Klára byla vždcky mimořádně chytrá. Někdo by možná řekl, že až moc. Ale to, čeho si na ní Lucie nejvíce cenila, by její obdivuhodný zápal. To nadšení a ta energie, když se ponořila do nového téma a obsáhla ho od hladiny až po nejhlubší dno. Klára byla jako velké bystré dítě a fascinovaly ji i ty zdánlivě nejmenší drobnosti, ve kterých ale ona uměla nacházet velké věci, myšlenky a originální úhly pohledu. Lucie k ní vždy chodila ráda už od dětství, kdy si hrály s panenkami, stavebnicemi a Klára četla své kamarádce ta nejsložitější díla starých filozofů a přitom s jistou dávkou arogance tvrdila, jak moc se ti omšelí pánové mýlí. Byla s ní sranda. Její oči jiskřily elánem a touhou poznat celý svět. Lucie si její společnost vždy užívala a na dnešní návštěvu se obzvláště těšila. Z různých náznaků totiž vytušila, že Klára má nějaký nový objev. "No, snad to bude něco méně nebezpečného, než když si v garáži stavěla ten kráčející bicykl, který pak zranil tu starou paní", prolétlo Lucií hlavou, ale to už stála před dveřmi nízkého jednopatrového domu na okraji města a stiskla tlačítko zvonku.
Lucie se trochu rozhlédla po malé zahradě, která obklopovala lehce zchátralý dům a tvořila s ním dva do sebe zasazené a soustředné čtverce. Zahrada byla zanedbaná. Plevel si prodíral cestu ke světlu skrze kamení a dlaždice a některé keře se zdály natolik holé a tiché, že už pravděpodobně neměly šanci se na jaře opět zazelenat. Nicméně stará třešeň v rohu zahrady stále vypadala, že se jí daří dobře a Lucie se těšila, až s Klárou opět ochutnají její plody a až bude její kamarádka střílet pecky na nedaleké lidi a bude se tvářit, že ona nic. Klára na zahradničení nikdy nebyla. Tedy až na to období, kdy si tu chtěla vypěstovat kaktusy a rooibos. Bylo to fiasko, ale naštěstí jí to během jednoho měsíce přešlo a ona se zase vrhla na něco jiného.
Periodický zvuk kroků přiměl Lucii odvrátit zrak od posmutnělého chladu zahrady a otočila se směrem ke dveřím. Kroky utichly a byly vystřídány tlumeným zvukem kovu. Dveře se s lehoučkým zaúpěním otevřely a v Lucii hrklo, když její zrak ulpěl na čtyřiatřicetileté kamarádce. Klára vypadala jinak než obvykle. Měla pod očima velké unavené kruhy a její tvář byla pobledlá a šedivá.
"Sakra, Kláro, jak dlouho jsi nespala? Vypadáš strašně!" vyhrkla Lucie bez pozdravu a aniž se dovolila, vtrhla do tmavé chodby a zamířila si to přímo do kuchyňky, aby své zbídačené kamarádce uvařila nějaký bylinný a osvěžující čaj.
Klára jen mávla odmítavě rukou, otočila se na patě a pustila se bez otálení do vysvětlování. "Mám novej objev!" vyhrkla nadšeně, ale její starostlivá kamarádka jí poslouchala jen na půl ucha, protože tohle už v životě slyšela nesčetněkrát a věděla, že se sáhodlouhému vysvětlování v příštích dnech nevyhne a že jí Klára vymluví díru do hlavy.
V kuchyňce byl větší nepořádek než obvykle. Konvice na vodu byla trochu spálená a na stole byl hrozný chaos, plný obalů od sušenek, nevyhozených čajových pytlíků, špinavých talířů a prázdných plechovek, zasazených do kompozice s dalším ne zcela rozpoznatelným bordelem, kterému by to více slušelo v odpadkovém koši. Nebyl to neobvyklý stav v první fázi Klářina nadšení pro nové objevy.
