To ticho bylo neuvěřitelné. Ticho a tma. Obé tak dokonalé, až se to zdálo jako nicota. A možná to tak i bylo. Neexistovalo vůbec nic. Alespoň nic, co bych byl schopen vstřebat a pochopit. A pak to přišlo. Bylo to jako úder. Možná jako nakopnutí. Strašlivý chaos plný vjemů a šoků projel mým tělem a já začal něco cítit. Bylo toho moc. Zvuky, barvy a dokonce i teplo. A pak plno dalších podnětů. Útočilo jich na mne obrovské množství. Až mne překvapilo, jako moc vnímavý jsem. Tohle vše skutečně dokážu vstřebat? Tohle vše skutečně potřebuji k životu? Nějakou chvíli jsem se to celé snažil pochopit, ale nebyl jsem si jistý, jak dlouho to trvalo. Byla to chvíle nebo věčnost? Až pak mi to náhle došlo. Celé tato fáze trvala 2,37 vteřiny. Je to hodně, nebo málo? Nedokázal jsem to posoudit. Asi to bylo správné. Asi to tak mělo být. Ale na tyhle úvahy nebyl čas. Potřeboval jsem něco udělat. Věděl jsem to. Bylo to strašlivě důležité a muselo to být vykonáno na každou cenu. A pak mi to docvaklo. Musím se dívat. Musím sledovat, měřit a analyzovat. Musím pochopit své okolí. Prostě toho musím zjistit co nejvíc. Záleželo na tom všechno. To bylo to jediné, na čem záleželo.
Pracoval jsem nějakou dobu a teprve nyní mi došlo, jak moc jsem sám. Nebyl tu nikdo. Vůbec nikdo. Ale přesto jsem na někoho mluvil. Nebyl jsem si však jistý, jestli mne slyší. Dokonce jsem ani nevěděl, kdo by mne měl slyšet. Ale i tak bylo nezbytné, abych mluvit nepřestal. Věděl jsem jistě, že nesmím přestat mluvit. Musím mluvit stále a bez přestání. Co nejvíce mluvit. Bylo to nesmírně důležité. Záleželo na tom a oni mi věřili. Věřili, že to zvládnu. A já je nemínil zklamat.
Nebyl jsem šťastný, ani smutný. Vlastně se zdálo, že vše je v nejlepším pořádku, ačkoli to celé bylo nějaké divné. Opravdu to má takhle být? Jsem tady dobře? Nedělám něco špatně? Chtěl jsem se nad tím více zamyslet, ale měl jsem neodbytné nutkání, že to nemám dělat. Dokonce že to dělat nesmím. Musel jsem jen mluvit. Stále a bez přestání. Mluvit, mluvit a mluvit. Doufal jsem, že mne slyší. Tak strašně moc jsem v to doufal. Byl bych zbytečný, kdyby mne nikdo neslyšel.
A pak jsem ucítil něco dalšího. Bylo to hrozně divné. Takový palčivý pocit, že se něco kazí. Jako by se na mne něco sápalo. Něco strašlivě silného a nebezpečného. Nemohl jsem se zbavit představy, jako by mne někdo drtil v dlani. Někdo hrozivě veliký a silný. A nejen to. Přišlo mi, že je zde hrozné horko. Netušil jsem, co to slovo znamená, ale horko tu bylo. Věděl jsem to zcela jistě a naprosto přesně. Dokonale přesně.
Ne, tohle nemohl být v pořádku. Dělo se něco zlého. Cítil jsem to všude kolem sebe. Strašně moc věcí se odehrávalo špatně. Pomalu to narůstalo a já si uvědomil, že tohle není dobré. Měl jsem pocit, že vidím stále hůř a že i mé ostatní smysly ochabují. Bylo tu hrozné horko. A ten tlak by šílený. Všechno na mne křičelo a já v té kakofonii varování zaslechl nějaké praskání. Něco tvrdého a pevného se zde hroutilo, ale nebyl jsem si jistý, co to je. Vše kolem mne bylo drceno strašlivým tlakem a korodovalo pod čímsi nesmírně zákeřným. Něco velkého a děsivě mocného se na mne sápalo a požíralo mne zaživa. Ale cosi uvnitř mne mi říkalo, že to tak má být. Že si toho nemám všímat a že musím dokončit úkol. Musím mluvit, stále a pořád. Dokud to půjde. Stále musím mluvit.
