"Možná jsme měly u té veliké jedle odbočit vlevo," pronesla s předstíraným klidem Věrka, ale ve skutečnosti tón jejího hlasu nevyzařoval tolik sebevědomí, v kolik doufala.
"Já mám strach. Kdy už budeme doma?" opáčila se dnes již po několikeré tenoučkým a rozechvělým hláskem Alenka.
"Neboj se. Každý les má svůj konec a dříve nebo později se odsud dostaneme," snažila se Věrka uklidnit svou mladší sestřičku.
"Myslím že se pořád točíme dokola. Takhle se odsud nedostaneme nikdy," pokračovala se slzami na krajíčku Alenka v pesimistické vizi trefnou poznámkou.
Měla pravdu. Obě děvčata již notnou dobu bloudila lesem, aniž by se příliš vzdalovala od jeho středu. Lesem, do něhož poprvé vstoupila ještě z kraje večera, pod zdánlivě bezpečným dohledem šikmých paprsků večerního slunka, nyní prostupovala temná a teplá letní noc. Obě dívky již delší dobu věděly - ačkoli si to stále nechtěly přiznat - že zcela a beznadějně zabloudily. Bylo bláhové a nerozumné tolik pronikat do hloubi stále houstnoucích stromů, z nichž většina pamatovala narození prarodičů obou mladých dívek. Po bitvě je však každý generál. Není tomu tak dlouho, co zapadající letní slunko jasně a zdánlivě napořád prosvítalo i nejhustšími korunami starých stromů a najít východ z lesa se zdálo tak snadné. Pak ovšem, aniž by si to děvčata včas uvědomila, se jasné a ostré stíny s neústupnou rychlostí strašidelně protáhly, medově zlatavá barva se napřed pozvolna přeměnila v lehce růžovou, následně krvavě načervenalou, až posléze v temně modrou. A nyní, několik hodin po soumraku, byl již celý les prosycen nezřetelnou temnotou, lehce prosvětlenou mrtvolnou bělostí měsíce v úplňku, jenž tu a tam skrze husté větve stromů ukazoval vyděšeným dívkám svou nepřirozeně bledou tvář.
Věrka si stále vyčítala, že podlehla naléhání své o čtyři roky mladší sestřičky a zapříčinila svou nedůsledností současnou, velice nelichotivou, situaci. "Měla bych mít více rozumu", stále dokola peskovala v duchu sama sebe a bylo jí téměř do breku při pomyšlení na své rodiče, které takto zklamala. O svou mladší sestřičku se starala již mnoho let a dnes, když bylo Věrce krásných třináct let, snad poprvé selhala.
V dáli se ozvalo nepříjemně táhlé zahoukání a obě děvčata sebou trhla a vystrašeně naslouchala. Bylo ticho. Nebýt lehoučkého ševelení vánku, jenž se proháněl mezi stromy, a monotónního cvrlikání nočního hmyzu, byl by les smrtelně tichý.
"Co to bylo?" Přerušila bázlivým šepotem tichou hegemonii lesa Alenka.
"Jenom nějaký pták", pronesla Věrka stejně tiše, spíš v ujištění sebe sama, než jako odpověď na otázku své sestřičky.
Poté co děvčata ještě chvíli naslouchala klidnému nočnímu životu lesa, opět vykročila vpřed. Jestli to ovšem bylo vpřed, je otázka. Dívky již dávno rezignovaly na určování směru a v podstatě šly lesem zcela nazdařbůh.
"Myslíš, že nás naši už hledají?" nevydržela Alenka napětí ticha a opět začala konverzaci, jíž ihned dál rozvíjela "Možná bychom měly zůstat stát, abychom se příliš nevzdálily."
"Hledají nás zcela určitě, ale myslím že když budeme stát na místě šance na to že nás najdou se nezvýší," pronesla Věrka s hranou jistotou a vynuceným úsměvem se snažila povzbudit Alenku, jenž opět vypadala, že se každou chvíli rozpláče. Její kakaová a obvykle veselé očka, byla nyní smutná a rozmazané slzy, jenž si utírala svou jemnou ručkou, vytvářely na půvabné tváři mladé dívky v měsíčním světle úchvatné odlesky.
"Už sem unavená, možná bychom měly počkat do..." chtěla navrhnout Alenka, ale v půli věty se zarazila a s přimhouřenými víčky a otevřenými ústy hleděla vpřed, kde její zrak upoutalo cosi podivného pod menším houštím.
Věrka zpozorovala údiv ve tváři své sestřičky a pohlédla stejným směrem. A tam, ve stínu zakrslé houštiny, na vlhkém mechu, zahlédla podivný a zlatavý třpyt. Bylo to něco tak netypického a nehodící ho se do temného lesa, že obě dívky ihned téměř zapomněly na svá trápení a jako mušky vábeny světlem svižným krokem vyrazily blíž k podivnému třpytu. Když Alenka zdvihla onu věc a nastavila ji měsíčnímu svitu, obě dívky vydechly úžasem. V drobné ručce se Alence třpytil náramek neuvěřitelné krásy. Jeho zlaté kování bylo zdobeno množstvím drahokamů, až oči přecházely. Alenka na nic nečekala a ihned si náramek natáhla na své útlé zápěstí... padl ji jako ulitý.
