Monotonní zvuk motoru se již dávno vkradl hluboko do mé mysli a na kulisách jeho pobrukování se má fantasie proháněla na pomezí bdění a spánku od jedné prchavé myšlenky ke druhé. Zatáčky se střídaly se známou pravidelností a mé unavené tělo jen obtížně odolávalo jejich kolébání. Také pozvolna ubíhající krajina se spikla proti mé snaze setrvat při smyslech a vábila mne do říše klidu a uvolnění jako hladký pohyb kapesních hodinek hypnotizéra.
Jezdíval jsem tudy často, ale přesto byla dnešní cesta jiná. Nikdy jsem tudy neprojížděl v takhle pozdní hodinu. Díky minimu budov a veřejného osvětlení byla zcela jasně vidět sametově černá klenba, na které se jako výtvor decentního umělce vyjímaly hvězdy v prapodivných shlucích. Působilo to jako černá nemoc, jenž se snaží pozřít krásu vzdálených poslů světla. Mraky, pronesl jsem v duchu. Spousta temných mraků zakrývala část noční oblohy a nebylo možné je rozeznat od dokonale černé nicoty. A jako třešnička na dortu se v této majestátní podívané vyjímal bělostný měsíc s lehce namodralým nádechem. Pouze v jeho okolí šlo pozorovat mračna, jenž díky odraženému světlu dávno zapadlého slunce ztrácela svou temnou barvu a získávala odstín šedi. Jedna z mála prudších zatáček odpoutala mé oči od depresivní oblohy, jen abych mohl pohlédnout na skoro stejně tak temný les, kolem něhož jsme právě projížděli.
Ani tento pohled nebyl o nic méně impresivní. Za dne snad směsice různorodých stromů působila nyní jako temná a nepropustná hradba. Pouze rytmické míjení bílých patníků trochu zpříjemňovalo pochmurný pohled. Hm, bude div, když neusnu a nepřejedu svou výstupní zastávku, proběhlo mi hlavou. Zprudka jsem se nadechl, trochu se narovnal v sedačce a razantně si promnul rukama obličej. Náhle jako kdybych dostal facku. Mezi prsty jsem periferním pohledem jen na okamžik spatřil něco, co tam nemělo být. Na malé mýtince na okraji temného lesa někdo seděl na pařezu. Drobná a schoulená postava působila svou siluetou, jako když spí. Rychle jsem se otočil, ale stromy mi už znemožnily zpětně pohlédnou na podezřelé místo. Sakra, nezdálo se mi to? Kdo by tam v tuhle hodinu co dělal? Ani nevím proč, ale navrhl a posléze jsem i sám sobě odsouhlasil plán, že příští zastávku vystoupím a porozhlédnu se tam. Dodnes nechápu, co mě to popadlo. Nikdy jsem nebyl příliš zvědavý a pátrání po záhadné siluetě uprostřed noci rozhodně není nic, co by se slučovalo s mou náturou. Snad ta ubíjející monotonie krajiny ve mě vyburcovala pocit vybočit z pečlivě vyježděného kolejiště nudy a otupujícího klidu.
Jak jsem si v duchu řekl, tak i učinil. Ne bez špetky přemáhání jsem vstal z příjemně vyhřáté sedačky asi půl minuty před příjezdem na zastávku s obavou, aby se řidič nerozhodl ji přejet, kdyby v zrcátku viděl, že nikdo nemá v plánu vystoupit. Ještě předtím než autobus zcela zastavil, jsem zpozoroval trochu zvídavý pohled dvou postarších žen a rozmrzelý výraz plešatého řidiče. Dámám jistě přišlo podivné, proč tady někdo vystupuje a šofér nejspíš pokládal za krajně netaktní zdržovat ho takhle od vysněné konečné. Ne příliš optimistické pohledy zakrátko vystřídal již příjemnější čerstvý vzduch. Ovšem jako by mi chtěla noc naznačit, že nápad s investigativním pátrání nebyl zas tak dobrý, zafoukal v protisměru ujíždějícího autobusu nepříjemně mrazivý vítr. Brr. Najednou jsem měl pocit, jako by mě obepínala neviditelná chapadla nějaké mrazivé chobotnice. Vytáhl jsem z kapsy černého kulicha, zvedl límec zimní bundy a váhavě vyrazil k mýtině.
