Věčné dítě

Prolog

Absolutní ticho, svou dokonalostí zcela se vymykající možnostem chápání běžné mysli smrtelníka, vyplňovalo neuchopitelné prostory věčně černé noci. Neměnná hegemonie klidu a beztvaré bezrozměrnosti, prolínající se napříč nekonečným tokem času, se zdála zcela přirozenou součástí tohoto zvláštního světa. Nic nenarušovalo zdejší smrtelnou prázdnotu, jenž se jako by rozkládala sama do sebe a prolínala napříč vlastními rozměry, zbavena přitom veškeré perspektivy. Nic, vyjma zcela nepostřehnutelných odchylek od normálu, jenž svou zbrklostí a překotnou rychlostí změny ostře kontrastovaly s líbeznou prázdnotou, která je s neoblomným velikášstvím obklopovala.
   Pod zdánlivě neměnnou hvězdnou oblohou, v zcela bezvýznamné části naprosto průměrné galaxie, s nezlomnou vytrvalostí a houževnatostí rostla civilizace s nezměrným potenciálem. Potenciálem změnit tvář samotné nicoty. Pak však, dřív než se byť jen postřehnutelně ona samotná nicota změnila, bylo po všem. Avšak pouze na zlomek věčnosti, protože v prachu a ruinách smrti a zmaru povstávala civilizace nová. Bystrá, moudrá a prosperující. I ona snad měla možnost vymanit se z mantinelů předchůdců, ale přesto nedokázala dosáhnout výš, ani, což je horší, pohlédnout o nic dál. A tak přišla další a další. Jako déšť, jenž se snaží prorazit okenní tabulí, další a další civilizace, národy a říše povstávaly, vzkvétaly a opět padaly v zapomnění, jen aby na pozůstatcích jejich marných snah rostly nové. Tu lepší, tu horší, ale hlavně jiné. Ne však zcela. Na první pohled se snad ani nezdálo možné, že by měly a mohly mít něco společného. Osvícené demokracie, brutální diktatury, neřízené anarchie, otrokářské společnosti, humánní volnomyšlenkářské organizace, náboženské totality a další z nesčetné řady podivně zaškatulkovaných uskupení snad ani nemohly mít žádný společný rys. Omyl. Omyl strašný, ale pochopitelný. Jen mysl s nadhledem obrovského pokroku vědy a ducha mohla mezi všemi těmi civilizacemi postřehnout jeden jediný a podstatný společný prvek. Ani jedna z epoch lidství nedokázala vykročit z kolébky dětství a pohlédnout bez bázně a s rozhodností do očí dospělosti. Těžko uvěřit, že ty stovky civilizací s neuchopitelným množství slabých i silných stránek nedokázaly překročit pomyslnou bariéru, bez které se přerod tohoto významu neobejde. Tak jednoduchý a prostinký kok, jakým je osidlování vesmíru, se v tomto kousku vesmíru nikdy nestal všední skutečností a zůstalo jen u fantaskních představ, nebo přinejlepším u smělých plánů. A přitom v mnoha případech scházelo tak málo. Tak strašně málo, svázáno s tak vysokou odměnu. Stačilo se jen nezaleknout, trochu natáhnout ruku a obezřetně, avšak pevně, uchopit nabízenou paži pokroku. Leč nestalo se. A proto jednoho dne přišlo něco, co prostě přijít muselo.


Kapitola první - klícka

Klidné a decentní světlo stropního osvětlení naplňovalo malou místnůstku měkkým a nažloutlým nádechem klidu. Na rovnoměrně emitovaný jas, jenž se linul z oválné plochy okupující téměř polovinu stropu, nebyl nejmenší problém pohlédnout přímo. Vlastně naopak. Tento pohled poskytoval očím takřka relaxační oddechnutí. Nikdy jsem nechápal, ani se nedočetl, princip fungování tohoto půvabného zdroje světla. Nebylo třeba se tím trápit. Podivných a téměř až zázračných přístrojů zde bylo spousta a já neznal nikoho, kdo by se o ně zajímal jakkoli jinak, než jako o oddaně sloužící služebníky. Dokud ovšem fungovaly. Ačkoli si nikdo nepamatoval, že by se zde věci odehrávaly jinak než nyní, přesto byl nepostřehnutelně pozvolný úpadek více než zřetelný. Více než polovina dveří již od nepaměti nereagovala na pohyb a člověk se musel spokojit s jejich manuální kontrolou. Rovněž osvětlení v určitých lokacích nefungovalo, stejně jako některé zavlažovače a jídelní automaty. Nikomu to vlastně ani nevadilo, hlavně z toho důvodu, že si nikdo nepamatoval na dobu, kdy tyto věci fungovaly. Jisté bylo jen jedno. Kdysi fungovat musely.
   Tíživé dusno a nepříjemné horko mi nedovolovaly usnout. Tentokrát mi to ovšem nevadilo. Na spánek nebylo pomyšlení, protože o mém osudu se mělo rozhodnou každým okamžikem. Těžko může někdo dobrovolně zaspat natolik zlomový okamžik svého života. Převrátil jsem se na bok a s nostalgickými myšlenkami přelétl pohledem svou místnost. Možná ji už nikdy neuvidím, prolétlo mi hlavou. Tato klícka, jenž nebyla ani v jednom ze třech rozměrů o moc delší než dvojnásobek mé vlastní výšky, mi v tomto zlomovém okamžiku náhle připadala jiná. Méně všední. Kovové stěny již ze značné části ztratily svůj původně šedivý nádech a nyní se na velké části jejich povrchu rozlézala purpurová a hrubá rez. Nedokázal jsem si už ani v duchu představit tuto místnost jinak, než s tímto téměř uměleckým nánosem patiny. Beztak velkou většinu plochy stěn zakrýval rozličný nábytek. Mělká skříň na šatstvo i podivně tvarovaný stolek byly tvořeny ze stejného materiálu. Svého času jsem se dlouho a pracně snažil vypátrat z jakého, ale nakonec má snaha - tak jako v mnoha jiných případech - přišla vniveč. Archiv vědění ani dotazy na nejchytřejší mozky naší společnosti nevedly k úspěchu. Alespoň jsem tak na nějaký čas zabil ubíjející období nudy, jenž se touto klaustrofobní společností prolínalo s otřesnou pravidelností.
   Tak jako již mnohokrát padl můj zrak na drobný obrázek zavěšený na protější stěně mezi dveřmi a knihovnou. Nevelká místnůstka na něm zobrazená mi vždy připomínala můj vlastní úděl. Přesto si evidentně dvojice osob na něm vyobrazených žila mnohem lépe než já sám. Podivně až směšně oděný malíř obrácený zády k pozorovateli zde maloval snad ještě podivněji vyšňořenou ženu. Stejně tak nevšední byl i interiér a veškerý obsah tohoto zvláštního dílka. Vždy jsem toužil alespoň na kratičký okamžik vstoupit do tohoto klidného a poetického zátiší. Zaslechnout o čem a jak mezi sebou obě osoby komunikují. Komunikují-li vůbec. Snad bych pak možná i pochopil něco z oné doby a z reálií toho podivného světa a alespoň na chvilku odpoutat svou mysl o všednosti našich dní. Byli tak zvláštní. Proporce i tvář obou jedinců nebyly zcela lidské, ale... ale přesto nám byly tak podobní. Snad měli i obdobné tužby a emoce. Těžko říci. Pátrání po původu tohoto díla a analýza jeho obsahu mne odváděla od těch nejnesnesitelnějších období nicnedělání až dosud. Největším pomocníkem v pátrání mi byl samotný obraz, respektive jeho název. Na spodním rámu se nacházela zlatá a složitě zdobená destička s prostým názvem: "Vermeer - Umění malby". Musel jsem prohledat neuvěřitelné množství dat v archivech, jen abych zjistil, že doba vzniku tohoto díla dalece přesahuje i ty nejstarší dochované záznamy. Podle našich předních odborníků se jednalo o umělecké dílo tvořené jednou z prvních - ne-li vůbec první - civilizací. Pravděpodobně jen technologický pokrok v dlouhodobé archivaci dat a uvědomění si významu vysoké umělecké hodnoty tohoto obrazu nám pro dnešní dny zachovalo jeho výsledek. Po kolik generací, říší a válek a po jaké nepředstavitelné množství let se musela tato obrazová informace archivovat, uskladňovat, nalézat a znovu uskladňovat, jen aby po nezměrných obdobích uplynutého času mohl tento půvabný obrázek krášlit mou zatuchlou místnůstku a oblažovat mou mysl? Těžko říci, byl-li vůbec název obrazu a jméno malíře správné. Po nesčetném množství let a napříč různými jazyky a písmy se význam slov uchovává více než špatně. Nicméně název "Umění malby" se zdál přinejmenším logický, kdyby už nebyl správný.
   Přes den téměř neslyšné stékání drobných kapek vlhkosti bylo nyní nezvykle jasné. Nejprve jsem si neuvědomoval z jakého důvodu, ale za okamžik mi to došlo. Byl klid. Hluboký, temný, ale hlavně nepřirozený. Pouze notoricky známé hučení ventilace, jenž člověk bez trochy snahy podvědomě již nevnímal, a občasné dozvuky lidské činnosti a vzdálených hlasů narušovaly bázlivý klid tohoto místa. Nepotřeboval jsem kdo ví jaké analytické myšlení, abych přišel na příčinu této skutečnosti. Stejně jako na mne i na ostatní obyvatele dolehla tíživá síla tohoto okamžiku. A to i přesto, že se ve skutečnosti rozhodovalo je o zlomku z nás. Mě nevyjímaje.
   Další slaboulinké plácnutí, v podstatě na samé hranici slyšitelnosti, mne donutilo pohlédnout k jeho zdroji. Drobounká kapička stékala od okraje rozhraní stěny a stropu a s nelidskou pravidelností se jí za dlouhé roky podařilo na stěně vyhladit uzounkou cestičku stříbřité barvy. A pak, stěží z výšky několika málo prstů, se sebevražedně snesla z podivného převisu stěny na podlahu. Decentní zvuk jejího skonu byl natolik slabý, že se bez přímého pohledu na samotnou akci nedal téměř postřehnout. Stejně tak nepostřehnutelný - tentokrát po vizuální stránce - byl její zánik v hraně u podlahy, snad zřízené právě z tohoto důvodu. Stejně jako u mnoha dalších záhad tohoto světa ani zde se mi nikdy nepodařilo vypátrat, odkud se berou a kam se drobné kapénky vlhkosti ztrácí. Bylo jen jisté, že jejich ubíjející pravidelnost trvá přinejmenším několik generací.


