Knihy by měli psát lidé, kteří toho mají hodně co říci. Mudrci, alchymisté, kouzelníci nebo třeba kuchařky. Proč píši knihu já? Obyčejný hraničář? Nerozhodl jsem se napsat pojednání o rostlinách v stepních oblastech ani příručku stopování zraněné zvěře. Mé důvody jsou prosté. Chci případné čtenáře varovat před nebezpečím a částečně i zaznamenat události posledních dní, protože si nejsem jist, zda-li se mi ještě někdy naskytne příležitost je vylíčit ústně.
Mihotavý plamen několika loučí tvořil v místnosti decentní šero a mezi ztrouchnivělými prkny hrubě opracovaného stolu se díky němu proháněly neklidné stíny. Vypadalo to jako opatrný boj o území, kdy se jednotlivé části stolu vzmáhaly pouze na výpady ne větší než hrana mince. Kéž by i skutečné vpády vojsk na území sousedů byly takto neprůbojné. Pomalu a zlehka jsem přejel prsty po desce stolu a teprve nyní mi došlo, jak moc je poškozen a zvrásněn. Obrovské množství vrypů po nožích, vyškrábaných zpráv, zbytků kdo ví po čem a nakonec i zub času a přírody zanechaly na desce stolu nepřehledný chaos a zmatek. Většina vyrytých zpráv byla vulgárního a urážlivého charakteru a nejedna z nich obsahovala kromě primitivního sdělení i hrubé chyby. Nešlo o překvapivé zjištění. Kdo jiný než prostoduchý hlupák je schopen rýt do stolu své zvrácené názory? Jedinou pozitivní skutečností byla něčí zřejmá snaha přeškrtat jisté výroky, které dotyčnému asi vadily dost na to, aby vytáhl svůj nůž a dal si tu práci s jejich zahlazováním.
Trošku trpký pohled na starý stůl mě přiměl zvednout zrak a vzít na zřetel své okolí. Asi padesát na čtyřicet stop velká místnost byla oproti mému stolu v docela dobrém stavu. Pokud nebyl člověk zrovna navyklý na přepychová zařízení pro vyšší společenské vrstvy, mohl zdejší hospůdku bez obav označit za příjemně útulnou. Nyní, když se okolí zahalilo do tmavého hávu letní noci, vnikalo skrze malá okna do místnosti jen minimum světla. Trojice oken, z nichž každé pro sebe mělo vyhrazenu jednu ze stěn, vedla na všechny světové strany vyjma západu. Snad si stavitelé nepřáli, aby zapadající Slunko svou načervenalou září připomínalo štamgastů pozdní hodinu, což by si někteří mohli vyložit jako čas odchodu. Nezbytné dveře okupovaly společně s jedním z oken východní stěnu. Chatrné a nepochybně již mnohokrát opravované dveře vypadaly jako blízký příbuzný mého stolu. Množství neesteticky přibitých prken, se zjevnou snahou dodat původní konstrukci na bytelnosti, se minulo účinkem. Prkna rozličné velikosti, délky i tvaru nebyla schopna sama o sobě tvořit základ čehokoliv pevnějšího a původní práce se pod jejich náporem rozklížila do pozoruhodných tvarů. Pohled jak příjemné ranní paprsky prosvítají touto prazvláštní konstrukcí a tvoří na podlaze podivné vzory, musel být úchvatný. Okamžitě mi blesklo hlavou, že za svůj stav vděčí hlavně nátuře místního obyvatelstva. Neměl jsem pochyby, že skrze ně už prolétl nejeden nepoučitelný rváč, otrapa, či nadmíru podroušený host. Posledním důležitým prvkem místnosti bylo uzoučké schodiště, jenž vedlo do prvního patra, kde se nacházely pokoje k pronajmutí. Jeho příkré a sešmajdané schody se zdály velkým problémem i pro střízlivého hosta, natož pro ty podnapilé. Snad to byl záměr architekta, aby jejich vzezření odradilo náruživé pijany k pronajímání zdejších pokojů a spokojili se s návratem domů, k nemalé radosti drahé polovičky.
Já sám seděl zády u západní stěny a měl tak celou místnost jako na dlani a všechny vchody a východy pod optickou kontrolou. Sice jsem neočekával žádné potíže, ale zvyk je zvyk. Jako hraničář a člověk který se často pohybuje v divoké přírodě plné banditů, lapků a divé zvěře, jsem byl obezřetný téměř reflexivně.
Jak jsem již podotkl, o osvětlení se nyní staralo převážně několik loučí, jenž byly přichyceny na bocích delších stěn. Z bezpečnostních důvodů byla mezi každou loučí a dřevěnou stěnou ještě přitlučena kovová deska, jenž měla zabránit případnému sežehnutí dřeva a následnému požáru. Po mé levici se nacházel menší bar, kde místní hostinský naléval hostům své podezřelé dryáky a celkem chutné pivo. O obsluhu se starala štíhlá žena ve středních letech a její grif a znuděné vystupování mě nenechalo na pochybách, že svou práci dělá již nějaký ten čas.
Hostů zde bylo poskrovnu. Většina z nich vypadala na místní štamgasty, v čemž mě utvrdila mimo jiné i jejich nenucená konverzace se servírkou či hostinským. Nepřehlédnutelným zjevem mezi zdejšími hosty byl i postarší žebrák, jenž snad ze snahy vzbudit soucit seděl na zemi dobrých sedm stop po mé levici. Šlo asi o jedinou slabinu mého jinak pozičně mistrovského umístění. Nicméně jsem měl pocit, že původně byl ode mne dál. S trochou podezření i zvědavosti jsem na něj pohlédl. Z pod jeho dlouhých a umaštěných vlasů, jenž mu před obličejem tvořily několik pramínků, jsem postřehl na ošumělého žebráka nezvykle jasná očka. Jeho pohublou a zašpiněnou tvář pokrývalo několikadenní strniště, což mu v kombinaci s úzkým nosem dávalo vzhled obezřetného supa, jenž se znuděným klidem čeká co se mu namane. Zahalen byl do obrovského, ale lehce vzdušného pláště, jenž by lépe seděl postavě mnohem mohutnější. Typicky žebrácké vzezření mu dodávala podivně strakatá košile, která si to co do čistoty mohla rozdat i se starým hadrem na podlahu. Naopak za kalhoty přidržované laciným páskem by se nemusel stydět ani občan střední společenské třídy. Nejspíš šlo o nedávnou kořist, kdo ví jak získanou. Vrcholným bodem jeho nesladěného oděvu byly dozajista boty. Těžká černá bota, kterou nosí kopáči v lomech, na jedné noze a lehká pantofel na druhé, snad ani nemohly být více rozdílné. Mé podrobné pozorování jeho osoby se neminulo účinkem a dotyčný se snad s nadějí že o jeho osobu jevím větší zájem zvedl a několika krátkými kroky se ke mně přišoural.
„Zdravím,“ začal přátelsky a vykouzlil na tváři pečlivě nazkoušený přívětivý úsměv.
„Těší mě,“ odvětil jsem se zřejmou ironií a doufal, že v kombinaci s mým znuděným výrazem mu dávám dostatečně jasně najevo, jak jsem potěšen jeho přítomností. To byla ovšem bláhová představa.
„Rád poznávám dobré lidi,“ pokračoval úlisně, aniž by dal najevo, zda-li se ho má neochota k přátelskému rozhovoru nějak dotkla. „Dobrotivý hraničář jistě najde na dně své kapsy pár mincí pro churavého žebráka“.