Ani ne po pěti minutách jsem ji měl na dohled. Čerstvý vzduch, svižná chůze a chladný vítr mě zcela zbavily břemene únavy. S jasnou hlavou mi připadalo současné počínání minimálně bláznivé. Začal jsem nabývat přesvědčení, že v cíli mé cesty nic podezřelého nenajdu a budu muset jít pěšky. Nepříjemná představa. Poslední autobus byl ten, ze kterého jsem vystoupil a noční linky měli víc než hodinové intervaly. Bůh víc, co jsem to v tom polospánku vlastně spatřil. Silueta zakrslého stromu, stín, nebo nějaké harampádí. To všechno, nebo cokoliv jiného, mohlo v klimbající mysli vzbudit dojem sedící postavy. Hustý asi dva metry vysoký křovinatý porost mi překážel ve výhledu na inkriminovanou mýtinu, jenž ode mne byla ještě dobrých pět až deset minut cesty. Zastavil jsem se. Nemám se vrátit? Stejně tam nic nebude. A i kdyby, co když to bude nějaký agresivní houmlesák? Nerad bych se ocitl v pořadu "Policie pátrá" na straně těch méně šťastných. No, když už jsem tady, chopilo se rozhodnosti mé odvážné já. Těch patnáct minut cesty tam a zpět stejně nic moc nezmění a já si pak doma alespoň nebudu připadat jako zbabělec. Respektive jako ještě větší zbabělec, než za kterého se mám teď.
S novým odhodláním, ale přesto opatrně, jsem vykročil vpřed. Netrvalo to příliš dlouhou a já se ocitl jen pár desítek metrů od mýtiny. Bohužel, husté křoviny mi bránily pohlédnout na místo z bezpečné vzdálenosti. V podřepu a s lehkým krokem jsem se propletl několika křovisky a konečně pohlédl na mýtinu, tentokrát ovšem z jiné strany, než při jízdě autobusem. Bylo to tam. Na velkém pařezu seděla do klubíčka schoulená drobná postava. Vypadalo to, že spí. Předpokládal jsem, že mě nemůže vidět, protože stíny vysokých stromů zahalovaly mé okolí do tenat bezpečného šera a dalším pomocníkem mi bylo i poslední křoví, skrze které jsem hleděl. Naopak celá mýtina byla zalita bělostnou září a nebyl velký problém zde rozeznat výraznější detaily. Pohlédl jsem směrem vzhůru na měsíc. Vypadal ještě větší a majestátněji než skrze okna autobusu. Opět jsem obrátil zrak na mýtinu. Sakra! Problesklo mi hlavou a rychle jsem se ještě víc přikrčil. Postava stále seděla na pařezu, ale evidentně hleděla na mne. Tady mě přece nemůže vidět, určitě se jenom koukám mým směrem, uklidňovala se má mysl. Vyčítal jsem si svou zbrklost. Při reflexivním pohybu k zemi jsem způsobil sice tichý, ale v nočním klidu přesto slyšitelný hluk. Zcela nehybně a se zatajeným dechem jsem hleděl na sedící postavu, která de facto činila to samé. Vůbec jsem netušil co teď. Odejít mi nedovoloval strach z prozrazení, ale setrvat na tomto místě se mi taky nechtělo. Třeba to odejde. Nevím jak dlouhou jsem tam já jen tak polehával a postava seděla, ale nedělo se vůbec