"Domove, sladký domove," prohnalo se mi myslí otřepané klišé, když jsem procházel skenerem k teleportům a sterilně čistá hala na mne dýchla svými světlými stěnami. Nezbytné pokyny, které mi sdělovala mladá žena, mne míjely jako ambientní kulisa a já jim nevěnoval pozornost. Nepotřeboval jsem svůj mozek zaměstnávat něčím tak triviálním, protože teleportem jsem cestoval celkem často a věděl jsem vše potřebné. Ostatně veškeré bezpečností protokoly zde byly tak zřejmé a automatizované, že bych tudy mohl projít i jako náměsíčný a nevzbudil bych svým chováním moc pozornosti.
Těch pět týdnů bylo k uzoufání dlouhých a já se už těšil, až vystřídám střídmý chlad základen v daleké hvězdné soustavě za útulnost planety Země. Předpokládám, že i Péťa bude ráda, že se vracím o týden dříve a stihnu tak oslavu narozenin naší dcery. Alenka vyrostla neuvěřitelně rychle a já už propásl až příliš mnoho vzácných chvil jejího života. Občas mne trápilo svědomí a bohužel mi ten vyčítavý hlásek v hlavě nepomohlo zaplašit ani to kvantum dárků, které jsem pro ni nakoupil. "Ale tuhle oslavu si užijeme v rodinném kruhu a s úsměvy na tvářích," ujišťoval jsem sám sebe a skutečně jsem o tom byl přesvědčený. Strašně moc jsem tomu chtěl věřit.
Ani nevím jak, ale už jsem stál na teleportační plošině a trochu zachmuřeně vyhlížející mladý chlápek zde za pultem cosi nastavoval a mačkal. Nikdy jsem tomu moc nerozuměl. Teleport. Zázrak techniky. Souhra kvantové fyziky a mimořádně pokročilého inženýrství. Skoro se mi ani nechtělo věřit, že to někdo skutečně chápat mohl. Věděl jsem o tom jen to nejnutnější. Že budu rozložen na elementární částice a jako informace poslán díky nějakému kvantovému provázání klidně na druhý konec galaxie. No dobrá, na druhý konec galaxie zrovna ne, to by stálo moc energie, ale pár stovek hvězdných soustav se tak dalo přeskočit ve zlomku vteřiny.
Snažil jsem si v mysli vybavit tvář své ženy. Vždycky se tak krásně usmívala. A ještě nádherněji se dokázala zašklebit, když jsem provedl nějakou blbost. Pokaždé to vypadalo, jako by si říkala: "To je ale trouba, ale já ho stejně miluju!" Alespoň jsem si to snažil namlouvat. Péťa byla chytrá. Určitě chytřejší než já a nepochybně i zodpovědnější. Dodnes jsem nepochopil, co na mne mohla vidět. Ale ženským do hlavy nevidím a možná je to tak i lepší.
Podobné myšlenky mi chaoticky létaly interiérem lebky dlouhé desítky vteřin, ale v exteriéru se stále nic nedělo. Chlápek u ovládacího pultu vypadal každou vteřinou zamyšleněji, chvílemi se drbal ve vlasech a něco si pro sebe brumlal. A já se při pohledu na jeho rozpaky skoro začal obávat, jestli mi osud nemá v plánu hodit pod nohy nějaké nepříjemné poleno v podobně technického problému. To by bylo to poslední, co bych nyní potřeboval. Ale ne, konečně se to začalo hýbat správným směrem. Nejdřív jsem zaslechl ten táhlý zvuk, jak ty strašlivé vlny energie procházely přístrojem a pak se ozvalo to krásně oblé hučení. "A nyní to už půjde jako po drátkách," blesklo mi hlavou, když mne zaplavila oranžová záře a já ucítil na své pokožce to zvláštní teplo. "Péťo, Alenko, za chvíli jsem u vás!" pronesl jsem v duchu nadšenou myšlenku a já si byl jistý, že jí domyslím už na zcela jiném místě, světelné roky daleko.
