčné temnoty.
Ten lepkavý vánek by šel snadno přeslechnout, kdyby se s nenucenou okázalostí jeho intenzita nezvyšovala. Lehké ševelení se prodíralo rozsochatými větvemi i nad vlnkami černočerné hladiny a skoro se zdálo, že i mlha se s úslužnou zdvořilostí rozestoupila jako čerstvě rozvinutý červený koberec. A právě to byl ten okamžik, kdy se miliardám lidí, kteří zde za poslední miliony let postávali, rozbušilo srdce bázní a úlekem. Nejprve šlo spatřit tu siluetu. Byla štíhlá a majestátní a tiše se mihotala mezi víry šedavé mlhy. Dřevěná loďka bezhlučně dorazila až na břeh a bytost v kápi a s bidlem v ruce se napřímila. Hluboké a černé otvory v lebce Charóna pohlédly na novou duši a skorem by se mohlo zdát, že se na tom neměnném mrtvolném šklebu rozhostil úsměv. Převozník mrtvých po řece Styx natáhl svou kostnatou ruku k medojedovi a pokynul mu, aby nastoupil.
Medojed neváhal, s trochou nerudného mručení přelezl okraj loďky, zakmital zadníma packama a svalil se na palubu, přičemž zde udělala několik hodně nedůstojných kotrmelců. Charón na počínání svého zákazníka shlížel s pobaveným výrazem nadřazené bytosti, ale i přesto, že se jeho lebka nijak neměnila, i slepec by si musel všimnout, jak rychle se její majestátní výraz změnil v překvapivý.
"Na Madagaskar, ale fofrem", pronesl medojed ještě dříve, než se stačil opět postavit na všechny čtyři a evidentně se nezdálo, že by žertoval.
Charón po chvíli zmateného překvapení upřel na medojeda své temné oči a tiše v nesmlouvavém tónu pronesl: "Ty to asi nechápeš, medojede. Jsi mrtvý a jediná cesta, která tě čeká, je na druhý břeh do říše mrtvých".
"Hovno!", pronesl medojed na vysvětlenou a nečekaným útokem srazil Charóna z loďky natolik mazaně, že jeho bidlo zůstalo na palubě, zatímco on zahučel do černých vod řeky Styx rovnou po hlavě.
Medojeda osud převozníka pranic nezajímal a s netušenou vehemencí se začal ohánět bidlem natolik nešikovně, že se chvíli točil s loďkou na místě a několikrát bezděčně přetáhl Charóna po lebce, přičemž ten vždy na další desítky vteřin zmizel pod hladinou s nějakou pravěkou kletbou na svých neexistujících rtech. Až za dobrou půl hodinu medojed přišel ovládání plavidla na kloub a zamířil si to proti proudu řeky kamsi do neznáma.
Charón se vydrápal na břeh až za notnou chvíli a jeho nedůstojné funění by překvapilo nejednoho biologa, jenž by se pozastavil nad absencí plic u této bytosti. Převozník si upravil kápi, trochu se napřímil a svým mrtvolným zrakem pohlédl skrz nezměrné mlhy, kde spatřil drobnou siluetu vzdalujícího se medojeda i v jeho loďce. To kouzlo Charón nepoužil už několik tisíciletí a skorem se bál, že si ho nepamatuje přesně, ale nakonec ve svém počínání uspěl. Mlha se před jeho zrakem zamihotala, začala vířit, tančit a kmitat, až se nakonec zhmotnila do podoby posledních chvil medojeda v říši živých. Takovou spoušť Charón ještě neviděl a v posvátné bázni pootevřel ústa v překvapení, jak epické síly je třeba, aby vyrvala dar života z pacek medojeda. Převozník tiše polkl, přičemž deset z deseti studentů biologie při čtení těchto řádek předvedlo ukázkový facepalm, a nadobro svou bárku odepsal a začal uvažovat o stavbě mostu.
Informace o povídce