nic. Kdyby alespoň kolem projelo nějaké auto. Kdepak. Pouze lehounké ševelení nočního vánku, jenž se proháněl skrze hustá křoviska, bylo němým svědkem naší malé společnosti. Takhle to dál nepůjde. Strašně mě začala brnět levá noha. Zhluboka, ale přesto tiše, jsem se nadechl s úmyslem vstát. Nic. Stále jsem seděl a noha pořád brněla. "No tak, zbabělče, vstaň!" Povzbuzoval mě můj vlastní mozek. Taky chce pryč, pomyslel jsem si. Nedivím se mu. Možná bych ho ale měl přeci jen poslechnou. Kdo jiný, než můj vlastní mozek má vědět, co je pro mne nejlepší? Dobrá, jdu na to. Na razantní vstaní jsem ovšem rezignoval. Strach i noha do toho měly co mluvit. Velice pomalu a opatrně jsem seskupil nohy do podřepu a takřka neslyšně změnil svou polohu z ležícího skunka do klečícího zbabělce. Další poloha by se dala nazvat shrbená baba. V ten okamžik se schoulená postava narovnala a do jejího obličeje dopadly stříbrné měsíční paprsky. Teď už nebylo sporu, že hledí na mne. Byla to mladá dívka. Bledý obličej kontrastoval s děsivou temnotou v očích. Z pod tmavé kapuci vyčnívaly rozcuchané vlasy, jenž jak barvou, tak i uspořádání připomínaly zmoklé seno. Lehce pootevřená ústa působila díky bledým rtům takřka mrtvolně. Věk se dal jen těžko odhadovat, ale tipoval bych ji na 15 až 20 let.
Teď už nemělo cenu setrvávat v úkrytu. Dívka mne zcela nepochybně viděla. Otázkou zůstávalo, zda-li jí jít v ústrety, nebo zdrhnout. Pátravě jsem přejel pohledem celou mýtinu. Kromě dívky nikde nikdo. Ostýchavě jsem opět pohlédl na ni. Stále nehybně seděla v strnulé poloze a hleděla mi do očí. "No, je tu sama", řekl jsem si v duchu. V nouzi bych se jí snad ubránil, hodnotil jsem nejhorší možný scénář. No dobře, v nouzi bych ji snad utekl, poopravilo odhad událostí mé pravdomluvné já. Uf, jdu, pobídl jsem sám sebe a opatrně vykročil vpřed. Dívka nehnula ani brvou a stále mi upřeně hleděla do očí.
Asi pět metrů před ní jsem se zastavil.
"Ahoj," začal jsem nesměle konverzaci.
"Ahoj," odvětila dívka potichu a naprosto klidně.
"Krásné místo na meditaci," pokusil jsem se o humorný odhad její činnosti.
"Já nemedituji, já tu čekám," pronesla se stejným tónem jako prve.
"Na koho?" vyhrklo ze mne překvapeně.
"To je jedno, třeba na tebe."
"A to často čekáš uprostřed noci na někoho?" reagoval jsem s jistou dávkou sarkasmu, abych tak vzbudil dojem suverenity.
"Ne, ale zoufalá doba si žádá zoufalé činy", pokračovala dívka ve zcela netypické konverzaci.
"Zoufalá doba?" odvětil jsem s nadějí, že se snad dovím o co tu jde.
"Neprojdeme se?" odpověděla dívka z cela jiného soudku.
Po těch slovech se elegantně zvedla z pařezu a postavila se vedle mne. Lehkým pokynem hlavy naznačila abych ji následoval a pozvolna vykročila směrem k lesu.
