Další ostré šlehnutí přes obličej mělo sílu biče a Alenka už ani nevnímala, jak moc jí kapičky krve stékající po obličeji lechtaly. Nebyl čas si utírat obličej. Musela běžet. Běžet jako o život. Běžet co jí síly a dech stačily. Alenka se v běhu ohlédla a ten pohled jí zamrazil až do morku kostí. Obrovské a neforemné obludy zamotané do špinavých obvazů se jí hnaly v patách a jejich pařáty se k ní natahovaly se zuřivou chtivostí, aby její malé tělíčko uchopily a pak... Alenka na to ani nechtěla myslet a běžela jako smyslů zbavená. Ostrý a bledý svit měsíce byl studený jako rampouch a jeho záře se zařezávala do černoty nočního lesa s precizností lékařského skalpelu.
"Běž! Do prdele! Běž!" udeřil Alenku do uší neznámý hlas, ale Alenka tuhle radu nepotřebovala. Věděla moc dobře, co má dělat. Utíkala jako blázen, přeskakovala kořeny a nedbala na větvičky plné jehličí, které se jí pletly do cesty a rozdíraly jí kůži do krve.
Alenka cítila, že jí dochází dech. Vzduchu se nedostávalo a tělo se jí třáslo, ale věděla, že prostě musí běžet. Tohle bylo místo, kde prostě nemohla zůstat. Prostě ne, za žádných okolností. Alenka přeskočila další obrovský kořen, ale ten se ukázal jako nevýslovně zrádný a když Alenčina špička nohy zavadila o jeho výběžek, malá dívenka se rozplácla bolestivě na lesní půdu a skoro všechno jehličí spadané na zemi jako by toužilo probodnout její jemnou dětskou pokožku. Alenka chtěla křičet, ale nedostávalo se jí vzduchu. Chtěla vstát, ale už neměla sílu. Tělo jí vypovědělo službu a ona najednou věděla, že tady to celé končí.
Strašlivé obludy se hnaly lesem přímo k Alence a ona slyšela jejich mumlání. Bylo nesrozumitelné a plné slov, které neznala. Ostré oči oblud se leskly odhodláním a Alenka s jistotou věděla, že ony se nevzdají. Nikdy. Bylo to na nich vidět. Ony to prostě nikdy nevzdají.
Alence se zalily oči slzami. "Mami, tati? Kde jste? Proboha, kde jste?!"
"Sakra, běž! Do prdele, běž! Nezastavuj! Běž!!" slyšela Alenka kolem sebe naléhavý hlas, ale stále nechápala, kdo to na ni mluví. Ale už bylo pozdě. Ony byly tady.
Obluda smrděla. Tak strašně moc smrděla. Byl to ostrý a štiplavý pach a Alenku jen ten smrad málem porazil. Obluda zcela zamotaná do šedivého obvazu vztáhla po Alence ruku a dívka v posledních okamžicích svého života křečovitě zavřela oči. Tohle nechtěla vidět.
Ucítila silný stisk na zápěstí a bolestí sykla. "Ne, nechte mě! Nechte mě být!"
V další chvíli jí ten neoblomný stisk vytáhl bez slitování na nohy a Alenka cítila, jak je kamsi vlečena. Nemohla pořádně jít a tak jen klopýtala s nechala se táhnout tou obludou kamsi do středu lesa.
"Běž! Slyšíš! Běž jako o život!" slyšela Alenka ze všech stran a to jí přimělo otevřít oči.
Alenka viděla, jak je obklopena ze všech stran těmi obludami, které jí kamsi táhnou. A pak to Alence došlo. To ony na ní celou tu dobu křičely. Alence přeběhl mráz po těle a v panice se ohlédla. A pak ji spatřila. Byla za nimi. Černá. Tak strašně moc černá, že i temnota lesa vedle ní vypadala jako sluneční záře. Byla vysoká. Vyšší než Alenka i než obludy. Vysoká a doslova bezrozměrně černá. Vychrtlá a kostnatá. A pak se dala do pohybu. Dlouhé vyzáblé nohy se prodíraly lesem bez odporu a Alenka zahlédla i tu kosu, která se zaleskla v měsíčním svitu. To byla Smrt. Ne ta z pohádek, nebo z komických fantasy příběhů. Skutečná Smrt. Ta bez slitování. Tahle Smrt se nedala ukecat ani uprosit. Tahle si šla za svým. Téhle se dalo jen vzdorovat. Nic jiného. Jen vzorovat.
Smrt byla stále blíž a Alenka viděla, jak se ohnala svou kosou a jedna obluda se zuřivou kletbou na rtech zmizela. Ale ostatní obludy se nevzdávaly. Táhly Alenku dál do lesa. Táhly jí za sebou, tlačily jí do zad, zvedaly ji, když padla a v naprosto beznadějné snaze chránit Alenku padaly do úderů Smrti. Alenka to pochopila. Smrt ani obludy to nevzdají. A vzdát to nesmí ani ona. Jen na ní to celé záleželo. Prostě musí utíkat. Alenka zase ucítila pod nohama pevnou půdu a zapřela se do hlíny. Její bosé nožky při prvním odrazu odhodily za sebe spršku hlíny a jehličí a Alenka vyrazila. Vyrazila jako zběsilá. Běžela jako nikdy v životě. Jako vítr a dokonce ani zafačované obludy jí nemohly stačil. Dělaly totiž něco jiného. Vrhaly se v zoufalé snaze přímo na Smrt, která je kosila jako mouchy, ale to jí zpomalilo a nemohla Alenku pronásledovat.
Alenka náhle ucítila něco, na co dávno zapomněla. Ucítila nějaký rytmus. Rytmus, který byl pro ni životně důležitý. Tak strašně moc důležitý. A nyní si ho už nechtěla nechat vzít. Chytla se toho bušení a utíkala za ním. Utíkala s ním. Utíkaly společně. Větve a kmeny stromů se míhaly kolem Alenky v šílené rychlostí a Alenka už nehodlala zastavit.
"Běž! běž, už jsi skoro tam! No tak běž! Bojuj! Alenko, bojuj!" slyšela Alenka kolem sebe a ona ta slova znala. Znala je dokonale celý svůj život.
To světlo jí málem oslepilo. Bylo jasné a hřejivě nazlátlé. Zalévalo její zrak a Alenka musela několikrát zamrkat, aby skrze tu záři prohlédla a spatřila tu tvář. Byla krásná i když uplakaná. Usmívala se od ucha k uchu.
"Alenko, já věděla, že to zvládneš!" vykoktala ze sebe Alenčina maminka.
"Je to bojovnice, já vám to říkal", pronesla do ticha místnosti obluda v bílém plášti a v oku pana doktora se zaleskla slza dojetí.
Informace o povídce