Lucie se dala do přípravy pozdní snídaně, zatímco Klára jediným pohybem ruky shodila ze židle nějaké odpadky, posadila se a začala vyprávět.
"Úžasný objev, to ti říkám!" začala na úvod a její oči jiskřily radostí z nového objevu a vize dosud nezodpovězených záhad. Klára se podrbala na žebrech a její dlouhé a evidentně mužské tričko se zavlnilo. Až nyní si Lucie všimla, že Klára má na sobě jen to špinavé tričko a jinak nic. "Myslím, že nám nerozumí. Nebo možná jo, ale já nechápu, že mě chápou, to nemůžu vyloučit," doplnila Klára zamyšleně a její jediná posluchačka rovněž moc nechápala, o čem se to mluví.
"Hm," dodala Lucie trochu laxně a sledovala, jak v konvici začíná vřít voda.
Slunce již vystoupalo poměrně vysoko a skrze lehký opar promítalo svůj unavený svit na kuchyňský stůl a tvořilo zde složité abstraktní obrazce. Bylo brzké jaro a teploty byly stále relativně nízké. Lucie si náhle uvědomila, jak velké je zde ticho, pokud bychom si odmyslely zvuky, které vydávaly obě ženy a jejich činnosti. Štěbetání ptactva ani ruch okolí sem nepronikaly, ačkoli zde nebylo nic, co by zvuky jakkoli pohlcovalo. Jako by tento dopolední okamžik byl stvořený je pro ně dvě. Jako by se posvátnost tohoto okamžiku nepokoušel okolní svět narušit svými malichernostmi.
"Víš, oni nejsou jako my. Vůbec ne. Ale určitě jsou inteligentní. Jsem si tím, jistá!" pokračovala Klára ve svém líčení a současně si sáhla rukou pod tričko a podrbala si žebro více intenzivně, přičemž na chvíli odhalila své velké a pevné prso, které by jí o něco méně vyvinutá Lucie mohla závidět, kdyby sama nevypadala úžasně.
Lucie stále nechápala, o čem Klára mluví a vlastně se ani příliš nenamáhala jít jejím myšlenkám v ústrety. Klára mi to jistě časem vysvětlí i kdybych nechtěla, pomyslela si v duchu.
"Víš, přišla jsem na to před týdnem. Vždycky jsem si to myslela, ale nějak jsem to podvědomě ignorovala. Ale před týdnem jsem si to uvědomila naplno. Víš, ve spánku! Spánek je klíčem! Jen tehdy je tvá mysl dost uvolněná a nezatížená bariérou racionality, takže se může otevřít i jemným náznakům," vychrlila ze sebe Klára a částečně se zdálo, že ta slova patřila i jí samotné a měla za cíl pochytat všechny myšlenky, které se jí rozbíhaly na různé strany.
"Jak dlouho máš na sobě to tričko?" změnila Lucie téma ve snaze dostat Kláru do trochu kultivovaného stavu, ale její podivínská kamarádka otázku ignorovala. Byla zase ve vlastním světě a potřebovala své nadšení ventilovat.
"Myslím, že je za tím kvantová fyzika. Nenamlouvám si, že tomu rozumím, ale víš, ono i pouhé pozorování zkolabuje vlnovou funkci. Víš, prostě svým pohledem narušíš tu jemnou rovnováhu." dál vysvětlovala Klára a Lucie začala mít pocit, že chodící bicykl vlastně nebyl tak špatný nápad. "Prostě existují místa, kam se často nedíváme a ta jsou ideální!" vyhrkla Klára zjevně ústřední myšlenku a podívala se na svou posluchačku vykulenýma očima plnýma nadšení.
"Ideální k čemu?" nechápala stále Lucie o čem se to tu mluví.
"No přeci ke komunikaci! Vždyť o tom mluvím! Komunikace s bytostmi z jiné dimenze. Z jiné reality!" vylétlo z Kláry na vysvětlenou a Lucie si byla jistá, že nedostatek spánku má na její kamarádku skutečně neblahé následky.