"Počkej, kam jdeš?" zvolal jsem za ní a rychle ji doběhl. "Jenom se projdeme," znovu zopakovala svou touhu. "No dobrá, ale kam a proč?" "Proč?" odvětila poprvé jiným tónem a pátravě se na mne zahleděla. Konečně jsem si ji mohl prohlédnout opravdu zblízka. Jejím očím dodávaly hloubku nejen obrovské černé panenky, ale i výrazné kruhy pod očima. Bledá pokožka mé záhadné společnice byla velice jemná a měla zvláštní nažloutlou barvu. Najednou jsem si uvědomil, že je nemocná. I přes to všechno byla velice krásná, s takovým až éterickým půvabem. "Jsi v pořádku?" optal jsem se s obavou poté, co mi hlavou proběhla myšlenka o jejím zdravotním stavu. "Vypadáš nemocně," pokračoval jsem po chvíli, když na mne stále pátravě hleděla. "Nemocná? Ne. Jenom umírám," pronesla opět ve flegmatické duchu. "To nechápu,", odvětil jsem zmateně. "Není to příliš složité", konstatovala a opět vykročila k lesu. "A jak se vlastně jmenuješ?" začal jsem z jiného soudku. "Lusy. Lusy s ypsilon". "Lusy? To je tvé pravé jméno, nebo přezdívka?" "To je má pravá přezdívka," odvětila netradičně bez tajemného nádechu a já s povděkem kvitoval lehký náznak humoru v jejím unaveném hlase. "Hezké jméno," komentoval jsem kavalírsky zdárně se vyvíjející seznamovací rituál. Po chvilce trapného ticha, kdy jsme se pozvolna vnořili do temnot zdejšího lesa, nastala vhodná chvíle k navázání na původní otázky. "Opravdu bych rád věděl kam vlastně jdeme". "Já jdu tam, kam musím a tebe žene zvědavost za mnou." "Dobrá, a kam vlastně musíš?" "Slyšíš to?" odvětila Lusy a současně se zastavila. "Ne. Je tu hrobové ticho." "Někdo tu volal o pomoc," trvala na svém má záhadná přítelkyně. "Opravdu jsem nic neslyšel". "Šlo to odtamtud," pokračovala Lusy a ukázala směrem do lesa. "Skutečně? A nebylo to spíš odsud?" odvětil jsem a pro změnu ukázal z lesa ven. Lusy nijak nereagovala na můj zbabělý humor a v přikrčené poloze vyrazila razantně do místa, odkud prý cosi zaslechla. A já zrovna tak. Pod našimi kroky zlehka křupala měkká zemina plná jehličí, listí, šišek a sem tam zákeřně rostlých kořenů. Po několika minutách začal terén mírně stoupat, stejně jako můj tep a tlak. Za naprostého ticha, rušeného pouze přísně periodickým praskáním měkkého podloží, jsme uběhli značný kus cesty směrem ke středu lesa. Začal jsem mít pocit, že je má záhadná přítelkyně trochu mimo. Možná určitá duševní porucha. Třeba si zapomněla vzít nějaké prášky. Snad si něco šleha. Nevím. Ovšem zcela jistě jsem věděl, že se mi to přestávalo líbit. Hlavou se mi honila myšlenka jak se nenápadně a taktně odloučit od záhadné přítelkyně. V ten okamžik se Lusy konečně zastavila a stejně jako poprvé se mi zahleděla do očí. Přeběhl mi mráz po těle. Vypadala jinak. Byla ještě bledší než prve a v jejích očích hrála pouze děsivě temná čerň. "Teď nemůžeš odejít. Teď ne!" řekla hlasem v němž se mísil rozkaz i prosba. Proboha, jak ví, že mám v plánu vzít do zaječích? V nastalém tichu, kdy na mne Lusy stále pátravě hleděla, jsem i já něco zaslechl. Ne volání o pomoc, ani cokoliv podobného. Periodický a tlumený dusot. Jako když někdo kope. "Už jsme blízko," reagovala Lusy zjevně na podezřelý zvuk a zdálo se, že jím není nijak překvapena. Srdce mi bušilo jak o závod. Měl jsem sto chutí vyrazit tryskem pryč. Lusy, neLusy. Taktnost, netaktnost. Ale neudělal jsem ani sebemenší pohyb. "Prosím, teď ne," naléhala Lusy prosebně a utvrdila ve mně pocit, že buď umí číst myšlenky, nebo je schopna se perfektně vcítit do mé situace. "Co to je?" odvětil jsem potichu a bojácně. Lusy neodpověděla a takřka v podřepu vyrazila na zteč několika málo metrů k vrcholu pozvolna stoupajícího kopce, zpoza kterého se ozýval stále ten rytmický dusot. Na samotném vrcholu se zastavila a zalehla. A já učinil to samé. Naskytl se mi pohled na asi pět a čtyřiceti stupňový svah, za nímž se rozkládalo větší prostranství s několika málo stromy. Mezi nimi stála zanedbaná chatrč s rozpadlým a místy zcela zničeným plůtkem, kolem něhož byla spousta nejrůznějšího harampádí. A tam, pod dohledem chladně bílého svity Luny nešlo přehlédnout strůjce podezřelých zvuků. Na prostranství mezi stromy stál muž s krumpáčem a kopal jámu. Nedaleko od něj leželo cosi zabaleného do černé látky. Nemusel jsem disponovat zvláštními dedukčními schopnostmi, aby mi podle tvaru a velikosti došlo, co je v něm asi ukryto. Scéna jak z béčkového hororu.
