Něco takového mi byl čert dlužen. Za ta léta, co jsem se nechal upsat na tuhle práci, nepamatuji, že by příroda natolik popustila uzdu své živelné síle. Nebýt prudkého deště, jenž na předním skle mého kokpitu tvořil tisíce a snad i miliony maličkých vodních explozí, viděl bych jen neprostupnou a depresivní černotu. Černotu, jejíž hegemonie byla v nepravidelných intervalech proříznuta ostrým zábleskem blesků. Náhodné umístění elektrických výbojů v prostoru kolem letadla způsobovalo v kokpitu pozoruhodné stínové skoky. Vypadalo to, jako když všechny páčky, výběžky a tlačítka na okamžik skokově změní svou polohu. Naštěstí jsem svou starou herku znal jako vlastní boty a mohl obsluhovat stroj vlastně i poslepu. Málokde jsem se cítil tak jistý jako zde. Není divou. Strávil jsem v sedačce za řídící pákou svého stroje víc času než kdekoliv jinde. Po nalétání mnoha tisíců hodin a snad i více než milionu kilometrů jsem cítil ke svému stroji silné pouto. Říká se, že psi se často podobají svému pánu… a naopak. Snad to platí i o letadlech. Za výzdobu interiéru by mě asi letecká inspekce nepochválila. Množství všude možně se houpajících suvenýrů, pár fotek, obrázků a několik amatérských zásahů přímo do interiéru kokpitu by stačilo porušit asi většinu předpisů o ergonomii a cena pokut by nejspíš převýšila hodnotu mého letadla. Materiální cenu určitě. Tu nostalgickou nikdy.
Při nočních letech měl kokpit mého letadla zvláštní atmosféru. O veškeré osvětlení se staralo pouze několik různobarevných diod a pár podsvícených displejů. Dostatek světla na bezpečné rozeznání k čemu co slouží a kde co je. Pozoruhodný dopad mělo toto světlo na Lusy. Můj šťastný talisman. Tahle rozkošná figurka, jenž byla výsledkem zručnosti zapadlého afrického kmene, mě doprovázela na cestách již hezkou řádku let. Je sice trochu paradoxní, že můj šťastný talisman tvořil předmět, jenž jsem ukradl šamanovi poté co mne proklel, ale budiž. Jeho smůla a mé štěstí tkvělo v prostém faktu, že skotačení s hromádkou kostí, bylinek a jednoduchých korálků nepovažuji za životu nebezpečné. Ačkoliv tehdá jsem měl pocit, že jeho křepčení mi odrovná hudební vkus. Nicméně teď sem si Lusy nemohl vynachválit. Strhující podívaná, když se na figurce umně prolínala trojice barev z okolních diod a ciferníků, nešla ani slovy popsat. Zvlášť při každém divočejším letu jsem nabýval dojmu, že tyhle barevné kreace by nedokázal narežírovat sebelepší umělec. Ta figurka sem zapadala s precizností pečlivě zkoušené symfonie.
To hřmění bylo nepříjemné. Ačkoliv jde jen o neškodné dozvuky skutečného nebezpečí, blesků, vždy mě to dokázalo vystrašit. Nebýt čerstvě nabyté zkušenosti, nikdy bych ovšem nevěřil, že prostý déšť může tyto hromy téměř přehlušit. Mé letadlo bylo každou sekundu bombardováno hektolitry vody, jenž v přesném souladu s nepředvídatelnou změnou prudkého větru vytvářely lehce se měnící intenzivní hluk. Podobně jako se měnila hlasitost dopadajícího deště, způsoboval vichr i změnu místa jeho nejvyšší intenzity. Byla to taková mžiková předzvěst výkyvů mého letadla. Jen co jsem zaslechl nárazové zesílení deště po mé levici, už jsem mohl za zlomek sekundy očekávat vychýlení letadla z kurzu shodným směrem.