Kapitola druhá - Lusy

Nesmělé zaťukání mne vyrušilo z pokojného rozjímání. Nebylo třeba věšteckých schopností, abych s naprostou jistotou věděl o koho jde. To stále stejné trojí zaklepání jsem slyšel již nesčetněkrát.
   "Pojď dál, Lusy." odvětil jsem na půl huby a ani se neobtěžoval jakkoli změnit svou polohu na posteli, abych svou letitou kamarádku uvítal. Ostatně ta by to snad ani nečekala a pravděpodobně ani neocenila.
   Uklidňující ticho prořízlo tlumené zavrzání dveří v posuvné liště a já na první pohled shledal, že i tentokrát si štěstěna vybrala svou slabší chvilku. Starostlivý a zarmoucený výraz tváře mladé Lusy, stejně jako její vlhký zrak, mi i beze slov jasně oznamoval, že Rada starších tentokrát rozhodla tak jak se asi dalo čekat. Nebylo to veliké překvapení. Byl jsem v naší malé společnosti jediný, kdo jevil o věci mimo naší komunitu nějaký zájem. Vlastně jsem byl skoro jediný, kdo vůbec jevil o něco nějaký zájem. Do stejné kategorie v podstatě spadala i Lusy, ale ta byla příliš mladá a nezkušená, než aby ji Rada starších mohla s čistým svědomím svěřit tak závažný úkol.
   Lusy bylo zvláštní děvče. Poprvé jsem ji blíže poznal když byla ještě dítě. Nutno říci, že šlo o zájem jednostranný, alespoň zpočátku. Z mě zcela neznámého důvodu se na mne upnula jako hladové klíště a ačkoli jsem její nadšení pro kamarádství ponejprv nijak neopětoval, vytrvala. Nutno podotknout, že ani v tomto období nebyla v žádném případě vtíravá či snad dotěrná. Na to byla příliš inteligentní, jak jsem později zcela zřetelně a neomylně shledal. Zkrátka a dobře místo hraní se stejně starými kamarádkami, všelijakém švitoření, pištění a blbnutí vůbec - nebo co to holky jejího věku vlastně dělají - raději trávila čas v mé přítomnosti. Ještě nyní si pamatuji, s jakou oddanou láskou mi například pomáhala pátrat v elektronických archivem po rozličných, a pro dítě zcela jistě nudných, informacích. Stejně tak si vybavuji má dlouhá období nudy či téměř deprese, kdy jsem jen tak bezcílně ležel na své posteli a tupě zíral na svého Vermeera. Lusy zde bývala také. Opravdu nechápu, co ji k tomu vedlo, ale místo jakékoli jiné činnosti raději seděla opřena o bok mé postele a zírala se mnou. Občas někdo z nás prohodil nějakou poznámku či nápad o tomto obrázku, načež se povětšinou rozhostilo vůkol zamyšlené ticho, přerušené kolikrát až za neuvěřitelně dlouhý čas určitou odpovědí, nebo odlišnou hypotézou. Ostatní by nás jistě považovali za blázny, kdyby věděli jen zlomek z toho, co jsem si o tomto díle vysnili, jaké zdánlivě logické konstrukce vytvořili a jaké šílené hypotézy zkonstruovali. V podstatě jsme kolem tohoto obrazu vytvořili historii tehdejšího světa, která - byť se v jisté části opírala o vědecká fakta - nebyla z drtivé většiny ničím věrohodně podložena.
   Z počátku mi to ne zcela docházelo, ale později jsem přeci jen zjistil, že se Lusy od ostatních dětí značně liší. Byla inteligentní. A to velice. Poprvé mě to ťuklo po několika málo rozhovorech s ní. Zatímco všechna ostatní děcka odpovídala na jakékoli dotazy povětšinou velice naivně a povrchně, ba přímo hloupě, ona byla jiná. Někdy mě jasnost jejích myšlenek a úderná přímost jít k jádru věci šokovala. Stejně tak její schopnost formulovat věty ostře kontrastovala s téměř až trapným blábolením ostatních - kolikrát o dost starších - dětí. To sice vysvětluje její neochotu se příliš kamarádit s dětmi jejího věku, ale nijak to neobjasňuje, proč se upnula zrovna na mne. Pokud hledala inteligentní podněty, bylo zde jistě mnoho dospělých, kteří mne v tomto ohledu značně převyšovali. Až později jsem si vydedukoval, a možná částečně i vsugeroval, v čem je zádrhel této záhady ukryt. Lusy byla kromě své inteligence i velice zvědavá. To byla vlastnost, které zde opravdu nebylo na rozdávání. Laxní nezájem drtivé většiny zdejších obyvatel o cokoli, byl až nesnesitelně odstrašující. I já pochopitelně dost často ztrácel chuť i náladu k jakékoli činnosti, ale přesto jsem byl ochoten si alespoň občas pokládat otázky, jenž se v této izolované společnosti přímo nabízely. Lusy na tom byla obdobně.
   To je však již historie. Nyní je tomu už několik let, co se Lusy nedá ani s obrovskou dávkou představivosti považovat za dítě a já začal shledávat, že i můj vztah k ní prošel proměnou. Ostatně nebylo divu. Její dětská roztomilost a nevinnost se za roky pozoruhodně přetransformovala v neobyčejnou krásu a půvab. Zvláštní, že výraz její charismatické tváře zůstal pod tlakem let v podstatě nezměněn. Tmavá a trochu posmutnělá očka vyzařovala stále tu dětskou oddanost a lásku a její zamyšlený a sotva znatelný úsměv přímo vyzařoval laskavost a snad i inteligenci. Všechno ostatní ale prošlo za poslední roky neuvěřitelnou proměnou. Ani při nejlepší vůli nešlo zůstat chladným při pohledu jakých forem a tvarů její doslova zdravím a smyslností pučící postava dosáhla. I nyní, když stála v otevřených dveří a její silueta byla jejich hranatou konstrukcí ještě umocněna, jsem neměl dost sil zatěžovat svou mysl tragičností tohoto okamžiku.