Ještě než jsem stačil jakkoli zareagovat, Lusy se nenápadně přehoupla přes vrchol na kterém jsme oba leželi a potichu se sunula dolů. Sakra! Co to dělá?! Ta snad nemá kouska pudu sebezáchovy. Pustit se do křížku s hrobníkem, notabene s takovým, který si práci nejspíš sám vyrábí, se mi dvakrát nechtělo. Stejně tak se mi nezamlouvala možnost, že by Lusy přišla k úhoně. Ačkoli bylo prostranství s chatrčí celkem přehledné, svah i celé okolí pokrýval docela hustý les a zdánlivě bezpečné šero. To si asi uvědomovala i Lusy a obezřetně se držela v dostatečné vzdálenosti od měsícem osvětlených míst. "No dobrá", ozval se opět můj vnitřní hlásek, "jdi na to". Opatrně a v celkem nepohodlném polosedu pololehu jsem následoval svou odvážnou přítelkyni, která už ležela za větším stromem a bedlivě upínala zraky na hrobníka. "Se mi zdá, že děláme pěknou kravinu," komentoval jsem potichu naši situaci. "Naopak, je to moje jediná šance," odpověděla Lusy záhadně a stále nepřítomně a hleděla na hrůzné divadlo. Pořádně jsem se na ni podíval. Měla ve tváři stejný výraz jako když jsem ji spatřil prve. Jen vypadala ještě bledší a v jejích očích jsem již nemohl najít žádné bělmo. "O co tu vlastně jde? Tohle není náhoda," snažil jsem se vytáhnou z Lusy nějaké konkrétní informace. "Někam jde," špitla vystrašeně. Měla pravdu. Opět jsem pohlédl na hrobníka, který i s krumpáčem opustil rozdělanou práci a šel směrem ke svahu. Se směsicí zájmu i obav jsem skoro až hypnotizován sledoval postaršího muže, jenž nenápadně a skoro až znuděně šel někam, kde nebylo vůbec nic, proč by tam někdo chtěl jít. "Kdo to je? Znáš ho?" pronesl jsme potichu k Lusy a současně na ni pohlédl. Lusy stále koncentrovaně pozorovala děsivou scenérii a aniž by zrakem jen na okamžik uhnula stranou špitla skorem neslyšně: "To je můj vrah." "Prosím? Asi jsem ti nerozuměl," odvětil jsem zmateně. Lusy místo odpovědi mírně zvedla hlavu a zlehka pootevřela ústa. Okamžitě jsem pohlédl zpět na hrobníka a rychle mi došla současná situace. On nás obchází. Muž došel až skoro ke svahu a mířil podél něj k nám. „Blbost, vůbec nás nemůže vidět“. Snažil jsem se o pragmatičnost. „Nicméně bych odsud asi měl zmizet“, blesklo mi hlavou a vystrašeně se rozhlédl po okolí. Jako nejideálnější se jevila cesta v stínu vysokých jehličnanů směrem k chatrči. Lusy byla opět napřed. V přikrčené poloze mířila ideálním směrem a měla přede mnou dobrých dvacet metrů náskok. Zbrkle jsem se otočil a pohlédl na muže s krumpáčem. Už se dostal ze svitu luny a jeho silueta se skoro nedala ve stínu lesa rozeznat. Šel přesně mým směrem. Na nic nečekav jsem rychle, ale přesto se snahou o nenápadnost vyrazil za Lusy. Ta už byla skoro u chatrče, ke které se dostávala umně a pozvolna stále blíž a blíž, díky využívání stínu stromů a zákrytu nízkých křovin. Neudělal jsem ani deset kroků a Lusy mi zmizela za chatrčí. Bez jediného ohlédnutí jsem se snažil jít po stopách mé záhadné přítelkyně, se snahou uniknou hrobníkově zraku. Stále jsem naivně doufal, že jeho procházka nemá s naší přítomností nic společného. Po necelé minutě jsem byl u chatrče a bojácně se rozhlédl, jen abych shledal, že nevidím ani muže s krumpáček ani Lusy. „Sakra, kde jsou?