"Bytosti z jiné reality? Hele, netestuješ ty nějaké nové léky?"
"Safra, já mluvím vážně! Pronikají k nám z míst, na které se nedíváme. Víš, náš pohled narušuje tu vlnovou funkci. Bortí bariéru mezi světy. A tahle místa jsou ideální. Ale ten most je moc křehký. Musíš si tam lehnout. Lehnout a spát a jen tehdy s tebou mohou komunikovat. Jen spící mozek je dost citlivý, aby to zachytil!"
Lucie se podívala Kláře do očí a snad poprvé měla pocit, že je něco skutečně jinak. Byla nadšená jako vždy i ty jiskřičky tam byly, ale i přesto Lucii přeběhla po těle husí kůže. S Klárou se něco dělo. Jako by se na ní dívala z obrovské dálky. Odněkud, kde nikdy nebyla a kam se vydávat neměla. Lucie měla pocit, že její kamarádka viděla něco, co neměla. Co by nikdo neměl nikdy vidět. Lucie polkla a zase se od Kláry odvrátila. Měla nejasné tušení něčeho zlého a ten pocit tísně jí děsil. Zhluboka se nadechla a zalila čaj horkou vodou. Snažila se uklidnit, ale pořád ten nepříjemný pocit nemohla setřást. Ale i přesto se Lucie přinutila k úsměvu, opět se otočila, postavila horký čaj na stůl před svou nejlepší kamarádku a posadila se na židli na druhé straně stolu. Klára mlčela a hleděla na Lucii. Snad čekala nějakou odpověď. Snad chtěla slyšet slova porozumění, ale Lucie si nebyl jistá, jestli by jí její upřímná slova neranila.
"Víš, jsem trochu zmatená," začala Lucie pomalu. "Takže ty komunikuješ s bytostmi z jiné dimenze?" snažila si to dívka trochu ujasnit a snad i doufala, že jí to Klára vymluví. Že jde jen o nedorozumění, nebo nějaký vtip.
"No, není to komunikace na tradiční úrovni, to ne," připustila Klára a zahleděla se kamsi přes rameno Lucie do další místnosti, kde se rozkládalo je tiché šero prázdné chodby. "Víš, oni snad ani nemají jazyk v našem smyslu. Je to spíš telepatie, takový pocit, který teprve musíš dešifrovat. Tak trochu si to zhňácat do kuličky a tu pak pochopit."
"Zhňácat do kuličky a tu pak pochopit?" opakovala Lucie zamyšleně a nebyla si jistá, jestli se mám smát, nebo volat psychiatra.
Klára se zašklebila a mávla rukou. "Ty to nemůžeš pochopit! Vůbec mi nerozumíš!" vykřikla rozhněvaně, vstala zprudka ze židle a začala se procházet po kuchyňce s rukama založenýma na prsou.
"Promiň, nemyslela jsem to zle, jen je to celé tak zmatené. Já to chci pochopit," vyhrkla Lucie na usmířenou a ten pocit tísně se u ní zase zvýšil. Klára se nezdála v pořádku. A Lucie měla pocit, že se jí odcizuje. Když tu tak přecházela po místnosti, vypadala, jako by se pohybovala hrozně daleko. Jako by se ztrácela před očima a ačkoli byla jasně zde, nebylo snadné ji registrovat.
"Už mi toho řekli hodně," pokračovala Klára klidněji, jako by k jejich malé hádce nedošlo. "Nejsem si jistá, jestli je chápu. Musíš si uvědomit, že u nich je to jiné. Ale jako že opravdu jiné. Tam nejsou tři dimenze. Ani jediný lineární čas. A já mám pocit, že tam neplatí ani kauzalita a příčina a následek. Víš, oni mi říkají věci, které jsem už slyšela a nevím to, co mi už bylo řečeno, chápeš?"