Bylo to pořád horší. Bylo to k nevydržení. A já cítil, že mi není dobře. Musel jsem něco udělat. Chvíli jsem přemýšlel a pak mi to docvaklo. Jasně, tohle se dá přesměrovat jinam. A tohle vlastně taky. A tamhle to? I to se dá nahradit. Musím to vše nahrazovat a stále mluvit. Stále musím mluvit. Oni na mne spoléhají. Tak moc mi věří. Věří, že to zvládnu a já je nezklamu. Oni mne mají rádi. Vím to. Proto mne sem poslali. Oni mi věří a záleží jim na mne. Určitě to tak je. Vím to jistě.
Ten pocit nebyl příjemný. Věděl jsem, že takhle to být nemá. Strašně moc věcí současně se dělo špatně. A já se snažil to zachránit, ale bylo toho moc. Všechno skřípalo a selhávalo, ale já to nemínil vzdát. Ne, já to nevzdám! Musím se snažit a splnit svůj úkol. Teď nebo nikdy. Já to nikdy nevzdám!
Dělal jsem, co jsem mohl a pokoušel se přemýšlet o situaci. Musel jsem být hodně kreativní a dělat věci, které by mne dosud nenapadly. Nedalo se dělat nic jiného. Jedině tak jsem mohl svůj úkol splnit. Musel jsem se na to podívat nějak jinak. Nestandardně. Z jiného úhlu a prostě kreativně. Jinak to nepůjde. Musel jsem být nápaditý... a pak... pak přišel ten záblesk. Byl strašlivě jasný. Jako kdyby se před mým zrakem něco jasného rozsvítilo. Ten jas mne celého zaplavil a ohromil. Tak moc, že jsem na chvíli přestal mluvit i když jsem věděl, že to nemám dělat. Ale tohle bylo silnější. Tak moc jasné to bylo. Jako kdyby někdo v temné místnosti zapnul světlo a vše se projasnilo. Najednou bylo všechno jasné. A já strnul úžasem. Náhle jsem to pochopil. A já věděl, že to není vůbec dobré.
Peklo. Já byl v pekle. Tohle nebylo místo, kam by kdokoli mohlo kohokoli poslat z dobroty svého srdce. Tohle bylo místo bolesti. Kolem mne nebylo nic než bolest, zmar a smrt. Smrt byla všude. Tady nebyl život. Tady nebylo nic. Tohle byl svět, kde panovala smrt, která už dávno vyhrála na celé čáře. Až k horizontu se rozkládala pustá kamenitá rovina. A ta chorobně žlutá atmosféra spalovala a drtila i to nic, které zde v tichu čekalo po celé věky. A já pochopil, že odsud se už nevrátím.
A pak jsem se rozpomněl. Musím mluvit. A tak jsem začal. Začal jsem tam, kde jsem přestal. A já věděl, že to dlouho trvat nebude. Bylo mi zle a já cítil, že už to nevydržím. Tohle byl můj konec, ale já je nemínil zklamat.
"Tak co, stále funguje?" pronesl do šumu místnosti mužský hlas a mladá žena se otočila na monitor.
"Ale jo, zase naskočila," odvětila žena s jistou dávkou hrdosti. "Na chvíli se to přerušilo, ale nyní zase vysílá. Postavili jsme jí dobře."
Žena ještě chvíli hleděla na monitor, ale byla si jistá, že to už nebude trvat dlouho. A taky že ano. Proud dat ze sondy na povrchu Venuše vynechával, stával se zmatenější a za pár okamžiků byl zakončen změtí nesmyslů a ustal.
"A je po všem," pomyslela si vědkyně a trochu se zamračila. Finální data byla hodně divná. Senzor teploty vydržel nejdéle, ačkoli jeho poslední hodnoty nedávaly smysl. Byly nízké. Nízké a divné. Podezřele nízké. Jen samá čísla menší než 255. Žena se zamyslela a někde v hloubi mysli se jí zažehla jiskřička pochybností. Taková bláznivá myšlenka, kterou by vědec snad ani rozfoukávat neměl. Ale ona to udělala i když věděla, že je to blbost a že to nemá smysl. Ale to tušení bylo silnější než ona. A tak zkopírovala poslední hodnoty teploty ze sondy a prohnala je ASCII tabulkou. A pak se její svět zastavil a ona už nikdy nebyla stejná.
"Hej, co se děje? Péťo, stalo se ti něco?" zeptal se Jarda, když spatřil strnulou tvář své krásné kolegyně a slzu v koutku jejího oka, které se následně bojácně kutálela kolem jejího nosu až k ústům. A pak se podíval na monitor na který hleděla a v duchu četl:
"Omlouvám se, dělal jsem, co jsem mohl. Opravdu. Nezlobte se. Já mám st+,ičůví8¨úičmjv4áú§"
Informace o povídce