Slunce se již pomalu sklánělo k obzoru a já již dávno přijal za svou myšlenku, že jsme tentokrát někomu nalítli na špek. Nekonečné lány trávy sem tam střídala občasná křoviska, vzdálené kopce a ojedinělé skupinky stromů. Obloha trochu zešedla a odpolední blankyt na ni vystřídala podvečerní šeď, jak se z východu hnaly těžké mraky. Zběžně jsem pohlédl na Evani, která s netušenou vehemencí právě odháněla dotěrný hmyz nejasného původu a opět jsem byl ohromen její mrštností, když ho bleskurychle ve vzduchu rozmáčkla dvěma prsty. Následně si otřela konečky prstů o zadní část kalhot a při té příležitosti si trochu upravila výstroj. Desítky podivných ampulí, lahviček a pytlíků se jí komíhaly kolem pasu a já věděl, že bych asi zemřel strašlivou smrtí, kdybych něco z toho ochutnal. Evani byla nejen excelentní zloděj, ale také schopná alchymistka a bravurní šermíř. Její schopnosti mne uváděly v úžas po celý ten půlrok, co byla členem naší čtyřčlenné party. Její rychlost, obratnost a šikovnost dosahovaly téměř za hranice lidských schopností a ona toho často a s úspěchem využívala nejen v boji, ale i v tlačenicích, kde se nepozorným měšťanům u pasu pohupovaly váčky s dukáty. Dotyčný měšťan vlastně nemusel být ani nepozorný a stejně mohl o své peníze snadno přijít. Snad ještě větší uznání si má společnice zasloužila za bojové schopnosti. Často jsem ani nestíhal sledovat, jak rychle a účelně dokázala šermovat svými krátkými meči a nadělat s jejich pomocí v řadách nepřátel strašlivou paseku. Co se týče povahy, byla Evani nesmírně prostořeká, sprostá, jízlivá a nerespektovala autority. Nicméně v jádru duše to byla hodná holka, které se příčilo hrubiánství i ubližování slabším.
Asi o dva metry před Evani se líně loudal na svých dlouhých nohách Setr. Jeho těžký meč se mu lehce pohupoval na zádech a já si nemohl nepovšimnout, jak jeho majitel nenápadně těká očima po krajině, aby mu neuniklo něco důležitého. Setr by zkušený hraničář a jeho znalosti přírody, zvířat a bylin byly téměř stejně hluboké, jako jeho schopnost ovládat svůj obouručák. S Evani se často přátelsky pošťuchovali, kdo z nich je lepší šermíř, ale nikdy se spolu do křížku nepustili. Sám bych v boji asi vsadil na Setra. Ovládal boj minimálně stejně tak dobře jako Evani a ačkoli asi neměl její fenomenální mrštnost, měl více zkušeností a také neuvěřitelnou sílu. Nejednou jsem byl svědkem, jak zabil člověka ranou pěstí. Zrovna minulý týden toho gaunera v hospodě u Seschlé slepice. Ten hlupák dostal poté, co plivl Setrovi do obličeje, takovou ránu, že druhou koupil o zeď a pak se bezvládně sesunul k zemi. Setr byl více jak čtyřicet let starý zálesák a měřil asi sedm stop. Jeho tělo pokrývalo nejen mnoho jizev, ale také mohutné svalstvo. Povahu měl až nepřirozeně klidnou a vyrovnanou a vyjma lítého boje jsem ho nikdy neviděl rozčíleného či vyvedeného z míry.
To platilo i o mně. Již půl roku jsem byl vůdcem naší malé party a tak jako Setr jsem byl zálesák. Naneštěstí jsem s mečem nedokázal tak dobře hospodařit jako on či Evani, ale o to více jsem si to užíval se střelnými zbraněmi. Nerad bych se chlubil, ale v Říších byste těžko nalezli někoho, kdo ovládá kuše a luky lépe než já. Dokázal jsem prostřelit na třicet yardů křídlo motýla i v prudké bouři. V mládí jsem prošel intenzivním výcvikem v Chrámu Tiché meditace, kde jsem po dobu osmi let cvičil střelbu patnáct hodin denně. Poté jsem své umění zdokonaloval několik let i v proslulé Akademii Ostrého oka. Disponoval jsem nejen špičkovým skládaným lukem, ale také dvojicí vlastnoručně navržených a zhotovených kuší, které dokázaly střílet dávku šesti šípů bez nabíjení.