„A copak vás trápí příteli? Snad dávná zranění z boje či vrozené vady?“ reagoval jsem s předstíranou starostlivostí na jeho poslední slova a zároveň pátravě přejel žebrákovu postavu pohledem.
„Máte dobrý postřeh, příteli,“ odvětil velice pohotově, čímž ve mně vzbudil dojem, že má podrobný popis všech svých neduhů velice dobře připravený. „V mládí jsem při pádu z koně ochrnul na levou ruku a staré rány z bitvy u Umllu mě zbavily lehké chůze,“ popsal žebrák stručně svůj pohnutý osud a s vidinou několika mincí okamžitě nastavil dlaň své chromé ruky.
„Oh, vy jste bojoval u Umllu s chromou rukou? Musíte být statečný bojovník,“ reagoval jsem na jeho vyprávění s předstíraným překvapením.
„Tak jest,“ podpořil prolhaný žebrák má slova a pokračoval: „Desítky temných elfů padli pod údery mého meče a stovky se s vrávoravým krokem odplížili z bojiště zasaženy mou chromou levačkou, jenž v žáru boje neovladatelně fackovala blízké protivníky.“ konstatoval s naprostou vážností a následně se zatvářil velice hrdinně.
Opět jsem mu pozorně pohlédl do tváře. Vyhlížel mnohem bystřeji, než se dalo z jeho vyprávění usuzovat. Za ta léta co nepochybně žebrá si jistě vypracoval neomylný čuch na povahu lidí a zřejmě usoudil, že s lítostí a pohádkami o dojemném osudu u mě nepochodí. Raději se tak pokusil obměkčit můj váček s penězi humornou historkou. Nutno přiznat, že mě jeho povídání vytrhlo z nudy a já se rozhodl odměnit žebrákovu snahu několika málo mincemi.
„Tady máš, hrdino,“ odvětil jsem suše a nasypal mu do dlaně několik mincí.
„Oh, děkuji,“ úslužně poděkoval "nemocný" žebrák a pomalu se vrátil na své místo, zatím co si pečlivě přepočítával hodnotu svého výdělku.
Monotónní ševelení se stále tlumeně neslo útulnou místností a já využil náhodného pohledu znuděného hostinského mým směrem, abych pokynem ruky požádal o druhý tuplák piva. Není divu, že toho majitel hospody a hostinský v jedné osobě neměl příliš mnoho na práci. Většina hostů v několika skupinkách pouze přátelsky klábosila a jejich spotřeba zlatavého moku nebyla z nejvyšších. Ovšem né každý se bavil. Skoro na protější straně místnosti seděla u stolu osůbka nevídané krásy. Zvláštní, dal bych ruku do ohně za to, že tu ještě před chvílí nebyla. Snad přišla během mé konverzace s žebrákem, protože stůl u nějž seděla ještě zel prázdnotou. Nemohla být starší než pětadvacet let. Její zdravá pleť byla převážně kolem malého nosíku poseta drobnými pihami, jenž této dívce propůjčovaly velice rozkošný výraz. Hluboké oči kakaově hnědé barvy dodávaly obličeji výraz nevinnosti. Vlasy měla z větší části skryty pod kapucí, ale i přesto šla zřetelně rozeznat jejich barva takřka totožná s odstínem očí. Lehce kudrnaté lokny jen umocňovaly dívčinu vizáž přírodní divoženky. Oblečena byla v tmavý a těžký plášť, jenž trochu připomínal oděv typický pro zloděje. I přes velikost a volnost pláště šlo zřetelně poznat, že příroda při tvorbě této nádhery neopomněla důkladně zapracovat i na znacích mateřské plodnosti. Široké rukávy měla zasunuty jeden do druhého, což jí dodávalo trošku schoulené vzezření. Když dívka zpozorovala, že ji pozoruji, vykouzlila na tváři hřejivý úsměv a stydlivě sklopila zrak. Její nesmělost mě pobavila leč z romantického rozjímání mne vytrhla náhle se zjevící ruka hostinského i s objednaným pivem.
„Tak tady to máte,“ prohodil na půl huby a opět se otočil k odchodu.
Bílá pěna pozvolna stékala po stěnách korbele, jen aby se za malý okamžik vsákla do ztrouchnivělého dřeva. Ten stůl je žíznivější než já. Zatím co jsem konsternovaně pozoroval líný „život“ svého lahodného moku mi došlo, že hostinský stále stojí na dva kroky ode mne. Pátravě jsem na něj pohlédl. Tak jako jsem já koukal na něj, on civěl na mne, pouze s tím rozdílem, že jeho pozornost byla upřena na můj trup.
„Děje se něco?“ otázal jsem se zvědavě.
„Kde jste to našel?“ prohodil stále uhranutě hledící hostinský a mě po jeho lehkém pokynutí hlavy konečně došlo, že má na mysli můj přívěšek.
„Je vám to povědomé?“ odpověděl jsem na jeho otázku otázkou a zároveň uchopil podivný přívěšek do ruky a opět ho podrobil důkladnému pohledu. Kruhový amulet o průměru zhruba tří palců vyhlížel velice lacině a nebýt mě nesrozumitelného textu podivně propleteného s decentními ornamenty, domníval bych se, že jde přímo o nějakou bezcennou cetku. Nejsilnější důvod proč jsem si tento přívěšek vlastně ponechal, nebyl v jeho kvalitách. Je smutnou skutečností naší doby, že útoky banditů na nechráněné cestovatele či kupce jsou na denním pořádku. A právě na pozadí podobné tragédie jsem tento přívěšek nalezl. Nedaleko hlavní stezky Trollího lesa se před dvěma dny událo něco, co si dosud nedokáži uspokojivě vysvětlit. Nejednou jsem v přírodě poblíž obchodních cest narazil na mrtvé, oloupené i o tu poslední cennou věc, ale tohle bylo poprvé, co se cenností nebožtíka nikdo ani nedotkl. Snad šlo o pomstu, nebo nájemnou vraždu, ale ani tato spekulace nevysvětluje další podezřelé okolnosti. Na místě vraždy nebyly žádné stopy vyjma šlépějí samotného oběti. A ty rány? Žádné sečné či bodné šrámy – jak by se dalo čekat - jsem na těle nenalezl. Pouze strašlivé a hluboké spáleniny rozeseté po celém těle. Dalším hřebíčkem do rakve nepochopitelného byl meč oběti. Nenacházela se na něm žádná krev a vlastně ani cokoli jiného. To je něco, s čím jsem se dosud nesetkal… a to jsem toho už viděl dost. A jak do toho zapadá onen přívěšek? Ten si jen tak nevinně ležel několik málo kroků od oběti. Ačkoli jsem nešťastníka důkladně prošacoval, nic co by mě přivedlo na stopu jeho totožnosti, nebo mi povědělo o cíli jeho cesty, jsem nenalezl. Nezbylo mi než ho pohřbít. Přívěšek jsem si ovšem ponechal. A teď se zdá, že hostinský v patnáct mil vzdálené hospodě o tom snad cosi ví.
„Kdepak, povědomé mi to není, jen mě upoutal ten text.“
„Vy to dokážete přečíst?“ vyhrklo ze mě překvapeně.
„Jo, jde o jeden z pradávných dialektů... eh...“
„Dialektů čeho?“ páčil jsem z hostinského informaci.
„Eee... temných elfů,“ odvětil hostinský potichu a současně na mne trochu provinile pohlédl, jako by se bál, že mi bude divná skutečnost, že tento jazyk zná.