Extrémně silný poryv větru náhle naklonil letadlo prudce doleva a já cítil, jak se těžký náklad v zavazadlovém prostoru přesunul týmž směrem. Ještě že nevezu nějakou keramiku, blesklo mi hlavou, když jsem s nezvyklými potížemi srovnával stroj. Po ustálení jsem těkl pohledem dozadu, abych zkontroloval náklad. Sakra. Opět mi z hlavy vyklouzlo, že světlo v zavazadlovém prostoru nefunguje a tak jedinou odpovědí na mou starostlivost byl pohled na do černé nicoty. Jako na zavolanou ostrý záblesk přímo před přídí letadla osvětlil nejen kokpit, ale rovněž i celý prostor s nákladem. V tom jediném zlomku sekundy jsem kromě stále úhledně uspořádaných, byť posunutých beden s ovocem, spatřil i něco, co sem v žádném případě nepatří. Okamžik jenž by se časově vešel i do reflexivního mrknutí oka mi poskytl pohled na abnormální stín lidských rozměrů. Mráz mi přeběhl po těle.
„Hej! Kdo si?“ Pronesl jsem spíše reflexivně, než po zralé úvaze.
Co blbneš? Problesklo mi hlavou vzápětí. Asi jen nějaký optický klam. Světlu generovanému bleskem toho v cestě stálo dost na to, aby se v nákladovém prostoru vygeneroval stín čehokoli. Nicméně i pouhé tušení nejistoty ve mně způsobovalo nepříjemné pocity. Zajistil jsem knipl a s pomocí baterky, kterou mám vždy po ruce v nepořádku dveřní přihrádky, si posvítil na náklad. Všechno bylo v pořádku. Svorně posunuté dřevěné bedny s ovocem se jen tak nevinně opíraly o levou stěnu zavazadlového prostoru. Opatrně jsem vstal a s jistým rozechvěním kuželem světla pomalu projel všechny kouty zadní části letounu. Pozvolný pohyb jediného zdroje světla v členitém prostoru způsoboval ladné geometrické deformace, jak se stíny tu prodlužovaly a jinde zase zkracovaly. Vypadalo to jako nějaká prostoročasová anomálie, jenž se snaží vyřádit v zádi mého letadla. Nicméně nikde jsem neshledal nic neobvyklého.
Jakoby mě chtěla bouře potrestat za mou zbabělost a nelogické chování, další prudký poryv větru naklonil letoun na pravou stranu. V prvním okamžiku mnou projel příjemně zvláštní pocit beztíže, když můj věrný stroj asi pod pět a čtyřiceti stupňovým úhlem padal téměř volným pádem k zemi. S nemalými obtížemi jsem se podél pravé stěny pomalu sunul do kokpitu, za asistence nažloutlého kuželu světla baterky, jenž mi při náklonu letadla vypadla mezi bedny a teď osvětlovala mou nelehkou cestu ke kniplu. Ačkoli byl stroj vydán na pospas živlům a padal skorem volným pádem k zemi, mé pomalé a náročné sunutí k přídi letadla mě nechávalo klidným. Věděl jsem, že v této výšce je na uchopení vůle letadla do vlastních rukou dostatek času.
Přesto se mi trochu ulevilo, když jsem cítil v rukách řídící páku. Stačí pár zkušených pohybů a vše bude OK. Sakra, tak snadné to asi nebude. Řídící elektronika nejspíš schytala nějaký ten zásah bleskem, protože ukazovala všechno možné, jen ne správné údaje. Určitě jsem neletěl v jedenácti kilometrech a hlavou dolů už vůbec ne.
„Tak je to jen na nás holka“. Pronesl jsem s láskou k letadlu a chopil se kniplu s vědomím, že je to jen na mně a neelektronické části letadla.
Mezi zkušenými piloty menších letadel se nad pivem nejednou rozproudí debata a osudové bouři. Je to prý nejlepší konec, jaký si může pilot přát. Co může být krásnějšího, než smrt v kokpitu svého miláčka, po hrdinném, ale přesto marném, boji s rozpoutanou silou přírody? Tohle jsem slýchával v hospodě „U černého křídla“ často. Bláboly, nikoli nepodobné povídačkám přiožralých námořníků post Kolumbovského období. Nicméně to zatím vypadá, že padnu na oltář hospodským mýtům. I přes absentující elektroniku jsem s jistotou věděl, že se k zemi blížím rychleji, než letím v před. Tohle nemůže dopadnou dobře. Deen, jak jsem před lety pokřtil svou věrnou okřídlenou společnici, zdá se, již rezignovala. I přes veškerou snahu jsem nebyl schopen dostat letadlo do stavu, jenž by připomínal víc let než pád. Ohlušující bubnování těžkých kapek deště na letadlo splývalo v jediné a monotónní hučení, jenž tu a tam prořízlo delší či kratší zahřmění. Tohle opravdu nedopadne dobře.