A nic. Nestalo se vůbec nic. Světlo pohaslo, zvuk ustal s takovým zvláštním zažuchnutím a já stále stál na teleportační plošině jako blbec. Tázavě jsem pohlédl na technika za pultem a ten se mi jen podíval do očí a pokrčil rameny. "A doprdele! Já snad budu muset letět dimenzionální raketou! Copak jsme ve středověku?!" pomyslel jsem si zahořkle a má optimistická nálada byla náhle fuč.
Měl jsem pravdu. Několik techniků se snažilo závadu snad hodinu opravit, ale nakonec mi nějaká sexy dívčina sdělila, že teleportační zařízení je mimo provoz a nedaří se ho opravit. Dívka měla tak soucitný výraz v obličeji a natolik přiléhavou uniformu, až jsem měl pocit, že se se mnou jako součást omluvy i pomiluje. Naštěstí to nebyla pravda a já se zkroušeně vydal k letišti. Beztak jsem jako milenec za moc nestál.
Dva dny! Dva dny letu. Tak dlouho trvá dimenzionální raketě urazit tu samou vzdálenost, kterou bych v teleportu překonal dříve, než bych si stačil uvědomit, co se děje. I dimenzionální rakety prošly za poslední roky značným vývojem a díky cílené deformaci prostoru ve vektoru své cesty se dokázaly pohybovat rychleji než světlo, aniž by porušovaly zákony fyziky. Zvláštní, že ti dávní tvůrci sci-fi literatury a filmů měli téměř dokonalou pravdu. Ale Nobelovu cenu za praktickou konstrukci deformačního motoru dostal až nějaký vědec z Finska, jehož jméno jsem ani nedokázal vyslovit.
Cesta probíhala naprosto bez problémů a já si trochu zlepšil náladu. Propásnu sice narozeninovou oslavu o jeden den, ale i tak jistě budou doma rádi, že mne uvidí dříve než čekaly. Byl jsem si tím jistý. Už asi podesáté mou myslí projela představa, jak mi Péťa skočí do náruče a její tvář se rozzáří jako sluníčko. A možná nás obejme i Alenka, ačkoli když se dostala do puberty, začala být trochu odměřenější než dříve. Tak moc jsem si přál být letos ten dobrý a zodpovědný otec a manžel. Ten, který žil jen v mé mysli a nikdy nevystoupil z mého stínu. Je načase ho vypustit do světa a toho původního se zbavit.
Planeta Země byla krásné místo. Zvláště k večeru a v noci. Letošní podzim byl neobvykle teplý a stromy začaly měnit své barvy pozvolna a bojácně. Ale i tak jsem se nemohl ubránit jistému dojetí vidět po čase klasické pozemské rostliny. Ztichlé ulice mne sledovaly s majestátním klidem a vyjma vlastních kroků k mému sluchu doléhalo jen pár vzdálených a nezřetelných hlasů. Zaslechl jsem nějaké chichotání a předpokládal jsem, že někde nedaleko nějaký muž pošeptal své lásce do ucha cosi nemravného. Hvězdné nebe bylo nádherné a pás Mléčné dráhy se táhl od horizontu k horizontu jako šátek posetý démanty, který nějaká rozmarná dívka odhodila na černý samet. A já cítil, jak mi srdce buší intenzivněji než obvykle. Hrozně moc jsem se těšil domů na ty své holky. Nemohl jsem to popřít. Péťa byla to nejlepší, co mne v životě potkalo.