A měl pravdu. Jak může nějaký majitel zapadlé hospody vědět... a safra. Při pohledu do jeho tváře jsem náhle zpozoroval cosi nenormálního. Velice neznatelné rysy nelidského původu. Ten člověk měl zřejmě mezi předky temného elfa. Musel jsem se nejspíš zatvářit velice překvapeně, protože hostinský při zpozorování jak mi najednou svitlo, sklopil zrak a začal se tvářit ještě provinileji. Jsem dalek tomu, abych soudil něčí původ, zvlášť někoho, kdo zjevně nemá černé úmysly. Proto jsem přešel nově nabytá fakta mlčením a zamířil přímo k jádru problému.
„Můžete mi to přeložit?“
„Mohu, ale asi se vám to nebude líbit. Nemám z toho dobrý pocit. Předměty temných elfů mohou přinést pouze potíže.“
Hostinský se na okamžik odmlčel a pokračoval ještě tišeji.
„Jde o jakési varování, či snad úryvek nějakého příběhu. Možná je v tom něco víc. Je to divný text. Dalo by se to přeložit asi takto:“
„Ten kdo kráčí poznamenán, osud cizích ponoří. Ten kdo uzří nástroj zkázy, v stínech bytí pohoří. Ten kdo tvoří sítě smrtí, chráněn mocí temných sil. Ten kdo ztratí mocnou cenu, víc už východ nespatřil.“
Jakmile hostinský dokončil překlad podivného sdělení, rozhostilo se místností hrozivé ticho. Jen na maličký okamžik. Snad náhoda. V příští chvíli se hospodou opět neslo nesrozumitelné švitoření, tlumené zvuky dřevěného nábytku a lehký šustot oblečení.
„Těžko říct, co to vlastně znamená. Možná nic,“ snažil se hostinský bagatelizovat důležitost sdělení.
„Snad,“ odvětil jsem zamyšleně a nepřítomně se zahleděl na svůj plný korbel piva. To bylo pro hostinského jasné znamení k odchodu.
Má to sdělení nějaký hlubší smysl, nebo jde pouze o nic neříkající dílo básníka? A jakou to má souvislost s obětí záhadně zavražděného kupce? Má-li to vůbec nějakou spojitost. Doufám, že nejde o nějakou vzácnou relikvii temných elfů. Nerad bych měl podobně zákeřná stvoření v zádech. Ovšem pokud jde opravdu o majetek temných, a nebohá oběť je skutečně jejich práce, jak mohli cíl svého pátrání tak snadno přehlédnout poblíž místa vraždy? Je to záhada. Možná bych měl vyhledat nějakého znalce historie temných elfů, jenž by mohl dát textu smysl a snad i poznat původ či přímo tvůrce samotného amuletu. Jo, to není zlý nápad. Jenom několik málo mil na severozápad je menší městečko Dermoll. Jistě tam bude nějaký sečtělý kněz či mudrc, jenž by mi mohl pomoci.
S trochou úlevy a snad i jistou dávkou rozechvění nad nalezením plánem pátrání, jsem opět zvedl svůj zadumaný pohled a přejel zrakem hospodu. Možná bych teď měl být ještě obezřetnější než obvykle, blesklo mi hlavou. Se záhadným přívěškem ve svém vlastnictví jsem se již necítil tak bezpečně. V místnosti vypadalo na první pohled vše při starém. Hosté nenuceně konverzovali, louče hořely a já si skrze okno všiml hvězd nad horizontem. Ale přesto bylo něco jinak. Něco je špatně. S nejasnou předtuchou jsem našpicoval své smysly a pokusil se zachytit jakékoli odchylky od normálu. Směsice většího množství tlumených rozhovorů spolu s typicky hospodskými zvuky tvořily v místnosti těžko rozeznatelný šum. Po chvíli jsem se rychle obrátil na žebráka. Stále seděl několik kroků ode mne a nepřítomně hleděl před sebe. Už neměl ten obezřetný pohled supa. Vypadal unaveně. Jakmile si všiml mého pohledu, lehce se usmál a na znamení díku takřka neznatelně pokynul hlavou.
Asi se mě zmocňuje paranoia. Možná bych si měl jí lehnout. Ranní mysl bývá svěží a vše se hned jeví v novém světle. S úmyslem ukončit své hospodské posedávání jsem uchopil stále ještě plný korbel piva a mohutně se napil. Přes okraj keramické nádoby se mi naskytl pohled na mladou dívčinu. Zvláštní. Stále jen tak seděla nasucho u svého stolu s rukávy pečlivě zasunuty jeden do druhého. To si sem přišla jen tak posedět? Skoro to vypadalo, že spí. Hlava jí mírně poklesla na hruď a přes předsunutou kapuci jí nebylo vůbec vidět do tváře. To monotónní ševelení by uspalo každého, pokud se ho přímo neúčastní. Pche, asi jsem to s tou útulností místní hospody trochu přehnal, blesklo mi hlavou, když jsem spatřil drobnou myšku, jak šplhá po noze dívčina stolu vzhůru. S neobyčejnou obratností se drobný hlodavec přehoupl přes okraj desky a štrádoval si to přímo po stole. Asi uprostřed se myška zastavila a začala zvědavě čenichat. Nejprve se zdálo, že pátrá po zbytcích jídla mezi prkny stolu. Následně to zase vypadalo, že větří. Hlodavec se postavil na zadní nožky a zvědavě čenichal. V dalším okamžiku se s šokující rychlostí vymrštila dívčina ruka z širokých rukávů a nebohou myš doslova odhodila stranou… ale… ale ta ruka! Proboha, nezdálo se mi to?! V tom jediném okamžiku jsem měl pocit, jako bych neviděl ruku mladé dívky, ale nějakou děsivě seschlou pařátu nelidské zrůdy. Stejnou rychlostí jako dívka provedla svůj výpad, se opět zachumlala do předchozí podoby. Rychle jsem pohledem těkl do rohu místnosti a spatřil bezvládně ležící tělíčko zvědavého hlodavce. Na stěně byla vidět trocha zvolna stékající krve. Zdá se, že si této brutální reakce snad ani nikdo nevšiml. Co to mělo znamenat? Jak může tak rozkošná dívka udělat něco takového? Nevěřícně jsem zabořil zrak do stínu vrhaného kapucí pláště, se snahou uzřít v něm skrytý obličej. Je to stále ta samá osoba? Snad si dívka všimla mého pátravého pohledu, možná to byla jen náhoda, nevím, ale jako na zavolanou se začala zvolna napřimovat a já spatřil něco, co mě šokovalo ještě víc. Mráz mi přeběhl po těle. Ano, byla to stále ona, ale… ale byla jiná. Malý nos, pihy, kakaové oči… to vše tu stále bylo, ale přesto to bylo jiné. Z výrazu této osoby přímo čišela nelidská zloba. Co se to tu u všech všudy děje? Zmateně jsem přelétl zrakem místnost. Všichni stále setrvávali nerušeně na svých postech a nic nenasvědčovalo tomu, že by si čehokoli všimli. Opět jsem pohlédl dívce do obličeje. Její kakaové oči byly upřeny přímo na mne. Polil mě studený pot. Něco podobného musel vidět nešťastný hlodavec těsně před svou smrtí. Věděla co jsem viděl a tušila co si myslím. Nevím jak dlouho to trvalo, ale připadalo mi to jako věčnost. Pak náhle, aniž by ze mne spustila oči, razantně vstala a po chvilce rychle opustila místnost.
Safra, tohle je hodně divný. Musím za ní. I přes vypjatost situace jsem zachoval předvídavost zkušeného hraničáře a s předstíraným klidem stále pohodlně seděl za stolem a čekal. Jakmile jsem periferním pohledem spatřil za oknem hospody rychlý pohyb, na nic jsem nečekal, hodil na stůl pár mincí a rychle opustil místnost.