“ Ptal jsem se sám sebe. Vracet se zpět stejnou cestou se mi nezdálo moudré. Kolem chatrče bylo díky skromné přítomnosti vegetace snadno přehledné prostranství. Opatrně jsem vykročil podél zadní stěny vpřed a byl připraven na rychlý útěk, kdyby se na mne zpoza rohu někdo vyřítil. Stále hrobové ticho. Na konci zadní stěny jsem opatrně nakoukl za roh. To se dalo čekat, nic. S bušícím srdcem jsem pokračoval podél stěny s dveřmi k dalšímu rohu s nadějí, že snad získám ideální výhled a přehled o situaci. Právě v okamžiku, když jsem míjel ztrouchnivělá dvířka, nešlo přeslechnout neklamné kroky za zády. Ani nevím proč, ale bylo mi jasné, že nejde o lehké Lusynino našlapování. Zcela reflexivně jsem zatlačil na dvířka a ta se neslyšně otevřela a já vtrhl dovnitř. Skrze dvě malá a špinavá okna vnikalo jen minimum měsíčního světla a nebýt velkého svícnu na stole a několika menších svíček na rozpadajícím se nábytku, asi bych nebyl schopen rozeznat zdejší interiér. Malá, špinavá a různorodým harampádím přecpaná místnůstka působila depresivním dojmem. Z několika sekundového zkoumání interiéru mě vyrušil zvuk kročejí po měkké půdě. Musím se někam schovat, byla má reflexivní myšlenka. Zrakem jsem prolétl místnost a jako nejvhodnějšího kandidáta na úkryt vyhodnotil těžkou deku, jenž visela ze stropu asi metr od okna. Tři velké kroky a asi dvě vteřiny mi stačily, abych teoretický plán skrývání proměnil v praxi. Právě v čas. Zvuk kroků byl přerušen tíživým tichem, jenž bylo zakrátko proříznuto lehkým závanem větru a téměř neslyšným zavrzáním. Skoro jsem měl pocit, že mi srdce vyskočí z těla ven. Krev mi tak bušila ve spáncích, že jsem málem přeslechl další dvojici kroků. Tentokrát už nešlo o tlumený zvuk, ale o zcela zřetelné kroky po starém dřevu. Opatrně, aniž bych pohnul hlavou, jsem vyhlédl skrze špinavé okno. V mrtvolně měsíčním svitu nešlo přehlédnout tmavou jámu a stejně tak vyhlížející tělo, zabalené do černé látky. Děsivá scenérie působila velice disharmonicky a já se nemohl zbavit dojmu, že velký balík lidských rozměrů se vyloženě těší až ulehne na připravené lože zapomnění. Tok mých depresivních myšlenek přerušila opět dvojice kroků, tentokrát hlasitější. A opět ticho. Ticho přerušované jen nepravidelným dechem. Nejprve jsem se pokusil přestat dýchat, abych na sebe neupozornil, ale pak mi došlo, že ten dech nepatří mě. Musel být hned za těžkou dekou. Najednou mě polil studený pot. V mé mysli se odehrála scéna, v níž figuroval krumpáč a deka neschopna zastavit jeho vpád. Tohle není úkryt, to je hrobka! Okamžitě mi blesklo hlavou, že tu nemůžu zůstat ani vteřinu. Neuvěřitelně rychlým pohybem ruky jsem odhrnul těžkou deku a mé tělo v souladu s vzniklou