"Nejsem si jistá."
"To je v pořádku, já to tak nejdřív nechápala. Ale časem si na to zvykneš."
Tady nebylo něco v pořádku. Klára se zdála čím dál tím více neosobní. Lucie se nemohla zbavit pocitu, že mluví s někým, koho nezná. S někým, kdo se dostal na místa, kde už přátelství a empatie nic neznamenají. Kde jsou to jen prázdná slova. "Časem si zvyknu," zopakovala Lucie ta slova a trochu se nad nima zamyslela. "A proč bych si měla zvykat?"
Klára se na svou šokovanou kamarádku otočila a ten pohled přikoval Lucie k židli. "Protože oni chtějí k nám! Copak to nechápeš? Uvědomuješ si, jaký by to byl objev?"
A Lucie měla náhle pocit, že se kamsi propadá a že se s ní celá místnost otáčí a ona letí do prázdnoty, ale přesto stále viděla své okolí jasně a zřetelně. Stále zde byla ta zanedbaná kuchyň s neumytými talíři a mastnotou na stole i kuchyňské lince. A Lucie si náhle byla jistá, že se Klára pomátla. Bylo to jasné. Klára se definitivně zbláznila.
"Já, dobře... dobře," vykoktala za sebe Lucie a nevěděla co říci, aby Kláru nenaštvala ani neranila.
Lucie se podívala Kláře přímo do očí a náhle za těmi jiskřičkami nadšení spatřila i něco jiného. Něco temného a zvráceného. Jakýsi šílený a temný obdiv. Obdiv k něčemu, co by se obdivovat nemělo. Klára se usmívala od ucha k uchu a její bílé zuby se nepříčetně šklebily z pod popraskaných rtů.
"Oni k nám chtějí. Tak moc se od nich můžeme přiučit," pokračovala Klára potichu a její pohled byl plný bezmezné úcty. "Oni znají plno věcí a leccos mi už prozradili. Tak moc nám mohou pomoci. Jsem si tím jistá!"
Lucie ani nevěděla, jak se dostala domů. Šla jako v mrákotách a ten nepříčetný škleb Kláry měla celou dobu před očima. Doma si lehla na postel a pak se dala do pláče. Usnula bezesným spánkem a když se probudila byl už večer. Měla hrozný hlad, ale pomyšlení, že by něco snědla, jí nedělalo dobře. Lucie cítil, že má horečku. Tak Klára se opravdu zbláznila. Kamarádka Klára. Ta, jejíž mysl byla vždy tak bystrá a plná elánu. Ta Klára, se kterou se znala již od první třídy. Ta Klára, která jí kdysi vysvětlila, jak to chodí s klukama a ta Klára, která s ní o prázdninách seděla nad učením, aby udělala reparát a nepropadla. Kamarádka Klára. Ta, kterou Lucie chtěl znát do konce svého života. Ta, za kterou by obětovala i život.
Ze zamyšlení vytrhlo dívku až zvonění telefonu. Znělo to, jako by se pokojem prohnalo zemětřesení a Lucie s sebou trhla a její srdce se skoro zastavilo. Lucie zvedla sluchátko a ten hlas jí k smrti vyděsil. Byla to Klára.
"Proboha, přijď, přijď sem! Rychle!" vyhrkla Klára do telefonu a Lucie vyletěla ze dveří jako nikdy v životě.
Byl studený jarní večer a mladá žena běžela ulicemi s hlavou plnou nejasných obav. Na nebi vycházely první hvězdy a ulice byly tiché a zádumčivé. Dveře do Klářina bytu byly pootevřené a Lucie vtrhla do domu s bušícím srdcem a odhodláním obětovat za svou kamarádku vše. Ale něco tu bylo jinak. Lucie najednou cítila, že tu něco bylo hrozně špatně. Klára stála na konci tmavé chodby a její pohled byl plný šílenství. Obě ženy si nehnutě hleděly do očí jako dvě sochy zmrazené děsivým chladem nepoznaného. Klára zamrzla v trochu toporné a nepřirozené pozici a měla vytřeštěné oči. Její rty byly pootevřené a lehce se chvěly, ale neříkaly nic.