Kapitola třetí - vyvolený

"Moc dobře víš, že na to nemusíš přistoupit," pronesla Lusy s trochou strachu a zoufalství v hlase, ačkoli sama moc dobře věděla, že nemá pravdu.
   "A ty moc dobře víš, že by to byla pěkná blbost," odvětil jsem po pravdě a raději se ani nesnažil domýšlet, jaké následky by mi nerespektování rozhodnutí Rady starších přineslo.
   Nehledě na fakt, že zde nešlo jen o autoritu předsudky zmítané Rady. V samotné podstatě bylo jejich rozhodnutí správné a i já sám dost dobře věděl, že se musí se současnou situací něco dělat. A to rychle. Nešlo jen o porouchané chladící zařízení, jenž ze života zde vytvořilo téměř nesnesitelné peklo, ale i o desítky dalších otázek, které by se měly konečně zodpovědět. Sám jsem už před několika lety apeloval na Radu, aby v této věci něco podnikla, ale jejich zkostnatělé myšlení svázané jakým si podivným náboženstvím nebylo ochotno dohlédnout přes své vlastní obavy a nesmyslná pravidla. Až velice pozvolné zvyšování teploty jedné z šestice chladících ploch, z nichž další dvě nefungovaly již od nepaměti, je donutilo jednat. A to rázně. Po téměř dvou generacích se měl otevřít pečlivě uzamknutý vchod k šachtě vedoucí na povrch a jeden nešťastník se měl vydat na cestu, z níž se poslední dobrovolník nevrátil. Nešlo zde jen o samotný výstup, o jehož délce se dalo pouze spekulovat, ale i o mnoha lety krmené obavy a strachy jednoho z největších tabu naší společnosti. Každý obyvatel naši komunity byl již od dětství seznámen s příběhy o dávných bozích, kteří pod přísným zákazem odňali našim předkům přístup k povrchu. Tresty za neuposlechnutí tohoto nařízení se lišily od vyprávění k vyprávění, ale jedno měli společné. Smrt, bolest a utrpení. A tak se po generace pěstovaly v našich lidech neuvěřitelné obavy a já sám dokonce nejednou spatřil, jak se hrající děcka dokonce bála byť jen přiblížit k mohutnému poklopu ústícímu do strašlivé šachty.
   Nutno podotknout, že ne všichni zde plně a bezezbytku akceptovali tyto příběhy, tvořící společně podivné náboženství. Nicméně minimálně trocha těch obav se ukrývala v hloubi snad každého z nás. Já sám patřil k té nepatrné minoritě, jenž proti těmto předsudkům bojovala kde mohla. A to byl pravděpodobně také jeden z důvodů, proč si Rada starších vybrala pro nadcházející misi právě mne. Ani Lusy nepatřila k těm, jenž báchorky o dávných bozích, kteří se prý jednoho dne vrátí a vyvedou nás na povrch, brali příliš vážně. I přesto jsem však sem tam v náznacích postřehl, že i navzdory své inteligenci se nedokázala přes tyto mýty zcela přenést.
   Tíživé ticho očekávání se rozhostilo okolím a já cítil - možná jsem v to jen doufal - že Lusy je nastalou situací velmi zarmoucena. Její i obvykle posmutnělý výraz nyní nabral známky nedostatečně skrývaných obav, ba přímo strachu. Mladá dívka na mne visela svým tmavým pohledem, nyní se lehce lesknoucím zapíranými slzami, a kolem mne pozvolna začaly obcházet obavy nikoli z blížící se výpravy, ale spíš z faktu, že by se Lusy mohla rozplakat.
   "Poslední odvážlivec se nevrátil," prořízla konečně ticho Lusy svým melodickým hlasem s informací, jenž poslední dny naší komunitou vibrovala s nesnesitelným patosem.
   "To už je dávno," bagatelizoval jsem fakta.
   "To na věci nic nemění," logicky odvětila Lusy.
   Měla pravdu. Zvěsti o téměř dvě generace staré výpravě, kdy se můj předchůdce vydal na stejnou cestu, nabraly téměř obludných rozměrů. Ačkoli nikdo v podstatě nevěděl o tomto činu nic, báchorek, zaručených zpráv a zdánlivě logických dedukcí měl každý plnou hubu. Nehodlal jsem se účastnit těchto nepodložených lidových pověstí ani tím, že bych o osudu svého předchůdce byť jen uvažoval.
   "Kdy vyrážím?" nasměroval jsem rozhovor do více faktických kolejí.
   "Zítra k ránu. Rada s tím nechce otálet."
   "Idioti!" procedil jsem skrze zuby. "Nejdřív s tím otálí v podstatě desítky let a teď mě tu budou nahonem hnát od čerta k ďáblu jako jedinou spásu lidstva."
   Lusy sklopila zrak a potichu odvětila: "Špehovala jsem jejich jednání. Skoro se zdálo, že jim o spásu lidstva nejde. Spíš se tě chtějí zbavit." Lusy mi pevně pohlédla do očí. "Nemyslím, že by jim vadilo, kdyby ses nevrátil."
   Upřímně mě tato informace ani nepřekvapila. Pohrdání Rady mou osobou už před drahným časem přerostlo v nedostatečně skrývanou nenávist. Ostatně byly to vztahy oboustranné. Proto jsem využil poslední Lusyniny věty s nadhledem zvědavého egocentrika.
   "A tobě by to vadilo?"
   Lusy se na okamžik zamyslela, následně se nadechla, jako by chtěla pronést něco závažného, ale nakonec vzduch zlehka vypustila z úst a se svým sotva znatelným úsměvem, který jsem na ni tak miloval, odpověděla: "Nechtěj po mě abych odpovídala podle pravdy. Zas tak melodramaticky tuto chvíli zakončovat nemusíme."
   Vyhnout se odpovědi a přitom odpovědět, na to musel být člověk buď to mistr slova, nebo žena. Lusy byla obojí.