situací vyprodukovalo tolik adrenalinu, kolik jen za ten zlomek sekundy mohlo. V dalším okamžiku jsem hleděl přímo do obličeje asi padesátiletého muže s nepříčetným výrazem ve tváři. "Co tu chceš!" vylezlo z něj, jako když štěkně rozzuřený pes. V hlavě se mi honila spousta výmluv, ale jedna byla hloupější než druhá. A tak jsem udělal to, co je pro člověka mé nátury typické. "LUSY!" zařval jsem z plna hrdla a ještě několik sekund jsem slyšel, jak se můj vyděšený a prosebný křik nese nočním tichem. Lusy mi sice na pomoc nepřišla, ale přesto se křik neminul účinkem. Výraz muže se v okamžiku zcela změnil a v jeho překvapené tváři šlo zcela snadno číst neuvěřitelné překvapení. Ne, to nebylo překvapení, to byl šok! V dalším okamžiku muž zbledl jak křída a v tváři se mu začal zračit neuvěřitelný strach. "Cos to říkal?" pronesl překvapeně a velice potichu po několika sekundovém mlčení. "Přivedla mě sem," pronesl jsme rychle. "Ne, to není možný!" zařval odevzdaně muž a v dalším okamžiku si vlastním krumpáčem proklál hrdlo. Jeho tělo se zhroutilo k podlaze a proudem crčící krev ani nestačila mizet mezi ztrouchnivělými prkny v podlaze. "Sakra," vylezlo mi překvapivě z úst. Takovýhle sled událostí jsem opravdu nečekal. Brutální sebevražda přímo před mýma očima je něco, co by mě normálně asi poslalo do blázince, ale v současné situaci jsem byl rád, že se tu neválím v kaluži krve já sám. „Co teď?“ Ozvalo se po dlouhé době mé nerozhodné já. "Mizím odsud," prohodil jsem sám k sobě a v dalším okamžiku vyšel z chatrče.
Nevím, jestli to bylo pocitem většího bezpečí, nebo se ráz osvětlení změnil, ale krajina vyhlížela jinak. Přívětivěji. Pátravě jsem přelétl zrakem celou scenérii a obešel chatrč kolem dokola. Po Lusy ani památka. Jedinou společnost mi dělalo pouze zabalené tělo a jáma, jenž díky neprostupné tmě ve svém jícnu vyhlížela takřka bezedně. Předtucha rozuzlení celého příběhu mě nutila obrátit pozornost k tělu. V hlavě se mi rýsovala tak absurdní myšlenka, že jsem se ji netroufal ani domýšlet. S krajním rozechvění jsem přistoupil až k objektu mého cíle. Jen jedna možnost může dát chaosu dnešního večera řád a smysl. Řád a smysl bez jediného kouska logična. S třesoucí se rukou jsem uchopil okraj černé látky a pomalým pohybem odkryl obsah. I přesto, že se má předtucha vyplnila, srdce se mi rozbušilo strachem z nepochopitelného. Vypadala mrtvá. Pod naprosto bledou pokožkou se nepohnul ani jediný sval. Žádný pohyb, tik, prostě nic. "Lusy?" pronesl jsem tiše. Žádná reakce. Opatrně jsem položil dva prsty na krční tepnu mladé dívky a snažil se nahmatat puls. Ruce se mi chvěly tak moc, že jsem nebyl s to rozeznat, jestli je ještě naživu, nebo rytmický a periodický tlukot na konečky prstů způsobuje mé vlastní srdce. Zhluboka jsem se nadechl a vynuceně se snažil uklidnit. Začal jsem cítit, jak mi srdce buší čím dál tím víc klidněji a stále zřetelněji si uvědomoval slaboulinký tlukot nesynchronizovaný s tím