Čerstvý a teplý vzduch letní noci mě obstoupil jako lehký závoj. Jasně viditelná nebeská klenba nerušena ani jediným mráčkem vrhala společně s bělostnou Lunou na mé okolí tíživě chladné světlo. Klikatá křivka temného horizontu, tvořena převážně nedalekými kopci a občasnými křovisky, ostře oddělovala monumentální krásu nebeských očí noci a přízemní svět nás, lidí.
Protože záhadná dívka vyrazila na svou tajemnou pouť kolem jižního okna, sám jsem obešel hospodu podél severní zdi. Lehkým, ale přesto svižným, krokem jsem postupoval tiše v těsné blízkosti stěny a na jejím konci opatrně vykoukl přes roh hospody a prozkoumal pohledem situaci. Až do vzdálenosti přibližně sta stop od západní zdi se nacházela pouze travnatá planina s několika málo nízkými křovisky. Za ní se rozkládal smíšený les, jenž pozvolna houstl. K mé nemalé radosti se dívka vydala rychlým krokem přímo do nejhustší části lesa. Tam by s nenápadným sledováním neměl být problém. Malý okamžik jsem počkal, až objekt mého zájmu ode mne nabere dostatečnou vzdálenost, abych měl jistotu, že nemůže zaslechnout mé lehké kroky. Poté jsem v přikrčené poloze obezřetně přecházel od jednoho křoviska ke druhému a stále zrakem sledoval jak se dívka postupně noří do tenat lesního šera.
Chladně bělostný svit Luny pod korunami stále houstnoucího lesa pozvolna zanikal a tak bylo nenápadné sledování svižně kráčející dívky zahalené do tmavého pláště neustále obtížnější. Víc než zrak, mi zde posloužil sluch. Slabounké křupání větviček a lehký dusot kroků po měkké půdě, pro mne bylo tou pověstnou zlatavou nití, jenž mne vedla správnou cestou. Stále jsem se snažil udržovat takovou vzdálenost, abych já sám slyšel netlumené kroky dívky, ale ona nezaregistrovala ty mé - opatrné. Netrvalo to dlouho a takřka neprodyšné koruny stromů téměř dokonale odstranily občasná přehledná místa, na než dopadalo světlo jasné noční oblohy, a já se tak částečně zbavil nepříjemné starosti o své vizuální odhalení. Tajemná dívka šla celkem svižným krokem a jistota s níž se pohybovala mě utvrdila v domněnce, že jde najisto. Po dobrých čtyři sta krocích, za takřka neměnných podmínek les náhle přecházel do přehledné louky, za níž opět navazoval les. Zatím co si to dívka neomylně namířila středem planiny k protějšímu lesu, já, nechtěl-li jsem riskovat odhalení, musel nepříjemnou louku obejít. Tou nejrychlejší chůzí jaké jsem byl schopen mě kroky vedly podél hranice tmy a šera, až jsem po nepříjemně dlouhé chvíli stanul přibližně na místě, kde se podle mého odhadu musela křížit trasa dívky a hranice lesa s loukou. A taky že ano. Čerstvě ušlapaná cestička byla v luční travině jasně zřetelná. Naneštěstí stopy v lesní půdě nešlo pro značnou tmu rozeznat. Ač jsem naslouchal sebe víc, nebylo slyšet kromě lehkého ševelení vánku mezi hustými korunami stromů nic podezřelého. Nezbývalo než vyrazit rovnoběžně s linií, jejíž směr dívka nastolila již dávno. Občasné projevy noční přírody a zvuk mých vlastních kročejí po měkké lesní půdě, byly jediným zvukovým doprovodem mé bláznivé cesty za osobou, o jejímž původu a podstatě jsem mohl jen spekulovat. Pokud dívka zachovala stálý směr a rychlost, už bych ji měl dohnat, nebo alespoň spatřit, hodnotil jsem v duchu rychle situaci. Safra, obávám se, že je fuč. Už, už jsem se obracel, abych své kroky obrátil k zpáteční cestě, když v tu se přede mnou zjevila v pravdě hrůzná podívaná. Hustý les se jako mávnutím proutku rozestoupil a na malé planině ozářené svitem Luny se mi před očima zjevila dvojice kamenných náhrobků. Jen tak si tu tiše stály ve svém posmrtném rozjímání. Opatrně jsem obešel malou mýtinu, abych se přesvědčil, není-li někdo nablízku. Nikde nikdo. S jistým rozechvěním a rovněž i dávkou zvědavosti jsem vystoupil z temného šera lesa, abych si mohl přečíst jména jimž byly náhrobky zasvěceny. Jednoduché kamenné desky byly prostě zasazeny do měkké hlíny a na první pohled čerstvá zemina dokazovala, že hroby zde nejsou dlouho. Děsivou předpověď dokazovala data úmrtí. V obou případech šlo o dnešní datum. Kromě této informace se na náhrobcích nacházelo i nezbytné datum narození a jméno. První z nich mi bylo naprosto neznámé, ale to druhé… hmm. Bernard Throwller? Bernard? Neoslovovali tak hosté hostinského v krčmě? Jistě, Bernard! Náhoda? Snad. Podivné? Jistě! Proč by někdo tomu muži kopal hrob? Fakt, že se místo posledního odpočinku už zdálo použito, nastolenou skutečnost jen komplikoval. V každém případě bych si něco takového neměl nechávat pro sebe. Protože se nezdálo, že bych zde ještě mohl na něco důležitého narazit, vydal jsem se bez otálení zpět.
I přes matoucí monotonii lesa a značnou tmu, nebylo díky postavení hvězd větším problémem nalézt mé výchozí stanoviště, v podobě hospody. Už z dálky slabé, ale přesto na temném pozadí jasně viditelné světlo vycházející z oken místní krčmy mi zřetelně oznamovalo, že čas zavírací hodiny se během mého pátrání ještě nedostavil. V zdejších končinách nejsou celonoční pitky zjevně ničím překvapivým. Přesto si na mne dnešní noc nejedno překvapení přichystala. Překvapení, jenž se vymyká nejen zdravému rozumu, ale i samotné přírodě. Jakmile jsem otevřel obskurní dveře místní hospody, abych varoval hostinského před nebezpečím, mě nově nastolené skutečnosti vyrazily dech. Po majiteli hospody a hostinském v jedné osobě, zde nebylo ani památky. A co hůř. Za pultem, mezi množstvím lihovin, si se znuděným výrazem postávala mě neznámá žena ve středních letech. Nepamatuji si, že by hostinský zde měl někdy nějaký záskok Servírka byla tatáž, stejně jako většina hostů. Druhou změnou v obsazení zdejší místnosti byla absence žebráka. Teprve za nějakou chvíli, co jsem stál jako opařený ve dveřích, se mi vrátila stará rozvaha a já se s předstíranou nenuceností přichomýtl k nové hostinské s úmyslem začít rozhovor. Ovšem hostinská, jak už se to tak při konverzaci s ženami stává, byla rychlejší.
„Vítám vás, panáčku. Já jsem Gilla. S čím mohu sloužit?“ pronesla hostinská s přívětivým úsměvem na tváři klasickou větu všech majitelů rozličných podniků. Já na to ovšem šel oklikou.
„Těší mě madam. Mohl bych vám položit pár otázek?“
„Ale jistě. Beztak toho nemám moc na práci,“ odvětila žena nenuceně a při těch slovech se loky opřela o pult.