Kapitola čtvrtá - příprava

Ačkoli zde, hluboko pod povrchem, byly všechny dny v podstatě stejné, dnešek se od těch předešlých přeci jen lišil. Zvěst o mém dnešním odchodu se naší malou společností roznesla téměř rychlostí zvuku. Už při procitnutí jsem zřetelně cítil, že něco není s mým okolím v pořádku. Zvuky, záchvěvy a snad i pachy... vše bylo tak známé, ale přeci jen jiné. Všechna má dosavadní probuzení, v podstatě už od narození, byla táž. Ale nyní se to změnilo. Stačil zcela nepatrný rozdíl, snad i mimo chápání logiky a citlivosti smyslů, a podvědomý pocit někde hluboko v hlavě jasně křičel, že se něco děje. Otázkou zůstávalo, děje-li se to cosi se mnou, nebo s okolím.
   Po takovém probuzení není příliš nálada a chuť lelkovat. S neobyčejnou vehemencí a rychlostí jsem provedl všechny ranní nezbytnosti a opustil svou klícku. Ani jsem se s ní pořádně nerozloučil. Později mě to mrzelo.
   Nevím jestli jsem si to vsugeroval, nebo to byla pravda, ale pohledy ostatních lidí byly také jiné. Těžko říci, zda-li soucitné, opovržlivé, či pouze zvídavé. Trochu ztracené stability a jistoty mi přineslo až spatření toho nejkrásnějšího úsměvu na jaký jsem zde mohl narazit. I nyní se však zdála Lusy ustaraná a skleslá.
   "Ahoj. Připraven na vrcholný okamžik svého života?" pozdravila mne Lusy s předstíranou radostí a nadhledem.
   "Okamžik? Tak rychlé to snad nebude. Hodlám si to vychutnat," reagoval jsem rovněž s hraným sebevědomým a myslím, že jsem v této herecké etudě obstál lépe než Lusy.
   Lusy se mi chvíli velice soustředěně dívala přímo do očí, načež s lakonickou praktičností přešla k faktům: "Rada starších společně s davem zvědavců tě už čeká u vchodu do šachty. Moc ti nezávidím, na cestu tě vybavili báglem se všemi nezbytnostmi a zásobami alespoň na čtyři dny. Sám dobře víš že nikdo nemá ani tušení co tě tam čeká a jak daleko je k povrchu, takže je otázka, bude-li to stačit."
   "Doufejme, že ano," reagoval jsem na přítelčin monolog nezvykle stručně, protože se mi nedostávalo slov.
   Lusy sklopila zrak, tak jak to obvykle dělala když se chystala říci něco závažného," něco pro tebe mám." Pronesla zasmušile a při těch slovech mi podala drobný balíček a já si všiml, že jí do očí stoupají slzy.
   "Dárek na rozloučenou?" pronesl jsem téměř opovržlivě a někdo kdo by mne neznal tak dobře jako Lusy, by se snad mohl mou odpovědí urazit.
   Lusy se mi opět pevně podívala do očí a současně mne s nevídanou rozhodností uchopila za ruku a balíček mi vmáčkla do dlaně a současně mi i sevřela prsty "Je to důležité."
   "Dobrá," odvětil jsem tentokrát bez jakékoli ironie a nevhodného bagatelizování, protože za ta léta jsem již zcela bezpečně poznal, kdy co Lusy myslí smrtelně vážně.
   "Prosím, rozbal ho, až když se budeš vracet." stále naléhavě žádala Lusy.
   "Dobrá," s prostoduchou omezeností slovní zásoby jsem odsouhlasil Lusyniny požadavky a ani mne nenapadlo se na něco ptát, nebo její podivné počínání zlehčovat.
   Lusy se mi stále upřeně hleděla do očí a já zřetelně viděl, jak jí vlhne zrak a následně se v koutku oka tvoří drobná kapička neovladatelného smutku. A pak, nejprve váhavě a bojácně, a následně rychleji a rozhodně, se kutálí po půvabné a hladké tváři mé nejlepší přítelkyně. Lusy se v tom okamžiku opět pokusila o úsměv, ale její rozechvělé rty nebyly v této situaci a v tomto rozpoložení něčeho podobného schopny. A já zůstal stál zcela bezradný, nevěda co mám dělat. Dosud jsem nikdy neviděl Lusy plakat. Dokonce ani jako malé dítě ne. Bývala občas smutná, někdy zahořklá, či dokonce v depresi, ale nikdy neplakala. Až dosud.
   Pomalu a váhavě jsem zvedl ruku a tím nejněžnějším pohybem jakého jsem byl schopen ji pohladil po tváři a potichu zašeptal: "Já se vrátím."
   Lusy mé ujištění sice se slzami v očích a pohybem hlavy odsouhlasila, ale já měl přesto někde hluboko v hlavě neodbytný pocit, že je v tomto okamžiku lépe informovaná než já. Jako by věděla něco, co mi dosud uniká. Mráz mi přeběhl po těle. Opět jsem se nemohl zbavit pocitu, že je něco špatně. Strašně špatně.