Slaboulinké lechtání v nose bylo to první, co jsem cítil. Nepříjemný pocit. Reflexivní vyfouknutí bylo doprovázeno lehkým šustotem. Opatrně jsem otevřel oči jen abych zjistil, že nic nevidím. Nicméně jsem cítil, že ležím na břiše a mé ruce jsou zabořeny v teplém a jemném písku. Pozvolna jsem se otočil a můj pohled utkvěl na nádherné nebeské klenbě. Bylo naprosté ticho. Ihned mi blesklo hlavou, že jsem po havárii upadl do bezvědomí a probral se až poté, co bouře dávno odezněla. Po několika dalších sekundách jsem zjistil, že nemám nic zlomeného a vyjma několika málo pohmožděnin neutrpěl můj zevnějšek žádné další újmy.
Na pozadí zdánlivě neměnného hvězdného divadla jsem spatřil známou siluetu mého věrného letadla. Po přiblížení jsem i přes značné šero shledal, že tohle hned tak neodletí. Podpěra pravého křídla byla urvaná a samotné křídlo nalomené. Podvozek – jak jsem zjistil spíš pohmatu, než zrakem – byl na několika místech protržen a přistávací kola se nacházela kdo ví kde. Skoro až umělecký nádech měl pohled na přední sklo letounu. Skrze obrovskou díru uprostřed jasně prosvítaly hvězdy. V kombinaci s mírně lomeným a tlumeným světlem, jenž se ke mně dostávalo přes stále ještě zasklené okraje, to působilo jako výtvor vesmírného impresionismu.
Poškození interiéru letadla nešlo pro naprostou tmu vůbec rozeznat.
„Sakra, kdyby alespoň svítil Měsíc“. Pronesl jsem naštvaně sám pro sebe a opět pohlédl na hvězdnou scenérii. Krystalicky čistá podívaná ve mně vzbudila strašlivou obavu. To ticho nebylo v pořádku. Ani šumění vánku, tak typické pro poušť nenarušovalo tento hrobový klid. Vzpomínka na silnou bouři ve mně vzbudila obavu, jestli nejsem přímo v oku hurikánu. Klid a jasná obloha jsou tento jev prý příznačné. Představa, jak strašlivá vzdušná smršť zvedá ty tuny písku všude kolem rozhodně nepatřila k něčemu, co bych si přál zažít. A proděravělý vrak letadla nevypadal, že by byl s to mě před něčím takovým ochránit. Ale... počkat. Sametově čistá klenba byla nejen nade mnou, ale i na horizontu. V oku hurikánu bych přece musel v určité výšce nad horizontem kolem dokola pozorovat tmu. Množství písku nadneseného bouří by dozajista zastínilo světlo hvězd. Že by nakonec přeci jenom ta bouře nadobro odezněla? Tato představa mi vlila do žil trochu optimismu a já začal spřádat nezbytné Robinsonovské plány.
Chtělo by to oheň. Nepříjemná černota všude kolem mě naplňovala skepsí. Stejně tak jsem doufal, že oheň, ačkoli je poušť pro mysl laika mrtvá pustina, může případně zahnat zvědavé obyvatele této oblasti. Sirky jsem měl ve své krabičce poslední záchrany, která – jak jsem doufal – mi tu neposkytne svou poslední službu. Stejně tak materiálu k podpalu zde bylo habaděj. Dřevo z beden se v současnosti přeci jenom bude víc hodit k podpalu, než ochraně potlučeného ovoce. Jak jsem si usmyslel, tak i provedl. Díky trošce toho benzínu nebyl nejmenší problém zapálit sirkou přímo velké kusy dřeva a mé okolí se brzy zalilo příjemně nestálým světlem ohně. Mihotavý plamen osvětloval převážně nejbližší písčité okolí, na němž se díky množství stop a vrypu zanechané mou přítomností tvořila fascinující hra světla a stínů. I vrak letadla doznal změny. Slabě naoranžovělý nádech mého za denního světla bílého spolu-ztroskotance působil trochu strašidelně. Jasně bylo vidět dlouhatánský stín na neporušených dunách za letounem, jenž se v dáli postupně ztrácel v temné nicotě. V podobné nicotě, jenž stále panovala v kokpitu.