„Komu patří tahle hospoda?“
„Máš tu čest si právě povídat s majitelkou,“ pronesla hrdě a současně prolétla zrakem celou místnost asi tak, jak novopečená matka hledí na své dítě.
„A někoho jménem Bernard Throwller neznáte?“
„Bernard Throwller?“ opakovala žena zamyšleně. „Ne, omlouvám se, to mi nic neříká“.
„Hmm, safra, toho sem se bál,“ pronesl jsem pro sebe potichu, ale ne dost na to, aby to uniklo hostinské.
„Pročpak?“ reagovala hostinská s neskrývanou zvídavostí.
„To je jedno,“ pokusil jsem se nezatahovat ženu do záhady které sám nerozumím a pokračoval z cela jiného soudku.
„Máte volné pokoje?“
„Ovšem. Ubytování je zde na úrovni. Nepochybuji, že budete spokojen,“ vysoukala ze sebe žena naučenou větu.
Po zaplacení mi nezbývalo než s jistou bezradností a hlavou plnou nezodpovězených otázek vyrazit do nově pronajatého přístřešku.
Můj pokoj svou výbavou a kvalitou korespondoval s úrovní nastolenou samotnou hospodou v přízemí. Šlo o menší místnůstku o rozměrech zhruba patnáct na dvanáct stop, jejíž vybavení se dalo stručně popsat jako skromné, ale útulné. Jednoduchá, ale pohodlná postel, stolek, skříň, židle a dvě poličky. To bylo základní vybavení pokoje, jenž mi na dnešní noc bude dělat společnost. Malé okno – nikoli nepodobné těm v přízemí – vedlo na východ a jeho poloha společně s umístěním postele zaručovala, že místní hosté mají o budíček postaráno. O osvětlení se starala – jak jinak – klasická pochodeň, jíž jsem hned po své příchodu zapálil, abych byl vůbec s to se zde orientovat.
Události několika posledních hodin mi nedovolily ulehnout bezstarostně ke spánku. Množství nejasných událostí a záhad musí mít jistě nějakou spojitost. Jak mohl hostinský tak náhle zmizet? A to nejen fyzicky, ale i z hlav těch, kteří by ho měli znát? Byl mnou nalezený hrob připraven opravdu pro něj? A byl v něm? A jakou úlohu v tom hraje ta záhadná dívka? A amulet? Jestli je můj podivný přívěšek opravdu posvátnou relikvií temných elfů, měl bych být cílem jejich zloby já. Proč to tedy odskákal hostinský? A hlavně jak? Za předpokladu že je má hypotéza s důležitostí amuletu správná, nemůže být na něm umístěný text nic neříkající blábolem, ale informací s hlavou a patou… byť zastřenou v jistých metaforách, či náznacích. A jakou úlohu v tom celém hrál onen nebožák v Trollím lese?
Tyto a spousta dalších otázek se mi honila hlavou, když jsem stále ještě oblečen seděl na své posteli a zaměstnával mysl úlohou skloubit všechny záhady do jednoho uceleného – a co nejlogičtějšího – celku. Čistý plamen louče s pomocí slabého vánku, jenž vnikal do místnosti skrze otevřené okno, lehce poskakoval a rozpohyboval tak všechny stíny mého pokoje. Zdálo se, jako by místnost tančila. Jen trošičku, synchronně a neklidně. Pohlédl jsem ven z okna. Majestátní klenba nebes působila vyrovnaně a klidně. Malý černý mráček zvolna plul jižním směrem a narušoval klidnou neměnnost noční oblohy. Téměř nepřetržitý cvrkot hmyzu, jehož slaboučkou kulisu sem tam prořízlo vzdálení vytí, mi dělal příjemnou společnost. Tak dobře jsem tyto zvuky znal a miloval. A pak, tak jako špatně naladěný hudební nástroj, narušil tuto harmonii podivný zvuk. Nejprve krátce a téměř neslyšně. Spíš jako pocit, než jasný fakt. Za chvíli silněji a zřetelně. Slabé kvílení, jako když zimní vichr proniká úzkou štěrbinou. Ostré, nepříjemné a rozhodně ne přirozené. Rychle jsem uhasil pochodeň, a jen co sykot umírajícího plamene utichl, bylo to tu opět. Potichu jsem přišel k oknu a nenápadně z něj pohlédl ven. Nejprve se vše zdálo v naprostém pořádku, avšak po chvilce jsem dobrých třicet stop jihovýchodním směrem od hospody zahlédl pohyb. I přes značnou tmu mi ihned blesklo hlavou, o co jde. Ano, to je opět ona! Protože se mi rozhodně nechtělo promarnit svou druhou šanci, zareagoval jsem velice rychle a pohotově. Na pomalé opuštění pokoje a hospody klasickou cestou nebyl čas. Mrštně jsem se přehoupl přes okenní rám a skočil z výšky asi deseti stop na zem. Protože se v přízemí stále ještě popíjelo a tudíž i svítilo, měl jsem díky oknu přímo pode mnou dobrý přehled o místě dopadu. S vyvrknutým kotníkem by se mi pronásledovalo asi špatně.
Nebyl jsem příliš překvapen, když si to dívka zamířila stejným směrem, jako prve. Teď ale budu chytřejší. Se vzpomínkou na minulý neúspěch, jsem tentokrát nešel za dívkou přímo. Mojí naději bylo dostat se za problémové místo dřív než ona. Nejprve jsem takřka kolmým směrem k trase dívky od ní nabral značnou vzdálenost a následně vyrazil co nejrychleji směrem k louce. Za předpokladu že půjde svojí stálou rychlostí, nebude problém se dostat na místo kde jsem ji naposled ztratil se značným předstihem. Přehledná noční obloha mi i tentokrát poskytla cennou službu a já mohl s pomocí hvězd snadno držet v lese přímý směr. Netrvalo to dlouho a já po své pravici spatřil přehlednou planinu. Rychle jsem ji obešel a asi sto stop od místa, kde posledně dívka přešla z louky do lesa, se schoval za mohutný strom a čekal. Bylo ticho. Naprosté a úplné. Pouze tlukot mého vlastního srdce, jenž se dosud neuklidnilo po hektickém běhu, narušovalo hrobový klid. Les příjemně voněl dřevem a pryskyřicí. Stále ticho. Minuty zvolna míjely a nic se nedělo. To přeci není možné. Musel jsem zde určitě být dřív než ona. Že by šla jinam? Nebo jinudy? Nepochybuji, že má něco společného s těmi hroby. Jestli někam šla, tak k nim. Dál jsem již nečekal a stejně jako minule vyrazil na místo posledního spočinutí.
Protože mě nevyjasněné zmizení dívky vrtalo v hlavě, občas jsem se na chvíli zastavil a čekal, neuslyším-li cokoli podezřelého, co by mi prozradilo její přítomnost. Jak jsem se blížil k cíli, má obezřetnost narůstala. Jestli tady někde je, tak u hrobů. A pak, náhle a znenadání se opět rozestoupila hradba lesa a já stál v tváří tvář a pochmurné scenérii. A i tentokrát mě dokázala dnešní noc překvapit. Na malé planině se v bělostném svitu Luny koupaly hroby nikoli dva, ale tři. Safra! Bleskla mi hlavou kletba. Tohle se mi přestává líbit.