Kapitola pátá - první krok

Jak jsem se trochu rozechvělými kroky blížil ke vstupu do šachty, už z dáli mi v uších zněly vzrušené hlasy. Slova vytržená z kontextu, jenž sem tam vyplula nad hladinu konstantní hlasitosti hovorového šumu, mi nedávala dohromady žádný kloudný význam. Ostatně to co si zvědavé davy v této senzacechtivé chvilce povídaly, bylo méně než nedůležité. Já, téměř v duševním transu, se stále vehementně - avšak marně - snažil odhalit, co se to tu vlastně děje. Něco mi zde stále nehrálo. Podvědomě jsem tušil, že v současné situaci by se měli události odehrávat trochu jinak. Reakce a pohledy lidí nebyly dost přirozené, Lusy nevyjímaje. Zhluboka jsem se nadechl a snažil si vyčistit hlavu. S trochou snahy se mi podařilo přesvědčit sám sebe, že jde jen o mé paranoidní představy buzené současnou neobvyklou a zlomovou situací.
   Na další duševní sebeanalýzy však již nebyl čas. Poté co jsem zahnul za poslední z rohů zdejšího podzemního labyrintu, hladina vzrušeného hovoru rázem utichla a já na sobě pocítil desítky zvědavých pohledů. Téměř jsem sebou trhl. Zběžně jsem přelétl zrakem místní zvědavce a nakonec zakotvil pohled na menší skupince nejváženějších občanů naší komunity, jenž zde měla představovat jakou si rozlučkovou delegaci Rady starších. A mezi nimi, tak jako hrouda ledu v rozbředlém sněhu, trčela nepřehlédnutelná postava nejvyššího duchovního zdejšího zvráceného náboženství. Díval se mi zpříma do očí a v jeho tváři šlo bez větších problémů číst nedostatečně skrývanou nenávist. Víc než jeho záporné emoce mne však vyvedl z míry popsaný kus papíru, jenž okázale třímal v ruce. Z představy, že před svou životní cestou si budu muset ještě vyslechnou nějaké šílené kázání plné směšných bludů a odporné demagogie, se mi málem udělalo špatně. Můj odhad se naneštěstí zakrátko ukázal jako správný. Poté co jsem přistoupil blíže a potřásl si - nutno říci s oboustranným odporem - pravicí s celou rozlučkovou delegací, započal nejvyšší duchovní svůj monolog. Já po několika málo jeho větách opět upadl do duševního kómatu a úspěšně se mi podařilo slova duchovního ignorovat a zaměstnat svůj mozek podstatnějšími záležitostmi. Pohled na okolní dav, jenž naopak slova kazatele hltal s otupujícím zájmem a doslova řečníkovi vysel na rtech, byl odstrašující. Někteří s vytřeštěnými zraky a otevřenými ústy připomínaly zhypnotizované jedince bez špetky vlastního úsudku, a další skupiny obyvatel se sepnutými dlaněmi a pohledy upřenými kamsi vzhůru nevyhlížely, že by byly o moc více při smyslech. Moc Rady starších a její schopnost ovládat své ovečky byla mnohem silnější, než jsem si do této chvíle byl ochoten připustit. Mojí jedinou a trochu naivní nadějí bylo, že sem - k tomuto osudovému okamžiku celé naší komunity - přišlo pouze nejvíce zblblé a zfanatizované jádro uznávající toto šílené náboženství.
   Jak jsem tak přemítal o zdejší víře a své bezmoci s jejími důsledky nějakým způsobem bojovat, znenadání jsem postřehl, že je kolem mne podezřelý klid. Trochu zmateně jsem vzhlédl a shledal, že nejvyšší duchovní zjevně už svou přednášku dokončil a veškeré místní osazenstvo hledí přímo na mne. Neměl jsem tušení, jestli se prostě jen tak skončilo, nebo se mne někdo na něco ptal a tak jsem zareagoval zcela spontánně. S přehnaným nadšením jsem začal energicky tleskat a nadšeně volat: "Bravo! Skvělé!", což jsem ještě umně kombinoval s výkřiky dalších superlativ. Okolní davy to evidentně neoslovilo, ani - což je ještě horší - nepobavilo, tak jsem opět přešel do taktního mlčení a čekal, kdo se ujme slova. Hrobové ticho po chvíli přerušil sám nejvyšší duchovní.
   "Jsem rád, že se vám mé kázání líbilo," pronesl svým nesympaticky hlubokým hlasem s neskrývanou ironií a ihned pokračoval. "Doufám, že si z těchto moudrých slov něco odnesete."
   "Zajisté. Vaše kázání mi bude znít v uších jako pověstné zvonky pravdy, jenž mi budou světlem v temných dobách hříchu a pokušení," odvětil jsem s tou nejvyšší dávkou ironie a patosu, jaké jsem byl schopen.
   Nejvyšší duchovní v prvé chvíli vypadal, že se na mne vrhne, ale nakonec se ovládl, vykouzlil na tváři křečovitý škleb, jenž měl pravděpodobně býti úsměvem a pronesl: "Dobrá, tím jsou všechny nezbytné přípravné procedury zdárně ukončeny a můžeme přejít přímo k jádru věci."
   Po těch slovech se zbytek rady - jako jeden muž - vážným a uctivým krokem přiblížil k nesmírně bytelně vyhlížejícímu vchodu šachty a současně každý uchopil do ruky podivnou plastovou kartu, jenž se jim do té doby houpala zavěšena na řetízku kolem krku. Poté, stále až téměř s groteskní synchronizací, všichni své karty použily v čtecím zařízení, jenž si dosud tiše čekajíc hovělo zapuštěné do stěny hned vedle samotného vchodu. Jasné a trochu nepříjemné červené světlo zhaslo a s decentním klapnutím se rozsvítilo zelené. Za okamžik bylo jasně slyšet vrčivý zvuk a dvě mohutné tyče se začaly rozvážně odsouvat skrze bytelné úchyty na masivním poklopu. Za další chvíli byla činnost otvíracího mechanismu dokončena a vchod se s lehkým zasyčením lehce pootevřel. Vážnost a monumentálnost situace trochu zlehčoval okolní dav, jenž při tomto vrcholném okamžiku zašuměl podobným stylem. Nikdo z Rady starších, ba dokonce ani samotný nejvyšší duchovní, neměl dost odvahy, aby dál s tímto zakázaným ovocem jakkoli obcoval. Proto nezbylo, než aby si hodil na záda pro mne připravený vak se zásobami a následně přistoupil k vchodu a se značným úsilím jeho mohutné panty otevřel dokořán. Do nozder se mi přitom vedral slaboučký zápach, trochu odlišný od zdejší lehce vydýchané atmosféry. Doufal jsem, že nejde o pověstný pach smrti. Dál už toho nešlo moc dělat. Jednou nohou jsem vklouzl do zející díry ve stěně a ještě se naposledy otočil. Před mými zraky se nacházely zkoprnělé davy, jejichž tváře lehce připomínaly výrazy při kázání duchovního. I přes vážnost situace jsem se nemohl ubránit úsměvu. Těmto lidem stačilo málo. Leč ne všichni měl v obličejích výraz tupého prázdna. O kus dál, jako by se zdejšího davu štítila, jsem spatřil svou odvěkou kamarádku. Lusy měla pravou ruku přitisknutou na ústech a oči se jí leskly slzami. Nebyl čas, a vlastně ani záhodno, na lelkování a táhlé pohledy loučících se přátel. Hodil jsem po Lusy tím nejbezstarostnějším úsměvem jakého jsem byl schopen a nechal dlouhá desetiletí opuštěná místa pohltit mou osobu.