Mladá dívenka, jako by máznutím kouzelného proutku, zapomněla na svou špatnou náladu a při pohledu na novou ozdobu se jí obličej roztáhl do křehkého úsměvu.
"Sluší mi, že?" dožadovala se potvrzení toho, o čemž byla již zcela neochvějně přesvědčena a vystřihla přitom několik elegantních póz a svou chůzí velice zdařile připomínala modelku předvádějící na mole nádherný šat.
Měla pravdu a její starší sestra to blahosklonným úsměvem potvrdila. Alenka byla vskutku velice pěkné děvče a dost často na to hřešila. Většina svého volného času trávila sněním o své kráse, paráděním, jednoduchou tvorbou nových šatů a vůbec celkovou starostí o svůj vzhled. Byla to malá parádnice a nejednou jí to bylo rodinou taktně vyčítáno. Alenka ale nikdy nechápala, co proti její zálibě všichni mají. I nyní se jí zdálo Věrčino nadšení nedostatečné.
"Myslím, že něco podobného mi chybělo," hodnotila Alenka svůj poslední estetický doplněk. "Hned jak přijdu domů, musím si ho zkusit s těmi žlutými šaty. Jistě budou k tomuto náramku krásně ladit... co myslíš?"
"Jestli se domů dostaneme," odvětila Věrka záměrně vážně, aby svou poblázněnou sestřičku opět vrátila na zem.
Alenka vzhlédla a trochu zmateně zamrkal. Náhle si opět uvědomila současnou situaci. Vytržení z oblíbeného snění o své kráse bylo pro její nevinnou mysl tvrdé. Nyní musela opět čelit realitě, jenž se ani zdaleka nejevila v tak růžových barvách. Ba právě naopak. Jeden z nemnoha temných mraků zakryl chladný svit luny a již tak dost ponurý les ještě více potemněl. Dokonce i třpytivý náramek na bělostné ručce mladé parádnice jako by uvadl. Chtělo to značné úsilí na namáhaní zraku, aby se alespoň v nejasných a zamlžených obrysech dal jeho tvar zahlédnout. Alenka obrátila zrak na vrcholek štíhlé siluety, což bylo nyní to jediné co ze své starší sestřičky viděla, a posmutněla.
"Tak pojď," zlehka vydechla Věrka a uchopila svou svěřenkyni něžně z ruku.
Les se zdál stále hustší a hustší a nebýt opětovně vykouknuvšího měsíce, jistě by obě děvčata klopýtala a zakopávala v nerovném terénu mnohem častěji, než se jim to stávalo nyní. Monotónně nepravidelné cupitání a dusot čtveřice nožek po měkkém podloží lesa se postupem času stalo téměř neodmyslitelnou kulisou jejich putování. Ani jedna z dívek nedokázala z pohybu luny na pozadí nádherné nebeské klenby odhadnou, kolik času jsou již ztraceny a možná by je i překvapilo, jak daleko se již dostaly. Dostatek daleko na to, by se temná tenata starého lesa, před nímž byla nejednou rodiči varována, pozvolna obepnula kolem osudů obou dívek a nenápadně se vkradla do jejich myslí. Když už se zdálo, že pro rostoucí hustotu lesa zakrátko nebude možné jít dál, Alenka opět spatřila něco, co neměnnou atmosféru lesa nečekaně narušilo. Nebylo třeba býti příliš pozorný, aby šlo v dáli mezi tmavými kmeny stromů zahlédnout bělostné a rozechvělé mihotání světel. Obě dívky na sebe překvapeně pohlédly a jako by se domluvily, přidaly na kroku jen aby této záhadě přišly na kloub. Ani ne za pár minut se před jejich zraky zčistajasna zjevila příčina světélkování. Alenka vydechla úžasem. Na nevelké mýtině, zalité stříbrným svitem luny, se majestátně a klidně vyjímalo pohádkově nádherné jezírko, které svou krásou a klidem silně kontrastovalo s nebezpečnou temnotou lesa, jenž ho obklopoval. Teplý noční vánek zlehka čeřil průzračnou hladinu a tvořil na ni drobné vlnky. Jako peřiny jemný a nadýchaný mechový břeh přímo lákal k lenošení. Mladé a zdravé stromky, jenž tu a tam rostly kolem této nádhery, jako by svými pomalými a klátivými pohyby přímo vybízely ke koupeli. Dokonalý obrázek ještě umocňovaly nádherné květy podivných rostlin, které si snad ani neuvědomovaly pozdní noční hodinu a nastavovaly své barevné tváře noční obloze. Alenka hltala celou tuto nečekanou nádheru plnými doušky své unavené mysli a pokud by se člověk pozorně zadíval do jejích velikých kakaových očí, mohl by téměř vidět celý odraz úchvatné nádhery, jenž ji tak učarovala. Naproti tomu Věrka touto podívanou uchvácena nebyla. Minimálně v pozitivním smyslu slova ne. Před jejím zrakem se rozkládalo chladné a odpudivě kalné jezero, spíše připomínající obrovskou louži, než cokoli jiného. Podivná mlha se jako plížící se morová záhuba líně převalovala po nazelenalé hladině a uschlé a rozeklané stromoví svými bezlistými pařáty téměř varovalo případné návštěvníky.