Nejmladším členem naší skupiny byla Lusy a pohříchu musím přiznat, že i nejméně platným. Lusy byla kouzelnice a mystička, což jsou eufemismy pro sečtelé intelektuály, kteří se sice vyznají v zapomenutých runách a neznámém písmu, ale v boji jsou nepotřební. Kouzelníci jsou mazaní kejklíři a podvodníci, kteří balamutí naivní hlupáky na poutích a přinejlepším ovládají nějaké alchymistické recepty posilující či výbušné povahy. Ani tu proklamovanou schopnost číst dávné runy jsme dosud neměli šanci u Lusy ověřit, protože na dávné kobky zaniklých civilizací člověk narazí párkrát za život. Lusy se ukázala v boji jako zcela neschopná, leč nutno přiznat, že byla velice výřečná a dobrá diplomatka. Měla nesmírně podmanivý hlas a díky své mimořádné empatii dokázala vybírat vhodná slova, tón i intenzitu, aby na dotyčného maximálně zapůsobila. Nejednou jsem byl svědkem, jak z obchodníka vymámila předmět i za desetinu jeho původní ceny. Byla to pozoruhodná vlastnosti, ale v boji dosti nepotřebná. Lusy nám vlastně byla na obtíž a to i díky své neduživé konstituci, která nás při delších pochodech zdržovala. O jejím věku panovaly dohady. Ona sama nám tvrdila, že je sedmnáct let stará, ale já bych ji tipoval sotva na patnáct. Setr tvrdil, že je jí tak třináct a Evani se nechala slyšet, že je to kráva, že má malá prsa a určitě nepolyká.
Lehký vítr předznamenával příchod bouře a já začal přemýšlet, kde se utáboříme. Asi míli od nás se na pozadí šedé oblohy rýsoval temný les a skalní útvary, které by se k podobnému účelu výborně hodily. Jako bychom to snad měli domluvené, otočil se na mne Setr a bez vyřčení jediného slova, jen s pomocí pohybů hlav, jsem se rychle dohodli, že se tam utáboříme. Byli jsme dobře v půli cesty, kdy jsem něco zaslechl. A Setr evidentně také, protože sáhla po jílci svého meče a téměř obřadně ho vytáhl. Evani s Lusy se zastavily a tiše naslouchaly. I já měl připravené své kuše a po pár okamžicích mi došlo, že jich bude třeba. "Skřeti!", procedil Setr mezi zuby a já vzápětí dodal: "Jo a je jich hodně, jistě celá tlupa". Měl jsem pravdu, ačkoli jsem dosud žádného nespatřil. Ten šramot v křoví, jeho intenzita, rozpoložení v prostoru i tiché mručení byly výmluvné. Tohle byla past na neopatrné. Skřeti obecně nejsou nebezpeční nepřátelé. Tyhle kreatury vysoké jako menší člověk jsou ozbrojeny velice chabými zbraněmi a ani je moc neumí ovládat, ale také jsou na svou velikost velice silní, agresivní a hlavně početní. Jedno či dva skřety průměrný bojovník klidně vyřídí. Když je dobrý, tak i tři, ale když se jich na vás sesype několik desítek, máte problém. A jak jsme za pár okamžiků všichni viděli, tady jich bylo ještě mnohem víc. Skřeti začali vyskakovat z křovisek, zpoza stromů i z umně schovaných nor v zemi a mně bylo jasné, že je jich více jak sto. Utéci nešlo nikam a jediným naším štěstím bylo, že jsme měli v zádech skálu, takže jsme byli obklíčeni nepřáteli jen ze tří stran. Ještě si pamatuji, jak Setr popošel dopředu, aby na sebe upoutal většinu pozornosti a procedil mezi zuby: "Tak pojďte, vy malý kurvy!", přičemž se přichystal k boji. Bojovým pokřikem si chtěli dodat odvahy i naši nepřátelé a hlavní skřet pronesl