Mou opět trudnou náladu jen podpořilo zjištění, že rádio je zcela hluché. Těžko říci, čím to bylo způsobeno, protože tma uvnitř kokpitu mi dovolila provést pouze hmatové šetření. Stejně tak příruční baterka mohla být použita na leccos, ale určitě ne k svícení.
Představa, jak jen tak sedím a čekám až přijde ráno, abych mohl pozorně prozkoumat své okolí, nebylo nic, co by mohlo zahnat mou zvědavost. Opět jsem vzhlédl k noční obloze. Oj velkého vozu ukazovala shodou náhod směrem, kam se ubíral i stín vraku mého letadla, tvořeného světlem ohniště.
„Jo, to bude znamení.“ Pomyslel jsem si s jistou dávkou humoru a ironie a současně vykročil vpřed.
Jak jsem se vzdaloval od místa havárie, byla chůze stále obtížnější. Neprostupná tma, jenž postupně opanovala prostor těsně nad zemí, se s každým krokem rozpínala, až mne pohltila celého. Netrval to příliš dlouho a z mého okolí se vytratily i ty poslední zbytky světla, aniž bych narazil na cokoli jiného, než všudypřítomný písek. Teď už nebylo možné koordinovat výšku kroku podle vizuálního kontaktu s nerovným terénem.
„Tohle nebyl dobrej nápad. Měl sem si s sebou vzít pochodeň“. Pronesl jsem sám k sobě a současně dospěl k názoru, že se vrátím.
Ale kudy? Kam jsem pohlédl, všude naprostá tma.
„Sakra, kde je to ohniště?“ Probleskla mi hlavou zmateční otázka. Snad se jen schovává za nějakou dunou. Pravda, písčitý podklad zde byl nerovný, ale že bych po těch několika desítkách krocích mohl i z výšky svého zraku ztratit vizuální kontakt s tak velkým ohněm?
Nejistě jsem udělal několik málo kroků opačným směrem a s bušícím srdcem očekával, odkud se vynoří světlo mnou založeného ohně. Nic. A jdu vůbec správným směrem? S cílem nalézt své vlastní stopy jsem poklekl a z několika málo decimetrů pozoroval půdu pod nohama a současně hmatem jemně přejížděl po sypkém písku. Stopy byly všude kolem mne.
„Safra, našlapals tady jak přeborník stepu na mistrovství světa!“ Vyčinil jsem sám sobě.
Hvězdy! Proběhla mi mozkem spásná myšlenka. Proč mě to nenapadlo dřív? Jako již několikrát předtím jsem pohlédl na nebeské stálice, kompas námořníků, a bez problémů nalezl oj velkého vozu.
„Tak tudy.“ Pronesl jsem rázně a s občasným pohlédnutím na svého průvodce s nadějí vykročil k návratu. A opravdu, ani ne za pár minut jsem před sebou spatřil nestálý plamen ohniště a siluetu vraku.
Zvláštní, nemohu se zbavit dojmu, že cesta zpět byla mnohem delší než tam. Hm, snad jde jen o psychologický jev. Obavy vždy čas trochu natahovaly. Přemítal jsem v duchu. Jo, to měl Einstein zahrnou do svých rovnic o relativitě času. Ozvalo se opět mé rádoby humorné já. Kde bylo před pár minutami?
Co teď? Na další pátrání jsem neměl náladu ani odvahu. Nejlepší nejspíš bude počkat do rána. Pohodlně jsem se uvelebil asi dva metry od ohniště a cítil, jak pomalu upadám do náruče milosrdného spánku.
Brr, ochladilo se. Můj první pocit po procitnutí nebyl z příjemných. Pohlédl jsem na ohniště. Plameny už stihly strávit takřka veškerý materiál a kruh šera, jenž mě chránil před neprostupnou nicotou, se nebezpečně zmenšoval. Opatrně jsem přiložil do skomírajícího ohně pár prken, jenž jsem si prozřetelně připravil právě pro takovou situaci. Netrvalo to dlouho a decentní plameny začaly olizovat nový materiál. Jas i teplota pomalu narůstaly.