Kapitola šestá - cesta

Zdejší úniková šachta byla - jak se dalo čekat - podlouhlá dutina kruhového průřezu, vedoucí svisle vzhůru k povrchu. Její stěny tvořené z jakého si hrubého a nedrolivého materiálu působily na dotek velice nepříjemně. Samotný materiál jsem dosud nikdy neviděl a tudíž ho také nedokázal identifikovat. Mohutné držáky zapuštěné do stěny pevně svíraly bytelný žebřík, který byl vždy po jisté délce přerušen a okamžitě na něj navazoval další, avšak co se týče vzhledu zcela stejný. O osvětlení se v tomto klaustrofobně stísněném interiéru staral podobný zdroj světla, jaký krášlil i můj vlastní pokoj. Zde však byla instalována jaká si jeho zmenšená verze.
   Pochopitelně že první z mých pohledů - jakmile se za mnou s dunivým bouchnutím zavřel vchodový poklop - vzhlédl šachtou přímo vzhůru. Trošku naivní snaha dohlédnout snad až na povrch byla takto zmařena ihned v počátku. Jak jsem zanedlouho shledal, šachta nevedla přímo k povrchu, ale vždy byla po určitém úseku přerušena menší místnůstkou krychlového tvaru, z níž sice šachta opět navazovala, avšak ne zcela v ose. Svým způsobem šlo o klad. Pohled z vyšší výšky do bezedné hloubky by mne asi při stoupání dokázal bezpečně paralyzovat a ochromit. Nehledě na fakt, že po náročném stoupání s těžkým zavazadlem na zádech se místnůstky dělící šachtu na spoustu navazujících elementů, staly vítaným místem k odpočinku. Nutno poznamenat, že tyto lokace nesloužily pravděpodobně primárně jako odpočinková místa. Většina z nich totiž obsahovala do stěny zapuštěný přístroj s obrazovkou a malou klávesnicí. Ty nejníže položené byly dokonce vybaveny i jakými si ocelovými dveřmi. Nepředpokládal jsem, že bych za nimi objevil něco zajímavého, pokud bych byl vůbec schopen je otevřít. Tlusté kabely ukotvené pod stropem naznačovaly, že s nejvyšší pravděpodobností šlo o nějaké technická, nebo snad i komunikační, stanoviště.
   Monotónní a trochu náročná činnost mi poskytovala dostatek času a klidu pro přemýšlení. Cesta mi za nějaký čas tak zevšedněla, že jsem již přestal v duchu nadávat na konstruktéry zdejšího výtahu, jenž byl původně primárním prostředkem pro styk s povrchem. Ten však - tak jako mnoho jiných zařízení - již od nepaměti nefungoval a jeho úlohu nyní zastávala šachta, v níž jsem se právě nacházel.
   Myšlenky, představy a dedukce postavené z velké části na vodě, se mi míhaly hlavou a já nebyl schopen je vyhnat z šedé kůry mozkové, ani z podvědomí. Stále znova a dokola se vracely a s naléhavou úpěnlivostí útočily na mou zvědavost a snad i pud sebezáchovy. Otázky typu: proč jsme vlastně tady? Co tu děláme? Jak jsme se tu vzali? Od kdy tu jsme? mne trápily již od dětství. Oficiální vysvětlení prosazované Radou starších bylo natolik směšné, že mne nemohlo uspokojit. V zásadě se naše náboženství opíralo o dvě hypotézy, rozdělující komunitu na dva tábory. První z nich hlásalo, že jsme vyvrhelové společnosti, jejichž předci se smrtelně provinily proti bohům a byly proto za trest uvězněni hluboko pod povrchem. Tato hypotéza, jenž vyjma pro mne neakceptovatelné představy o bozích, porušovala i zcela základní a humánní princip nepřenositelnosti trestu na potomky, byla více nesmyslná než bláhová. Stavěla však členy Rady starších do privilegovaného postavení strážců přístupových karet, čehož bylo chytře využito v náboženských textech o pokušení a asketismu. Druhá hypotéza byla v pravdě mnohem optimističtější, ale - což je k nevíře - ještě stupidnější. V zásadě se rovněž opírala o bohy, kteří se prý jednoho dne rozhodli, že nejsou se svým výtvorem spokojeni a tak započali s transformací veškeré naší planety, faunu a flóru nevyjímaje. My - dokud své dílo nedokončí - jsme měli v izolaci očekávat až nás povolají zpět. Snad byli příliš stydliví, nebo jsme nebyli hodni pohledu na pracující bohy, či co. Nevím. Stejně tak jsem nikdy dost dobře nechápal, jak něčemu takovému může kdokoli dobrovolně věřit. Dokonce, když tato báchorka byl stará již mnoho generací a stavěla tak bohy do role značně lenivých stvořitelů. To už chtělo značnou dávku fanatismu a bezbřehé naivity něco takového akceptovat.
   Logická a vědecká vysvětlení byla v naší společnosti potírané tabu. Nějaké dokumenty, vzkazy či náznaky, jenž by naši situaci vysvětlovaly, se nikde nedochovaly. Vyvstávala otázka, zda-li tomu tak bylo odjakživa, nebo si někdo kdysi dávno dal práci s jejich odstraněním. Jestli byla pravdivá druhá hypotéza, povedla se dotyčnému práce na jedničku. Já sám dlouho a pečlivě pátral v elektronických archivech po jakémkoli náznaku, jenž by do této problematiky vnesl alespoň trochu světla. Marně. Ani s oddanou pomocí Lusy se mi nepodařilo nalézt cokoli kloudného. Frustraci z neúspěchu ještě zvětšovala obrovská chybovost samotného elektronického archivu. Odhadem celé tři čtvrtiny dat byly poškozeny. V tomto případě jsem se nenechal svést svou paranoiou na špatnou cestu a po nějakém čase shledal, že s nejvyšší pravděpodobností nešlo o sabotáž. Data v paměťových buňkách se zkrátka za dlouhé roky ztratila do nenávratna. Pokud by chtěl někdo určitá data odstranit, prostě by je smazal. O tom však zde nemohla být řeč. Data byla poškozena, nikoli smazána. Nehledě na fakt, že značné množství informací bylo v archivech umístěno napevno, tedy šlo o data uživatelsky nesmazatelná.
   I přesto jsem si s vydatnou pomocí Lusy vytvořil nesčetné množství představ a hypotéz o naši situaci. Naším asi nejvěrohodnějším kandidátem byla jaderná válka. Protiatomové bunkry, jak jsem se v archivech dočetl, se pod zemí budovaly zcela běžně. Tuto hypotézu mi však nyní lehce sabotovaly současné skutečnosti. Neuvěřitelná hloubka, v níž jsme se nacházeli, byla mnohonásobně vyšší, než jaká by byla potřebná pro podobné účely. Tento poznatek úspěšně podkopával i možnost války biologické. Je pravdou, že jsme se tyto nedostatky pokoušely zalátat technickými problémy. Nebylo tajemstvím, že naše komunita získávala energii z geotermálních vrtů. Snad s tím mělo naše neuvěřitelně hluboké umístění cosi společného. Nicméně to už šlo snad o příliš krkolomné a vykonstruované vysvětlení.
   Mezi další naše myšlenkové konstrukce patřily jaké si podivné dohady o sociálním experimentu studující dopad dlouhodobé izolace na psychiku lidí. To však byla přeci jen hypotéza dosti šílená. Stejně tak bláznivý byl nápad, že jsme jací si vyvrhelové společnosti, kteří se svou rasou, genetickou anomálií, nebo snad názory natolik lišili od zbytku společnosti, že museli být izolováni od veškerého lidstva. Nutno přiznat, že všechny naše hypotézy měly nějaké logické nedostatky a já bych ani za jednu ruku do ohně nevložil.