něco jako: "Nešetřete ty svině a stáhněte je z ků..", ale neměl šanci svou myšlenku dokončit, protože se mu doprostřed oka zaryl můj šíp a provrtal mu mozek. Dalších patnáct skřetů padlo vzápětí a také dříve, než se k nám jejich masa dostala, na což jsem potřeboval jen dvanáct šípů. Pak už došlo k boji tělo na tělo a já musel místo kuší vytáhnout svou katanu. Na Setra se vrhla celá skupina skřetů a on je masakroval svým mečem i po dvou. Jejich těla přeseknutá vedví se kolem hromadila s neutuchající rychlostí a Evani nezůstávala moc pozadu. Já jsem mrtvoly tak rychle nevyráběl a byl jsem rád, že většina pozornosti se soustředila právě na mé dva schopnější společníky. Události však začaly nabírat špatný směr. Skřetů bylo strašlivě moc a já s Evani jsem začínali mít dosti velké, ba přímo existenciální problémy. Já sám jsem měl již několik lehčích šrámů po těle a Evani rovněž nevypadala, že si to užívá. Setr měl zatím situaci pod kontrolou, ačkoli se na něj nepřátel valilo nejvíce. Problém byl v tom, že jimi byl natolik obklopen, že nám nemohl přijít na pomoc. A bylo vidět, že se o to snaží. Pokoušel se proklestit si cestu davem těl živých i mrtvých, ale oni byli všude. Jeho mohutný meč doslova drtil těla mocnými údery, ale skřetů neubývalo. A já začínal tušit, že tohle bude můj konec. Řezná rána na stehně a boku mne pálila jako čert a já si všiml, že i Evani krvácí z ruky. Oni prostě byli všude a stále přicházeli další. Ne, tohle se nedalo přežít a mně se zalily oči slzami v očekávání konce. A pak to přišlo. Nejprve jsem zaslechl ten zvuk. To snad ani nemohl být hlas, jen podivná směsice zvuků, které jsem nedokázal dešifrovat. Poté následovalo tiché zašumění a já ucítil na nohou příjemně chladivý pocit, který doprovázela okouzlující modrá záře, jenž se linula zpoza mých zad všemi směry. Ale jak se zdálo, na skřety to mělo naprosto opačné účinky. Jakmile se dostali do kontaktu s modrou záplavou, vydávali šílené zvuky, řvali bolestí a začali se vyloženě rozkládat. Maso jim odpadávalo z kostí, oči se roztékaly a oni v šílené agonii klesali k zemi a umírali v strašných bolestech. Netrvalo to dlouho a země byla skoro až k nedohlednu poseta mnoha sty těly mrtvých skřetů, která se ještě sem tam v předsmrtných křečích škubala. Bylo ticho. Děsivé a úplné. Já, Setr a Evani jsem se na sebe nechápavě podívali a pak se jako jeden muž otočili vzad. A tam jsem ji spatřili. Lusy vypadala jinak než obvykle. Vypadala majestátně a důležitě. Stála rozkročena, hlavu hrdě vztyčenou a v pravé ruce držela svou mohutnou a složitými runami vykládanou hůl. Po tváři jí stékaly obrovské kapičky potu a vypadala, že je k smrti vyčerpaná. Těžce oddechovala, podívala se na mne, pokusila se o úsměv a tiše pronesla: "Tak co, funguje magie nebo ne?" a pak se bezvládně sesunula k zemi.
Lusy se u ohně probrala asi za hodinu a my s úlevou shledali, že není zraněná, ale jen neuvěřitelně vyčerpaná. Tělesně i duševně. Od té doby jsme věděli, že je Lusy minimálně stejně platným členem party jako my ostatní a již jsme se na ni nedívali stejnýma očima. Výjimku tvořila Evani, která stále tvrdila, že je to kráva a že má malá prsa a nepolyká.
Informace o povídce