Tak jako posledně, i nyní jsem pro jistotu obešel celou planinu kolem dokola, abych se přesvědčil, že jsem zde sám. A pak, s jistým rozechvěním, jsem přistoupil blíž a pohlédl na nový přírůstek malé morbidní společnosti. I třetí náhrobek se velikostí a tvarem shodoval s předchozími dvěmi. Jen popis byl jiný. Při pohledu na jméno mě zamrazilo až v morku kostí. Gilla Fermallowá. Gilla? Ano, to je jméno hostinské. Náhle jsem měl pocit, že to do sebe začíná zapadat. Gilla, Bernard a neznámé jméno. Tušení co mají tato jména společného mi rozbušilo srdce obavami z nepochopitelného. Ještě něž jsem si stačil v hlavě srovnat všechny fakta, se mi za zády náhle ozval nepříjemně chladný hlas.
„Přišel ses pokochat svým dílem?“
Rychle jsem se otočil a můj pohled padl na starou známou dívku. Stála na dva kroky ode mne. Její obličej stále vyzařoval tu nelidskou zlobu, ale tentokrát v něm bylo i cosi jiného. Jaké si povýšenecké pobavení. Ano, pobavení, to bylo ono.
„Mé dílo?“ reagoval jsem nechápavě i když s tušením, jak to asi myslí.
„Snad ještě netápeme v temnotě nechápání?“ pronesla dívka pohrdavě s předstíranou něhou a při těch slovech těkla pohledem po mém amuletu.
Ano, bylo to tak. Tajemná dívka svými posledními slovy potvrdila podezření, jenž mi vykrystalizovalo v hlavě těsně před jejím příchodem. Bernadr Throwller, Gilla Fermallowá a Peet Seler. Poslední jméno patřilo nepochybně žebrákovi. Jediné tři osoby, se kterými jsem mluvil poté, co se mi do rukou dostal amulet.
„Aaahh,“ procedila dívka mezi zuby, když spatřila, jak mi konečně svitlo. „Jaké to je, být vrahem?“ Pokračovala pobaveně.
„Já je nezabil, to ty!“ ohradil jsem se razantně proti nařčení.
„Ale to je omyl, panáčku. Jejich krev lpí na tvé mysli, poznamenaný. Já jen učinila, co musím.“
„Co musíš? Kdo, nebo co, vlastně jsi?“
„Já jsem vykonavatelka,“ představila se dívka pomalu a zřetelně, snad abych její slova nepřeslechl.
„Takže ty zabíjíš všechny, kteří se mnou naváží rozhovor, zatím co mám amulet ve svém vlastnictví?“ ujasňoval jsem si situaci a zároveň pevně uchopil amulet do dlaně.
„Zabít není to pravé slovo, ale nejsi daleko od pravdy,“ konstatovala vykonavatelka suše a při pohledu jak svírám pevně amulet s úmyslem si ho jediným trhnutím servat z krku, se jí na tváři objevil pobavený škleb.
„A co mi brání si ten amulet teď a tady strhnout?“ reagoval jsem značně logickou, ale nedomyšlenou otázkou. Teď, když jsem amulet pevně svíral v dlani mi došlo, jak moc je studený. Nepříjemný chlad mnou projel až do morku kostí. Pohlédl jsem na vykonavatelku. Stále se pobaveně usmívala a já si náhle uvědomil, že ten chlad nejde z amuletu. Jde odevšad. Jako kdyby se po mě chápaly stovky ledových pařátů. Pařáty nebožtíků. Rychle jsem se otočil, pohlédl na trojici hrobů a pochopil. Ano, celé to do sebe začalo zapadat s děsivou precizností. Takhle dopadl onen nebožák v Trollím lese. Hněv mrtvých ho dostihl. Okamžitě jsem amulet pustil a jakmile dopadl na mou hruď, mrtvolných chlad opadl a já na pokožce opět cítil teplý vánek letní noci.
Fakta byla dána. S amuletem na krku budu posílat lidi na smrt pouhou svou přítomností a sundání prokletého předmětu se rovná sebevraždě. Zdá se, že neexistuje jiné východisko. Bezmoc a hněv mnou prostoupil, tak jako se prudký jed rozlévá k žilách infikovaného. Stejně jako zraněné zvíře chycené v pasti napadá vše kolem i já před sebou spatřil domnělého strůjce mé zhouby. Pomalu a téměř rituálně jsem sáhl po jílci svého meče a současně se psychicky připravil na boj. Leč lesem se nezačaly rozléhat zvuky boje, ani řev raněných. Pouze smích. Temný, pobavený a chladný. Poté co projev nadřazenosti dozněl, vykonavatelka tiše pokračovala.
„Tak snadné to nebude, poznamenaný. Ty jsi mor, jenž rozsévá zkázu a jako takový jsi důležitý. Dosud jsi nepřispěl dostatečně. Dosud ne.“
„Nepřispěl dostatečně? Co tím myslíš?“
„Otázky. Vždycky mají tolik otázek a mě to už tak nudí,“ odvětila vykonavatelka otráveně, lehce se napřímila a pak… pak prostě zmizela. Náhle byla fuč. Žádný záblesk, kouř, nebo cokoli podobného. Tak jako se pára nad vařící vodou rozplyne před očima, tak i dívka prostě zmizela a zanechala ve mně dřímat nezodpovězenou otázku.
Bylo ticho. Les stále voněl dřevem, hlínou a pryskyřicí. Mě však v nozdrách čpěla pouze pachuť smrti, zkázy a nemohoucnosti. Stále jsem cítil kolem krku řemínek pečlivě utkaný z několika kožených pásků. Jako oprátka. Oprátka, jenž se kolem krku stáhne až po odejmutí. Absurdní a děsivé. A amulet? Jeho slabý tlak na mou hruď mi stále připomínal, že i pouhým slovem mohu podepsat ortel nevinnému. Zabíjet, nebo být zabit. Vraždit, nebo být obětí. Obětí těch, které jsem poslal na smrt. Jiné řešení jsem neviděl. Já ne, ale snad jiní, blesklo mi hlavou. Mudrci, kouzelníci, či kněží. Ti přeci mají s prokletými předměty zkušenosti. Možná bych mohl někoho podobného kontaktovat. Ovšem nikoli osobně. Snad písemně. Sled myšlenek mi plul hlavou a já začal doufal v nalezení spásy u mudrců.
S prokletým amuletem kolem krku nebylo času nazbyt. Protože jsem měl všechny věci u sebe a za pokoj zaplatil předem, ihned jsem vyrazil směrem k Dermollu, jenž ležel pouze několik mil severozápadním směrem. Jestli si pospíším, mohl bych tam dorazit ještě před svítáním. Nic bych si v současné situaci nepřál méně, než se prodírat davem lidí. Chrámy a příbytky osob vyznávající magii bývají většinou okázalé a viditelné již z dálky. Neměl by být velký problém podobnou stavbu nalézt a na vhodné místo položit list s žádostí o pomoc, kde vypíši potřebná fakta.
Netrvalo to příliš dlouho a já opustil tíživě temné šero lesa. Poté co jsem rychle a nenápadně prošel místní vískou, mne čekala už jen cesta podél obchodní stezky vedoucí přímo k Dermollu. Přehlednou planinu, jenž obklopovala obchodní cestu, sem tam zpestřovaly ojedinělé, nebo v menších skupinkách rostoucí stromy a křoviska.