Kapitola sedmá - dárek

Těžko říci, zda-li to bylo zapříčiněno mým vyčerpáním z náročného výstupu, nebo šlo o skutečnost, ale v každém případě jsem se nemohl zbavit dojmu, že okolní teplota pozvolna narůstá. Byl tomu již druhý den, co jsem započal svou životní pouť a ubíjející neměnnost mého okolí mne zmáhala a nutno přiznat, že i deptala. Problém nebyl jen v tom, že se mi na rukou tvořily bolavé puchýře a nepříjemné otlačeniny, ale i v ostatních neduzích. Hlavou mi kolovala nepříjemná tupá bolest a rovněž se mi špatně dýchalo. Odhadoval jsem, že příčinou bylo přehřátí organismu v kombinaci s vysokou námahou. Alespoň jsem v to doufal. Vzdáleně nejasné myšlenky, že by původem mých nepříjemností mohlo být i něco horšího, jsem si nechtěl byť jen připouštět.
   Pro dnešek jsem měl všeho již plné zuby. Zastavil jsem svou monotónní cestu na nejbližším stanovišti a vyčerpaně se svalil na záda. Měl jsem zavřené oči a zhluboka oddechoval. Cítil jsem jak se můj dech a tep pomalu uklidňuje, ale do normálu to mělo přesto velmi daleko. Už jsem neměl sílu ani chuť dál nad něčím přemýšlet a uvažovat. Byl klid. Nejprve jsem měl dojem, že naprostý a dokonalý, ale jak se mé tělo zklidňovalo, nabyl jsem nejasného dojmu, že se pletu. Něco zde nehrálo. Slaboulinké švitoření, téměř na samé hranici slyšitelnosti, narušovalo neměnnou hegemonii tohoto mrtvého místa. Otevřel jsem oči a opravdu jsem nečekal, že uvidím něco, co mne nejen v předtuše ujistí, ale dokonce i šokuje. Ležel jsem přímo pod další částí šachty a zcela na jejím konci mému zraku nemohl uniknout naprosto netypický a ojedinělý výhled. Dosud všechny mé podobné pohledy končily na světle šedivém stropě předělovacích místností, ale zde se na konci skvělo cosi odlišného. Okamžitě mne napadlo, že další úsek šachty je poslední. Nejprve jsem chtěl okamžitě vstát a vyrazit na steč poslední části této cesty, avšak tělo mi vypovědělo službu. Představa, že bych musel vstát a položit své ruce na další a další příčky žebříku, mne doslova odstrašila. Ani neuvěřitelná zvědavost nebyla v této chvíli schopna přebít únavu mého těla. Opět jsem zavřel oči a snažil se v co nejkratším čase si co nejvíce odpočinout. Když jsem zde takto nehnutě ležel, hluboko v mysli mi vyvstala vzpomínka na Lusy. Na Lusy a její dárek na rozloučenou. I přesto že mne kladla na srdce, aby ho otevřel až při návratu, zdála se mi současná chvíle pro jeho rozbalení více než vhodná. S nemalými problémy jsem vytáhl z pečlivě sešněrované kapsy svého zavazadla drobný balíček a s námahou ho začal rozbalovat. Pravděpodobně jsem si to jen vsugeroval, ale přesto mne přepadl pocit, že přímo cítím lehkou vůni jejího nádherného těla.
   Neměl jsem už dost sil předem spekulovat a odhadovat, jakou pozorností mne mohla Lusy na rozloučenou podarovat, proto i z toho důvodu jsem byl svým objevem značně překvapen. Drobný balíček obsahoval pouze dvě věci. Fotografii a dopis. Můj pohled pochopitelně ponejprv padl na fotku a mě se srdce rozbušilo opět šíleným tempem. Tentokrát však nikoli námahou. Na tváři se mi roztáhl úsměv a já byl moc rád, že tento svůj přihlouplý výraz nevidím. Fotografie zobrazovala Lusy. Zcela nahou. Vždy jsem věděl že je velice půvabná, ale teprve nyní jsem shledal, že i mé nejbujnější představy byly pouze slabým odvarem skutečnosti. Lusy vypadala jako bohyně a pokud jsem pohrdal místním náboženstvím, musel jsem nyní připustit, že tuto víru bych uctíval rád. Nutno přiznat, že fotografie nebyla nijak vulgární a silně připomínala velice kvalitní a decentní akt, než cokoli jiného. Ovšem obrazová informace nebyla to jediné, co tato fotografie obsahovala. Na jejím rubu bylo napsáno krásným a úhledným písmem: "Teď už se na ně dívat nemusíš". V prvé chvíli jsem nechápal co tím Lusy myslela, ale za okamžik mi to došlo. Někde z hloubi paměti mi vytanula úsměvná erotická příhoda, jenž vše vysvětlovala. Bylo tomu několik let nazpět, co jsem v jedné slabší chvilce v elektronickém archivu místo intelektuálních témat hledal informace více živočišné. Lusy byla mému studiu biologie přítomna a při pohledu na obnažené dívky trochu uraženě pronesla: "Co na tom prosím tě vidíš? Nechceš se raději dívat na mne?" Já tehdy, pokud si vybavuji, odvětil něco v tom smyslu, že až se bude oblékat takhle, nebudu se už na něco takového muset dívat. Lusy měla pravdu, po takovém pohledu se opravdu ostatní elektronické dívky zdály nudné a nezajímavé.
   Mozek je zvláštní útvar a někdy dokáže určité zvláštnosti odhalit podvědomě dříve, než je člověk dokáže prokouknout svou logikou. Já najednou při prohlížení nádherné fotografie začal mít opět ten divný pocit, který mne těsně před počátkem mé cesty tak pronásledoval. Pocit, že věci nejsou takové, jaké se zdají. Pocit, že se něco děje. Že mi něco uniká. Něco podstatného a životně důležitého. Ale co? Opět jsem pozorně pohlédl na fotografii a konečně mě to ťuklo. Tahle fotografie byla stará. Lusy na ni vypadala mladší, než když se se mnou loučila. Jistě to musela fotit tak minimálně před rokem, či dvěma. Nešlo tedy o dárek vytvořený pro příležitost rozloučení. Začalo mi to připadat divné. Proč by Lusy tehdy něco takového fotila a pak tak dlouho váhala se s tím pochlubit? To bylo jasné. Styděla se. Nechtěla abych ji viděl nahou. Šlo o nějaký náhlý popud, jenž se nikdy neměl dostat do mých rukou. Ale proč mi to dávala nyní? Přestala se stydět? Nesmysl! Opět jsem se zamyslel a začal jsem něco tušit. Skoro jako by si Lusy byla jistá, že se přede mnou už nikdy nebude muset stydět. Jako by věděla, že mne už nikdy neuvidí. Opět mi přejel mráz po těle. S bleskovou rychlostí jsem pohlédl na přiložený dopis a mé tušení se potvrdilo.