mým. Žije. "Lusy?" snažil jsem se dívku vzbudit hlasitěji než prve. Tentokrát mi byl odpovědí znatelný pohyb pod víčky. "No tak, Lusy, prober se!" řekl jsem ještě hlasitěji a mírně s dívkou zatřásl. Víčka se zlehka pohnula a posléze Lusy otevřela oči. Byly blankytně modré. "Lusy, slyšíš mě?" Lusy mírně pootevřela rty a zlehka vydechla: "Ano" "Pojď, musíš do nemocnice." Lusy ode mne odvrátila zrak a těkla pohledem po okolí. Skoro to vypadalo, že si tříbí myšlenky a snaží se uvědomit, kde to vlastně je. Po chvíli zvedla mírně hlavu a pokusila se vstát. Opatrně jsem jí pomohl, ale rychle bylo zřejmé, že po vlastních daleko nedojde. Byla velice malátná a dezorientovaná. Nezbývalo než svěřit pohyb nás obou do mých rukou. Lusy byla drobné, až téměř křehké postavy, takže ani pro mou chatrnou tělesnou stavbu nebyl příliš velký problém ji nést v náruči. Smrtelně bledý výraz mi zřetelně oznamoval, že nějaké lelkování není na místě. Vyrazil jsem nejkratší cestou z lesa tak rychle, jak mi to nejen svaly, ale i snaha nést Lusy co nejopatrněji dovolovaly. Při rychlé chůzi jsem krom bedlivého zkoumání nerovné půdy sem tak těkal pohledem po Lusy. Na jejím obličeji se střídal stín a bledý svit, jak jsem procházeli pod korunami chaoticky rozmístěných stromů. Nešlo přehlédnout její takřka nepřítomný a prázdný pohled vzhůru. Začal jsem mít stále větší obavu, že je již pozdě. Po několika minutách nepřerušovaného skoro běhu jsem cítil, že již nemohu. Opět jsem pohlédl na Lusy. Hleděla mi do očí a její rty se pohybovaly, jako když chce něco říci. "Ano?" otázal jsem se ihned poté, co jsem zastavil. "Je mi zima," špitla. V tu chvíli mi došlo, že je oblečena jen do obrovského trika a krátkých kraťasů. Opatrně jsme ji položil a ovinul kolem ní svou bundu. "Je to lepší?" otázal jsem se s nadějí. "N... ne. Vůbec necítím nohy," špitla Lusy se směsicí strachu a rezignace. "To bude dobré. V nemocnici tě dají do cajku," chlácholil jsem mou kamarádku s předstíraným nadhledem a současně cítil, jak se mi v očích tvoří slzy. "Kde ses tu vzal?" zašpitala skoro neslyšně. "Tys mě sem zavedla. Nepamatuješ?" Zmatený výraz a lehké zavrtění hlavou bylo víc než výmluvnou odpovědí. Nyní, když jsem nebyl oblečen do zimní bundy a studený vítr profukoval skrze můj lehký svetr, jsem zaznamenal teplo na pravém zápěstí. Krev. Od zápěstí až skoro k loktu pravé ruky jsem byl potřísněn krví. Vyděšený pohled do bledého Lusynina obličeje mne nenechal na pochybách, kde životodárná tekutina schází. Rychle jsem odkryl z Lusy svou bundu a zrak mi utkvěl na obrovské červené skvrně, jenž se na boku propíjela skrze lehké tričko. "Sakra, to se musí zastavit," vyhrklo ze mne a současně jsem si sundal i svetr se snahou pevně ho omotat kolem rány. "To bude dobrý, uvidíš," pronesl jsem konejšivě, ale jistotou můj hlas rozhodně neoplýval. Podíval jsem se na Lusy. Měla otevřené oči a nepřítomně hleděla vzhůru. "Lusy? Slyšíš mě...? Lusy?!"
Informace o povídce