Pod dohledem pozvolna putující Luny na pozadí němých svědků noci – hvězd – mi cesta ubíhala velice rychle. Ani ne za dvě hodiny jsem spatřil na horizontu siluety mnoha budov, jenž se táhly od západně ležícího lesa dobrou míli až k řece Moonko. Jak jsem se přibližoval, jednotlivé budovy na hvězdném pozadí zdánlivě rostly a já už začal pomalu odhadovat, která ze staveb může být cílem mé cesty. Liduprázdné ulice a čirý vzduch nad většinou komínů bylo jasným znamením, že mám na nalezení pomoci ještě dostatek času. Dermoll bylo menší městečko bez rozdělení na jednotlivé čtvrtě a tak se rozličné druhy budov prolínaly takřka náhodně. Tu malý domek sousedil s pekárnou, o kus dál měl svůj krámek hrnčíř a nedaleko byla zase jakási noclehárna. Relativně čisté ulice a minimum budov ve špatném stavu jasně ukazovalo, proč je toto městečko tak oblíbené. A jak se zdá, v oblibě ho budu mít i já. Poté co jsem minul zavřenou hospodu po pravé a průčelí honosného domku po levé ruce, se přede mnou zjevil obraz spásy. Gelin chrám moudrosti. Kněží uctívající Gelinu, bohyni moudrosti a poznání, jsou ideální lidé, jenž by mi mohli pomoci. V jejich léta schraňovaných svazcích ze všech koutů světa se nepochybně skrývá spousta informací o prokletých předmětech.
Chrám působil jednoduchým, ale přesto majestátním dojmem. Mohutná dřevěná vrata byla lehce zanořena do kamenné stěny, tvořené precizně sestavenými žulovými bloky. Těžko bych zde v okolí našel pevněji vyhlížející stavbu. Nebýt skvostné sochy samotné Geliny a pečlivě vytesaného nápisu „Gelinin chrám moudrosti“ nade dveřmi, mohl by si kde kdo splést tuto budovu s opevněnou pokladnou. Samotná socha však hovořila jasně. Všeobecně známá silueta stojící ženy s mohutným svazkem v pravé a astronomickým přístrojem v levé ruce, nikoho nemohla nechat na pochybách, jakému účelu je tato budova zasvěcena.
Skrze dvojici vysoko postavených oken jsem neviděl nic podstatného. Vrata byla sice zavřena, ale mezera mezi nimi a podložím mi zcela jasně naznačovala, kam mám umístit svůj dopis. Čas k jeho sepsání se zdál býti ideální. Nepřehlédnutelné zjasnění oblohy na východě nejen umožňovalo snazší psaní, ale ponoukalo mne i ke spěchu. Ani ne za tři minuty jsem sepsal stručný nástin mého problému, včetně hrozícího nebezpeční. Nezapomněl jsem ani na zevrubný popis samotného amuletu i s nejasným textem. Protože byl zřejmý fakt, že se chrám na noc zavírá, požádal jsem rovněž o písemnou odpověď na tomto místě v noční hodině. Je velice nepravděpodobné, že by si listu někdo všiml, aniž by ho přímo hledal. Pak už stačilo pouze svou žádost podstrčit pod vrata Gelinina chrámu a rychle se ztratit z možného dosahu lidí.
Základnou, jenž mi měla poskytnou samotu až do příštího soumraku, se stal les západně od Dermollu. Vyvýšené místo, jenž bylo z jedné strany chráněno skalním převisem a z další poskytovalo ideální přehled do značné vzdálenosti, přímo vybízelo ke kempování.
Vycházející Slunko ozářilo svou příjemnou září krajinu a ruku v ruce s tím se i změnily zvuky mého okolí. Temné ševelení nočního lesa vystřídalo veselé švitoření ptactva a bzukot hmyzu. V dáli – pokud jste měli dobrý sluch a snahu – bylo možno zachytit monotónní zvuky ruchu malého města.
Slunce se pozvolna vyhouplo vysoko na oblohu, čímž se strašidelně protáhlé ranní stíny smrskly na optimistickou velikost a celý les příjemně projasněl. I vůně se změnila. Ohřátý vzduch a lehký vánek čeřil sladkou vůni otevřených květů, lesní pryskyřice a hustých travin, což dohromady poskytovalo uklidňující aromatický zážitek. Nebýt tragických událostí posledních dní, jistě by mé nitro v tuto chvíli zaplavil pocit neutuchající radosti a štěstí. Příroda, čarodějka života.
Minuty a hodiny zvolna míjely, aniž by se přihodilo cokoli nezvyklého. Slunce na své denní pouti pomalu klesalo až zapadlo za siluetami dalekých kopců. Ještě zhruba dvě hodiny jsem čekal až utichne pozdně večerní život v Dermollu a pomalu vyrazil obhlídnout výsledek mé prosby o pomoc.
Ulice již byly prázdné. Nebýt občasného světla v oknech a vzdálených hlasů, mohl by si člověk myslet, že se pohybuje městem vybitém morovou zkázou. I přes značné šero jsem neměl problém nalézt Gelinin chrám. Již z dálky mne upoutalo světlo pode dveřmi. Jakmile jsem přistoupil blíže padl můj zrak na bílý okraj, jenž vyčuhoval z pod menšího kamene hned vedle vrat. Odpovědi jsem se tedy dočkal. Teď jde o to jaké. S jistou nedočkavostí a ne bez špetky rozechvění jsem uchopil list papíru a s jistými obtížemi pohlédl na jeho obsah.
Problematiku prokletých předmětů není dost dobře možné řešit prostřednictvím dopisní korespondence. I přes riziko Vás tedy žádám o osobní kontakt. Jsem přesvědčen, že mohu díky svým znalostem zabránit ztrátám na obou stranách. Ničeho se nebojte příteli a navštivte mne bez obav o mou či svou bezpečnost.
Samuel Ther’ll, vyšší duchovní Gelina chrámu moudrosti
Musím přiznat, že sebevědomý tón a bagatelizování nebezpeční mě dosti překvapilo. I přes mé líčení nebezpečnosti prokletého amuletu si žádá vyšší duchovní osobní kontakt. Je si opravdu tak jist sám sebou? Svými schopnostmi? Podle zprávy se zdá, že si původem amuletu není jist. Není to od něj příliš lehkovážné? Měl jsem již na svědomí tři lidské životy a představa rozšíření této řady se mi ani trochu nezamlouvala. Po chvíli přemítání jsem se rozhodl. Snad nebudu litovat. Vysoce postavený duchovní tak váženého a respektovaného chrámu snad ví co dělá. Jistě má s prokletím všeho druhu značné zkušenosti.
Pečlivě jsem si uschoval dopis do kapsy, snad abych měl nějakou omluvu pro své svědomí v případě problémů, a s bušícím srdcem otevřel těžká vrata Gelina chrámu.
Příjemné teplo a aroma starých archivů na mne dýchlo, jakmile jsem překročil práh. Vysoká místnost byla doslova vytapetována knihami pečlivě srovnaných v mohutných knihovnách, jenž se vypínali až do výšky dobrých dvaceti stop. U každé ze stěn stál bytelný žebřík, jenž byl jak dole tak i nahoře opatřen malými kolečky a díky důmyslnému uchycení v koleji těsně pod stropem, bylo možno snadno dosáhnou na libovolný svazek. Místnost osvětlovala čtveřice mohutných svícnů, z nichž každý obsahoval šest masivních svící. Huňatý a těžký koberec se složitými vzory pokrýval takřka celou podlahu tvořenou velkými kamennými dlaždicemi. Nejúchvatnější výzdobou místnosti ovšem bylo cosi visícího ze stropu. Opravdu si nejsem jist, jak to pojmenovat. Nebylo to podobné ničemu, co jsem kdy viděl. Šlo o přibližně tři stopy v průměru a dvě na výšku rozměrný shluk precizně pospojovaných broušených sklíček a krystalů. Nestálé světlo plamenů svíček se zrcadlilo a lámalo v tomto uměleckém skvostu a tvořilo v celé místnosti fantaskní optické klamy a divy. A aby toho nebylo málo, celá tato nádhera navíc vyluzovala jemňoučké a melodické cinkání. Opravdu relaxační podívaná. Těžko říci jaký byl účel tohoto zařízení, ale jeho funkci bych odhadoval na sloučení příjemného s užitečným. Vyjma uměleckého zážitku tato podivnost i projasňovala celou místnost a násobila jas svící.