   Drahý příteli a kamaráde. Musím se ti omluvit za svou zbabělost. Nenašla jsem v sobě tu odvahu sdělit ti tyto informace z očí do očí, ale varovat tě musím. Nezlob se proto na mne. Na věci to nic nemění. Naopak. Pokud by ses to dozvěděl příliš brzy, mohl bys provést něco nerozvážného a ohrozit tak svůj život.
   Už jsem se ti zmínila, že jsem jednání Rady starších tajně vyslechla. Co jsem si ovšem zamlčela je fakt, že Rada se také usnesla jak řešit i tvůj případný návrat. Jistě víš, že Rada tě nemá v oblibě a stejně tak pro tebe nebude překvapivý fakt, že by byli nejraději, pokud by ses nevrátil. Pro případ že bys ovšem byl na své misi úspěšný, vypracovali plán. Mají v úmyslu tě po tvém návrat prohlásit za nečistého kacíře, jenž porušil nejvyšší nařízení bohů. Nemusím ti vysvětlovat, jaký trest si pro tebe připravili. Ve svém vlastním zájmu se nikdy nesmíš vrátit.
   Ať už tam venku narazíš na cokoli, jistě to nebude horší než to, co by tě čekalo tady. Prosím, dávej na sebe pozor a vzpomínej na mne v dobrém. Mám tě ráda.

Tvá oddaná a milující Lusy

   Všechny mé pocity nejistoty a neblahého tušení náhle odvál vítr a mou mysl zaplavily emoce zcela jiné. Rada starších tedy nakonec otázku věčně nespokojeného buřiče vyřešila s razancí sobě vlastní. Mé opakované naléhání na řešení naší situace a stejně tak problémy s chladícími plochami byly vhodnými záminkami pro mé vyslání na misi, z níž v podstatě nebylo návratu. Pobavený úsměv mi vytanul na mysli, když jsem se snažil představit jaký příval demagogie a překrucování by musela Rada vynaložit po mém případném návratu, aby mne prohlásila za nečistého kacíře z toho, k čemu mě sama vyzvala. Nicméně dobře jsem znal řečnické schopnosti Rady a tupost a naivitu jejich oveček. Myslím, že moc práce by s tím neměli. Ostatně vracet jsem se nehodlal. Sám si pamatuji na několik málo exemplárním případů "hříšníků" a rozhodně to nebylo něco, co bych chtěl vyzkoušet na svou vlastní kůži. Více mne trápilo pomyšlení na Lusy. Doufal jsem, že jako má přítelkyně rovněž neupadne v nemilost.
   Na hledání východisek z této komplikace však nyní nebyla vhodná doba. Nové informace mi vlily do žil trochu sil a já se rozhodl, že současná situace má své priority. A ta nejbližší se nacházela nevysoko nade mnou.


Kapitola osmá - věčné dítě

S bušícím srdcem a s netušeným rozechvěním jsem stoupal po nejvyšších příčkách žebříku a byl připraven v podstatě na cokoli. Všechny mé otázky, stejně jako příčina a důvod existence mé, i celé komunity ležící kdesi hluboko pode mnou, se měly každou chvílí zodpovědět. Krev mi pumpoval ve spáncích a neuvěřitelné vzrušení zcela zahnalo zdravotní problémy, jenž mne ještě před pár okamžiky trápily. I přesto jsem však jasně cítil, jak se teplota stále zvyšuje. Když jsem se dostal až na samotný konec žebříku a uchopil okrajová madla, abych se s jejich pomocí vytáhl vzhůru, neuvěřitelný žár se téměř nedal snést. Nejprve jsem přes okraj šachty opatrně vystrčil pouze hlavu a zcela bezpečně jsem shledal, že ústí do dalšího interiéru. Šlo o větší halu přibližně kruhového průřezu. Vyjma strašlivého horka a dusna se zde nenacházelo nic, co by mne mohlo nějak ohrozit. Proto jsem se razantně vyhoupl na povrch a obezřetně se rozhlédl. Hala byla téměř naprosto prázdná a vyjma nějakého haraburdí, chladících ploch, obdobné těm které se nacházely kdesi hlubokou pode mnou, a několika přístrojů na stěnách, zde byl pouze jeden jediný zajímavý rys. Na opačném konci se nacházel tak oslnivý zdroj světla, že mne pohled byť jen přivřenými víčky téměř oslepil. Chvíli jsem jen tak stál na místě a čekal, až můj zrak alespoň trochu přivykne ostrému jasu. Dřív než jsem započal se zjišťováním odkud se nepříjemný svit bere, mne upoutal jeden z přístrojů po mé levici. Na jeho zaprášeném displeji se s monumentální vážností pomalu otáčela vyšrafované koule s obrovským množstvím barevných bodů. Nepotřeboval jsem příliš mnoho inteligence aby mi došlo, že jde o Zemi. Drtivá většina bodů byla označena červenou barvou, kdežto zbylé se honosily jasnou žlutí. Nebyl jsem si zcela jist co má tato mapa představovat, ale přesto mne trochu děsilo, že ani jeden z bodů nesvítí zeleně.
   Mé oči - jak se zdálo - již značně přivykly vysokému jasu a já se odhodlal přistoupit blíže k podivnému zdroji světla. Po několika krocích jsem shledal, že o zdroj světla v podstatě ani nejde. Jak jsem zjistil, část haly byla tvořena matnou prosklenou výplní a onen jas měl svůj zdroj vně této budovy. Začaly mne obcházet obavy. Jak jsem se blížil ke skleněné stěně, žár stále sílil a já začínal mít pocit, že zkolabuji. Zakryl jsem si část pohledu rukou a přivřenými víčky pohlédl skrze řasy ven. Před mými zraky se nacházela na uhel spálená pláň sežehnutá nějakým strašlivým žárem. Protože jsem před silným jasem reflexivně skláněl pohled k zemi, přišlo mi nyní divné, že nemám vůbec žádný stín. Ze zlou předtuchou jsem zvedl opatrně zrak a pak ho spatřil. Celou oblohu s děsivým velikášstvím vyplňoval obrovský kotouč zářivě rudé barvy. Téměř jsem viděl strašlivé výbuchy plasmy a chaotické přelévání rozžhaveného materiálu přes sebe navzájem. Nepotřeboval jsem být astrofyzikem abych pochopil o co jde. Umírající Slunce ve své konečné fázi nafouklo svou velikost do obřích rozměrů. Vodíkové zásoby byly již vyčerpány a hélium ze začalo slučovat na uhlík a s tím drasticky stoupl výkon. A pak, tak jako finální úder predátora dodělá svou bezbrannou kořist, jsem spatřil něco dalšího. Něco, z čeho se mi podlomila kolena. V dáli, na zuhelnatělém povrchu mrtvé zeminy stála jako zdvižený prst promarněných šancí. Obrovská, gigantická a monstrózní. Jako poražený gigant. Chtělo to jistě neuvěřitelné odhodlání a úsilí postavit něco takového. Ne, chtělo to být hlavně dostatečně zoufalý. Jako pomník nedostatečného pokroku se před mými oslněnými zraky vypínala k rozžhavené obloze obrovská raketa. Evakuační raketa. Obrovská, spálená a nedokončená.
   A já konečně s jistotou věděl to, co jsem celou dobu tušil. Žádní bohové nás spasit nepřijdou. My jsme totiž nikdy ani neodešli.


Informace o povídce