Prošel jsem naší malou zahradou až k domovním dveřím a ty se automaticky otevřely, jak mne algoritmus identifikoval jako osobu oprávněnou ke vstupu. V domě už byla tma a já odhadoval, že Alenka a možná i Péťa již dávno spí. Ani jedna z nich neměla ve zvyku ponocovat a nyní již bylo skoro jedenáct hodin. Vše se zdálo v nejlepším pořádku a to známé aroma domova mne pohladilo po tváři jako vzpomínka na dávné prázdniny. Všechno bylo v nejlepším pořádku, dokud jsem nezaslechl ten hlas. Mužský hlas. Byl tichý a já mu nerozuměl, ale i tak měl na mou duševní pohodu účinek jako rána palicí přímo do spánku. Krve by se ve mně nedořezal a já náhle věděl, že nyní se to všechno začne kazit. Najednou to na mne padlo a v mém nitru se něco sevřelo. Péťa mne podvádí! Znenadání ty blbé vtipy o manželovi, který se vrací předčasně domů, přestaly být vtipné. Chtěl jsem se trochu uklidnit a otřít si tvář, ale ke svému překvapení jsem zjistil, že se mi ruka strašně klepe a já toho jednoduchého úkonu nejsem schopen. Co budu dělat? Mám svou životní lásku načapat v objetí někoho jiného? Já si byl jistý, že ten pohled bych snad ani psychicky nevydržel. Jen z té myšlenky se mi udělalo nevolno. Já Péťu miloval. Možná jsem nebyl dokonalý manžel a měl jsem daleko i k ideálnímu muži, ale přesto. ""Péťo? Proč?"" vetřela se mi do hlavy zoufalá otázka a moje srdce sevřela nelítostná ruka nějakého ledového démona. Ne, teď ne! Musím se uklidnit. Nemohu před nima vypadat jako nějaký roztřesený ubožák. Musím vypadat rozhodně! Nevím jak jsem to dokázal, ale podařilo se mi ten skličující zoufalý nápor deprese odsunout stranou a přehodit přes něj deku vzteku. A já vykročil ke dveřím ložnice s úmyslem se tomu postavit jako chlap. A byl jsem rozhodnut, že tohle možná nemusí skončit kultivovaným způsobem.
Čekal jsem mnohé. Možná vysokého vyrýsovaného muže s pevným zadkem a pérem jako baseballová pálka, jak se k němu chlípně lísá má nahá žena a tiskne svá velká prsa k jeho mužné hrudi. Ale skutečnost překonala i ty mé nejsmělejší představy. A já strnul v šoku. V šoku jsme strnuli všichni tři. V první chvíli mne napadlo, že mám halucinaci, nebo že jsem se snad zbláznil, ale vše vypadalo tak reálně a věrohodně. Ano, byla zde má žena a muž, ale ten chlap nebyl cizí. Byl jsem to já. Prostě jsem to byl já! Stál jsem zde a hleděl sám na sebe. A Péťa s pootevřenými ústy měla vytřeštěné oči a těkala pohledem mezi našimi obličeji ve snaze to celé vstřebat a pochopit. V našich tvářích se usadila grimasa nesmírného šoku a v očích jsme měli otázky, které se snad ani nedaly nějak racionálně formulovat. A já to náhle v záblesku jasnozřivosti pochopil. To ten teleport! On mne skutečně přenesl na cílové místo, ale originál rozložen nebyl. Já byl jen naskenován a zkopírován. Pochopit jsem to mohl jen já. Pro mou kopii proběhlo vše bez komplikací.
A já v tom tichu nevyřčených otázek věděl, že tohle nemá šťastné řešení. Tenhle muž měl náskok. Byl dál než já. To on oslavil narozeniny své dcery a to on se nyní chystal ulehnout s Péťou do postele. On byl ten zodpovědný otec v mém stínu a já ten mizera, co se doma moc neukazoval. Nemohl jsem se neusmát nad tím paradoxem, že až porouchaná technika osvobodila tu mou lepší část a ten zbytek potrestala tím, že ho nechala žít. A nemohla mne nepobavit ani ta myšlenka, že kdybych se nyní zabil, všechno by vlastně bylo v nejlepším pořádku. Tak jak to mělo celou dobu být.
"Zasraná technika."
Informace o povídce