Mezi další interiér místnosti patřila trojice mohutných stolů, kde u každého z nich postávala dvojice židlí. Na dvou stolech leželo chaoticky několik knih a svazků a na třetím se majestátně vyjímal obrovský globus, rozměrná mapa a pár jakýchsi astronomických přístrojů.
Poslední nedílnou součástí místnosti bylo malé okénko ve výšce asi pěti stop a menší, ale přesto masivní vrátka, vedoucí kamsi do dalších místností.
A pak tu byl samozřejmě i on. Postarší muž, jehož dlouhé bílé vlasy i vousy ještě sem tam zpestřovaly poslední tmavé pramínky, seděl za jedním ze stolů a byl hluboce ponořen do mohutné knihy. Vypadal přesně tak, jak si lidé představují staré a mocné kouzelníky či mudrce. Dlouhý a typicky kouzelnický těžký plášť s širokými rukávy měl tmavě modrou barvu, jenž byla lemována podivnými klikyháky a ornamenty bílé a sametově černé barvy. Na první pohled vyhlížel tento úbor velice pohodlně a nepochybně se příjemně nosil. Samotný muž mohl být stár kolem sedmdesáti let, ale přesto celkové držení těla a výraz tváře jasně prozrazoval, že nejde o vetchého starce nad hrobem. Muž byl štíhlý a mírně nadprůměrně vysoké postavy a jeho tvář plná vrásek působila velice dobrácky.
Díky měkkému koberci, mé velice jemné kožené obuvi a faktu, že mne zkušenost hraničáře naučila chodit velice tiše i když nehrozilo žádná nebezpečí, si starší muž evidentně vůbec nepovšiml, že někdo vstoupil do místnosti. Teprve asi po minutě, kdy jsem potichu jen tak vyčkával a seznamoval se s místností, muž vzhlédl. Jeho mírně překvapený výraz za okamžik vystřídal přívětivý úsměv.
„Vítám vás, příteli. Předpokládám správně že jste onen muž jenž si ode mne žádá radu ohledně prokletého amuletu?“. přivítal mě muž hlubším a klidným hlasem a ještě než jsem stačil odpovědět, pokračoval. „Ach, ano. Vidím že jde opravdu o vás,“ konstatoval jakmile si všiml přívěšku kolem mého krku.
„Těší mne že vás poznávám a děkuji za přislíbenou pomoc, ale opravdu si nejsem jist, zda-li vás má přítomnost neohrozí,“ opětoval jsem vlídné přivítání stejným tónem a zároveň se starostlivě vrátil k tématu se snahou umlčet své svědomí a obavy.
„Snad to nebude tak zlé,“ snažil se vyšší duchovní rozptýlit mé pochybnosti a přistoupil těsně ke mně a pozorně se zahleděl na amulet.
„Hm, podivné,“ pronesl potichu a zamyšleně spíš jen tak pro sebe a přitom si jednou rukou lehce drbal krk pod plnovousem. „Řemínek vypadá původní. Jde o typickou práci drowů. Hm... mmm... a samotný amulet?“ hovořil muž stále polohlasem v zamyšlení. „Nejde o odlitek, ale ruční práci. Opravdu to vypadá na jedinečný a originální kousek,“ po chvíli napjatého ticha muž uchopil amulet do ruky, lehce ho zvedl ke světlu a podrobil ho ještě důkladnějšímu pohledu.
„Hmmm... Opravdu zvláštní a jedinečný kousek,“ pokračoval vyšší duchovní v zamyšleném monologu a současně pomalu přejížděl ukazováčkem levé ruky po hraně amuletu, jako by se tam snažil něco nahmatat.
„S něčím takovým jsem se dosud nesetkal. Jsem rád, že jste mne navštívil,“ řekl muž konečně normální hlasitostí, pomalu upustil amulet na mou hruď a opět zasedl za stůl. Poté zavřel nedávno čtenou knihu a otevřel další mohutný svazek v starých kožených deskách. Otáčení velkých zažloutlých listů příjemně šustilo a já využil příležitosti, abych se nenápadně optal na možné řešení svého problému.
„Nalezl jste tam něco důležitého ohledně mé situace?“
„Částečně. Naneštěstí se zdá, že váš problém je opravdu jedinečný,“ konstatoval muž nejasně a po další chvíli hledání pokračoval. „Onen amulet je v skutku prokletý, otázka jeho původu je však zahalena tajemstvím“.
„A jak je to s otázkou jeho odstranění?“ uhodil jsem přímo na jádro problému a současně na otázku jenž mě nejvíce trápila.
„Obávám se, že otázka jeho odstranění úzce souvisí s původem. Jedno nejde odloučit od druhého.“
Tohle opravdu nebyla povzbudivá slova. Doufaje v nové informace jsem tak dychtivě pozoroval úsilí vyššího duchovního v hledání čehosi, že mi málem unikl jemný šramot za zády. Rychle jsem se otočil a strnul v hrůze a zděšení. Opět zde byla ona. Vykonavatelka. Tentokrát vypadala stejně tak rozkošně a nevinně, jako když jsem ji prvně spatřil v hospodě. Společně se mnou neušla skutečnost příchodu dívky ani smyslům duchovního. Muž vzhlédl od stránek staré knihy a laskavý hlasem pronesl.
„Omlouvám se slečno, ale chrám je momentálně zavřený. Přijďte prosím až zítra.“
Vykonavatelka na pochopení pokynula němě hlavou, lehce se na mne usmála a beze slova odešla. Starý muž dále nevěnoval příhodě pozornost a opět se zahloubal do nažloutlých stránek starého svazku. Já však pochopil. Osud muže je zpečetěn. Jako by mě chtěl osud ubezpečit v mé předtuše, vyšší duchovní pronesl sklesle.
„Obávám se, že vám nepomohu. Tedy alespoň ne dnes. Přijďte prosím zítra touto dobou. Musím se poradit se svým přítelem Gawinem Zukettem. Je to jeden z největších odborníků na prokleté předměty vůbec.“
Já se jen vzmohl na nuceně bezstarostný úsměv a s díky opustil Gelin chrám moudrosti i staršího muže v posledních hodinách jeho života.
Je poledne. Slunko příjemně hřeje, koruny vysokých stromů klidně ševelí a já sedím u známé Krolí propasti. Amulet se mi houpe kolem krku. Ano, opravdu jako oprátka. Neznám řešení mého problému, má-li vůbec nějaké. Jen co dopíši poslední slova této kapitoly, strhnu si amulet z krku a nechám téměř bezednou propast spolknout jeho prokletí. Nevím co se stane dál, ale tuším, že to nebude nic pěkného. Pokud tento deník bude číst někdo jiný než já, jsem již nepochybně mrtev.
Sedím na krásně vonící louce a můj meč mi leží po pravici. Hodně jsme toho spolu zažili. Uvidím, jak se naše spolupráce osvědčí nyní. Sbohem čtenáři a vězte, že na dně Krolí propasti leží předmět démonické síly. Nechť jeho zlobu ukrývá nejpříkřejší propast v království na věky. Sbohem přírodo. Sbohem čtenáři. Sbohem přátelé.
Informace o povídce