Určitě jsem spal několik hodin. Porce dřeva v ohništi před usnutím byla značná. Už by snad mělo začít brzy svítat. Pozorně jsem obhlédl horizont. Matně šlo spatřit rozhraní, kde se ztrácely hvězdy a začínal obzor nehostinné pustiny. Homogenní podívaná. Nikde jsem nezaregistroval jasnější místo a pobledlý svit hvězd, což by signalizovalo nastávající svítání. Opět jsem pohlédl vzhůru. Nebeská klenba na mne stále hleděla nerušena ani mráčkem. A... náhle mě strašně zamrazilo. To přece není možné! S vytřeštěným zrakem jsem hleděl na něco, co odporovalo zdravému rozumu i samotné přírodě. Oj velkého vozu s děsivou přesností stále mířila shodným směrem jako stín vraku. Nebyl jsem s to něco takového pochopit, nebo alespoň rozumně vysvětlit. Určitě jsem spal minimálně několik hodin. Za tu dobu se prostě musí hvězdy na noční obloze pootočit. To se snad zastavila Zemská rotace? Tohle se mi vůbec nelíbí. Náhle na mne padl neuvěřitelný chlad. Něco je strašně špatně. Ten klid není normální. To ticho se náhle nedalo vydržet. Jako řev němých. Šlo to odevšad. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že mě někdo, nebo něco pozoruje. Nesnesitelné mrazení v zádech mě několikrát donutilo k rychlému pohybu. Krve by se ve mně nedořezal, když jsem znenadání několik málo metrů ode sebe spatřil siluetu stojící osoby. Několika sekundové ticho bylo nekonečné. Dost nekonečné na to, abych si uvědomil, že jsem to už viděl. Tehdy v nákladovém prostoru.
„Co tu chceš?“ Vyhrklo ze mě bojácně.
„To je mi ale přivítání.“ Reagovala osoba klidně a já si uvědomil, že ten hlas musí patřit nějaké mladé ženě.
„Otázka by měla znít spíš: Kde to sem?“ Pokračovala osoba nevzrušeně hlasem, jenž zněl, jako by přicházel z obrovské dálky.
„Kde bych byl? Na okraji Sahary, nad kterou jsem letěl.“ Odvětil jsem zmateně.
„Opravdu?“ Odpověděla osoba pomalu a já neomylně cítil, jak se baví.
„Opravdu!“ Nedal jsem se odbýt arogantním pocitem nadřazenosti.
„Oh, miluji sebevědomé piloty jenž ví, na čem jsou.“ Pokračovala silueta posměšně.
„O co ti vlastně jde?“ Reagoval jsem s předstíraným klidem. „Nemáš něco lepšího na práci, než mi klást blbé otázky?“
„To nejsou vůbec blbé otázky.“ Odvětila silueta tentokrát naprosto vážně.„ Tyhle otázky pro tebe mají prvořadou důležitost.“ Pokračovala ve stejném tónu a současně přistoupila blíže.
Nestálé světlo ohně konečně dopadlo na záhadnou postavu a já spatřil mladou ženu, z níž mě zamrazilo až do morku kostí. Středně vysoká postava byla oděna do dlouhého a černého pláště s kapucí, který ji vyjma obličeje celou zahaloval. Líbeznost tváře této ženy narušovala nelidská bělost, jenž byla v ostrém kontrastu s děsivou černotou v očích. Vůbec nešlo rozeznat, kam se vlastně dívá, ale přesto jsem měl pocit, že mě vidí skrz na skrz.
„Prvořadou důležitost?“ Navázal jsme potichu, zatímco můj zrak konsternovaně visel přímo na děsivé postavě.
„Ano“. Odvětila žena opět pobaveně.
A já sebral poslední zbytky odvahy a konstatoval s předstíranou rozhodností.
„Jsem na okraji Sahary a až se rozední, tak odsud vypadnu!“
„Ale to je omyl.“ Odvětila žena s neoblomnou jistotou. „Jen se podívej kdy to vlastně jsi.“ Pokračovala nepřirozeně klidně a současně se ke mně přiblížila dost na to, abych mohl za svitu ohně v jejím černém zraku shledat odraz pravdy. Naprosto jasně jsem viděl sebe sama... můj vlastní obličej... bledý... mrtvolně bledý.
Informace o povídce