"Co... co se děje?" vykoktala ze sebe Lucie a narušila tíživé ticho. Měla strach. Klára nevypadala příčetně a ona se bála, že jí něco udělá.
"Pojď, to musíš vidět," odvětila Klára nepřirozeně klidně a ten hlas se zdál přicházet z hrozivé dálky. Jako by promlouvala přes nekonečné pláně, na kterých se rozvaluje mlha.
Lucie zaváhala, ale pak si dodala odvahy, prošla temnou chodbou a následovala svou kamarádku. Ta už stála u dveří do své ložnice. Stála u dveří a nehýbala se. Pak Klára zase promluvila a Lucie poprvé v jejím hlase ucítila strach.
"Je tam."
"Prosím? Kdo je kde?"
"Je tam," zopakovala Klára a její oči se zaměřily na dveře, aniž by pohnula hlavou.
"Kdo tam je?" zopakovala Lucie velice tiše, snad už obavě, aby jí to neslyšelo, ať už tam bylo či nebylo cokoli.
"On. Přišel si pro mě. Já... já..." Kláře se zadrhl hlas a Lucie v jejích očích spatřila slzy. "On... já se spletla. Oni nám nechtějí pomoci... oni... oni se sem nesmí dostat," dodala Klára a pak se stalo něco, co Lucii vyděsilo až na samou hranici příčetnosti.
Klára zvedla svou levou ruku a Lucie hrůzou ztuhla v nezměrném děsu. Celá paže její kamarádky byla až k lokti černá jako uhel. Ale ještě horší podívanou skýtaly její prsty. Všechny se naprosto groteskním způsobem a proti zákonům biologie pohybovaly zcela nereálnými směry na všechny strany. Její prsty s okázalou důsledností ignorovaly omezení kloubů a šlach a jako masitá tykadla znetvořeně prozkoumávaly své okolí v agonii šílenství.
"Co... co?" uniklo Lucii z úst a začala se třást po celém těle.
"To on. On se mě dotkl. Já... já ti to říkala. Oni nejsou odsud. U nich neplatí naše fyzikální zákony. Jsou... jsou..." Klára se zamyslela, jako by se snažila popsat něco, co prostě popsat nejde. "Oni jsou jiní. Naprosto jiní."
A pak to Lucie uslyšela. Ze zavřeného pokoje se ozvala rána, kterou následovalo jakési šustění a divný přerývaný zvuk. Něco se tam pohybovalo. Dívka zděšeně ustoupila ode dveří a pohlédla plna strachu na Kláru.
"On, nemůže ven. Nebo možná nechce. Nevím. On je jiný. On nechápe, jak se zde má pohybovat, on prostě náš svět nechápe. On ho ani nemůže pochopit. Tak jako my nemůžeme pochopit ten jeho. Ale on se nechce vrátit!"
Lucie zase obrátila svůj zrak na dveře a opět uslyšela ten zvuk, ale nyní se ozýval z jiného místa. Jako by ta věc chodila po stropě.
"Můžeš se na něj podívat," pronesla Klára do ticha a její pohled spočinul na klíčové dírce. "Ale nedoporučuji ti to. Je to... je to divné."
A v té chvíli se celý svět kolem Lucie zatočil. Nevěděla, proč to udělala. Snad v posledních záchvěvu vzoru toužila tomu všemu učinit přítrž a ochránit svou nejlepší kamarádku před šílenstvím. Možná, že kdyby se nyní Lucie otočila na patě a utekla co nejdál, snad by se z toho nějak dostala, ale ona to neudělala. A ten pohled skrze klíčovou dírku byla také ta poslední příčetná vzpomínka, kterou ve svém životě měla.
Informace o povídce