Ten zvuk se dal přirovnat snad jedině k dusotu stáda buvolů, které právě započalo závod na sto metrů. Stovky drobných nožiček ve snaze o co nejvyšší rychlost odhazovaly lesní půdu daleko za sebe a směřovaly si to přímou čarou k objektu své nenávisti. Vnější pozorovatel by mohl z dálky vidět, jak se s hlasitým skřípotem kácí jeden strom za druhým, kterak Zavazadlo nekompromisně postupovalo lesem. Jen o pár desítek metrů dál, přímo v cestě budoucí trajektorie zkázy, stál odhodlaný živočich, který se tváří v tvář strašlivé síle nepohnul ani o píď. Naopak se tlapkami zapřel do půdy a připravil se na náraz. Jen o pár vteřin později se ozvala ohlušující rána a tvář lesa byla zbrázděna o čtyři hluboké rýhy, jak Zavazadlo tlačilo medojeda před sebou jako buldozer kovadlinu. Kdyby v okolí sta mil zůstal ještě nějaký nevyplašený opeřenec, jistě by nyní vzlétl, ale každý jen trochu rozumných živočich odlétl, schoval se do nory, nebo strachy omdlel. Dusot nesčetného množství nožiček se mísil s odhodlaným vrčení v šílené kakofonii, načež v dalším okamžiku medojed vyskočil na víko Zavazadla a zaryl do něj své drápy. Dřevěný bojovník se tím nenechal zaskočit, prudce otevřel víko a připlácl medojeda do hlíny. Když však chtělo Zavazadlo své víko zaklapnout, s nemalým překvapením zjistilo, že mu to nejde. V dalších okamžicích se Zavazadlo podivilo ještě více, když se jeho nožičky zvedly do vzduchy, bezmocně zakmitaly a následně byly i se zbytkem svého hranatého těla odhozeny na nejbližší strom, který s melancholickým zaúpěním padl na své letité kamarády.
Pokud jsme uvedli, že v širokém i dalekém okolí nebylo jediného dalšího živočicha, byla to pravda, ale nějaký pozorovatel zde přeci jen byl. Smrť se po svou temnou kápí tiše usmál, což jeho neměnné lebce nečinilo nejmenší potíže. Kosa se zableskla ve svitu úplňku a její majitel očekával brzký přírůstek do svého království zapomnění. Tohle byl boj na život a na smrt a podobné fráze již z principu věci musí končit s nějakou mrtvolou na zemi. Oba bojovníci však na pozorovatele nebrali zřetel a byl to medojed, který opět zaútočil. Hnal se k Zavazadlu jako zběsilý a když se prohnal mezi kostnatýma nohama Smrtě, procedil mezi zuby vrčení, kterému mohl rozumět jen protřelý medojedí lingvista, nebo právě Smrť, jenž měl na jazyky nemalý talent. Snad proto, že sám žádný neměl. To vrčení nebylo ani za nic uctivé a Smrtě překvapilo už jen z toho důvodu, že vyjma mágů a koček by měl být pro své okolí prakticky neviditelný. "UHNI, HUBEŇOURE!", zopakoval si pro sebe Smrť medojedovu poznámku a ačkoli to znělo jako dopadnutí žulové desky na zaprášenou kryptu, neznělo to ani z poloviny tak výhružně, jak to pronesl černobílý predátor.
Ale nebyl čas na úvahy, medojed se děsivou rychlostí blížil k Zavazadlu, které doširoka otevřelo svůj úložný prostor s úmyslem medojeda spolknout. Nebyl to pro něj problém, protože medojed sám a dobrovolně skočil do toho chřtánu, ze kterého nebylo úniku a který porušoval snad všechna pravidla prostoru a času. Zavazadlo zaklaplo víko, labužnicky se oblízlo dřevěným jazykem a zatvářilo se vítězoslavně. Tento výraz mu ale nevydržel dlouho. Je nesnadné popisovat grimasu něčeho, co vypadá stále stejně, ale zde se nešlo splést. Zavazadlo najednou vypadalo, že je mu strašně špatně od žaludku a kdyby mohlo, jistě by změnilo barvu a nějakou nezdravou. A tak jak je to běžné u lidí se slabým žaludkem a mizernou životosprávou, i zde událost nabrala klasický konec. Zavazadlo vydalo velice nedůstojný zvuk a v další chvíli se jeho víko obrovskou rychlostí otevřelo a vylétlo z něho malé a žluté kuřátko, které s velice překvapeným výrazem dopadlo do nedaleké hromady listí. V další chvíli z útrob nemocného vyskočil i medojed a vypadal jinak. Měl krví podlité oči, pěnu u huby a byl nepříčetný. Stihl ještě zavrčet: "Já tě odnaučím polykat kuřátka!" a zaútočil na citlivé místo svého soka. Medojedí zuby se zakously do zámku a Zavazadlo vydalo nervy drásající zvuk. Nezničitelné dřevo Myslícího hruškovníku zapraskalo a kolem zámku se objevily praskliny, jak medojed zesiloval svůj stisk. Zavazadlo opět v afektu zařvalo, setřáslo medojeda a dalo se na úprk. Bylo to podruhé v historii Zeměplochy, co tento odhodlaný zázrak magie odešel z boje poražen.
Medojed se díval za prchajícím nepřítelem a ucítil na svém zátylku něčí dech. "NEVÍM, JAK SI TO MOHL PŘEŽÍT, ALE VĚZ, ŽE JÁ NERAD NĚKAM CHODÍM ZBYTEČNĚ". Medojed se otočil a díval se přímo do prázdných očních důlků Smrtě. "Výhrůžka?!" zavrčel nebojácně, "To byla chyba, kostnáči!", pronesl medojed na vysvětlenou a zakousl se Smrti do rozkroku. Nebýt faktu, že Smrť již před nějakou tom miliardou let přišel o své orgány, jistě by ho to bolelo více. Ohnal se po zákeřném živočichovi kosou, ale v obavě o vlastní nohy minul. V dalším okamžiku se s kletbou vypařil a stihl pronést: "JEŠTĚ SE UVIDÍME, MEDOJEDE A PAK SE BUDU SMÁT JÁ". Smrť měl pravdu jen z poloviny. Ano, i medojedi umírají a tak se se Smrtěm jistě setkají, ale důvod ke smíchu to není. Medojed se totiž nikdy nevzdává a to ani po smrti.
Informace o povídce