"Brr, to je podívaná," odfrkla si polohlasně Věrka.
"Blázníš?" reagovala překvapené Alenka. "V životě jsem neviděla nic tak krásného... vyjma svého odrazu v zrcadle, pochopitelně," pronesla natěšeně a popoběhla až k samotnému okraji jezírka, aby mohla celou tu krásu lépe vstřebat. Teplý a příjemně vlhký vzduch ji celou objal a jemně nasládlá vůně pohladila její vytříbený cit pro aroma.
"Já se tu vykoupu," zcela náhle a překvapivě rozhodla okouzlená dívčina a než stačila její starší sestřička vhodně zareagovat, už byla Alenka zcela svlečená.
"Neblázni," byla první slova Věrky, když vstřebala pobláznění mladé svěřenkyně.
"Neboj, jenom se trochu osvěžím," pronesla Alenka jako v poblouznění a vkročila do vody. Už už byla připravena na chladivý dotek vlažné vody, ale očekávaný pocit kupodivu nepřicházel. Zaskočená Alenka shlédla na svou bosou nožku a málem v šoku vyjekla. Hladina vody se kolem jejího chodidla rozestoupila, aniž by ji - byť jedinou kapkou vody - smočila. Překvapená dívka udělala další krok, jen aby se v záhadě utvrdila. I když už byla Alenka ve vodě po pás, voda stále a s neúprosnou sveřepostí ustupovala jejímu nahému tělíčku a tvořila kolem ní podivný válec sucha. Alenka cítila při chůzi pod chodidly vlhké oblázky a po několika dalších krocích měla hladinu jezírka až ve výši zraku. Pak však věci nabraly rychlý a nečekaný spád. Stačilo udělat pár dalších krůčků a veškeré vodstvo, jenž se jí dosud spolehlivě vyhýbalo, znenadání pohltilo neopatrnou dívčinu a dravostí hladové šelmy. Alenka stačila strachy vykřiknout a přes tlumený hluk pohybující vody ještě slabě a nezřetelně zaslechla vyděšené volání své starší sestřičky.
První co Alenku napadlo a co rovněž reflexivně provedla, bylo zatajení dechu. Příliš pozdě. Náhlý útok vodní masy byl tak překvapivý a nečekaný, že Alenka vdechla první doušky chladivé vody jako by se jednalo o vzduch. Už se psychicky připravovala na nepříjemný pocit vdechnuté vody, avšak i zde ji jezírko překvapilo. Když odezněl prvotní šok z předpokládaného utonutí, dívka zjistila že ji dýchání pod hladinou nečiní žádné problémy. Nejprve několikrát opatrně a zlehka nasála vodu nosem, aby si nově nabytou zkušenost ověřila. Vskutku, každým vdechem se Alence dostávalo do plic pouze množství chladivě čistého kyslíku. Když si takto osvojila novou dovednost, konečně se Alenka s klidem rozhlédla.
Krystalicky průzračná voda poskytovala téměř tak ideální dohled, na jaký byla Alenka zvyklá z prostředí pro lidské děvče přirozenější... tedy z míst nad hladinou. A opravdu, vyjma drobného zkreslení způsobeného pohyby vodní masy a příjemného pocitu lehkosti, Alence připadalo, že se snad ani pod vodou nenachází. Necelý metr nad hlavou se klidně a nerušeně slabě mihotala vodní hladina a v místech kde se měl nacházet měsíc, šlo spatřit pouze chaotické odlesky jeho bělostné tváře. Alenku, dnes již tolikrát překvapenou a šokovanou, nevyvedly z míry ani podivné, krystalům podobné kameny, jenž - kam až oko dohlédlo - projasňovaly celé dno tohoto podvodního království. Teprve nyní si Alenka všimla, že nestojí na obyčejném dně, ale na konci cestičky, jenž se v klikatých obloučcích proplétala mezi světélkujícími krystaly a barevnými korály do dáli. Pro tak odvážné - a hlavně zvědavé - děvče, jakým Alenka nepochybně byla, existovala jen jediná cesta. Po několika desítkách kroků, či spíše skoků - což byla pod vodou ideální forma pohybu - přišlo Alence podivné, že z povrchu tak nevelké jezírko je pod hladinou natolik obrovské. Ovšem na logické dedukce nebyl ten správný čas ani místo. Zvlášť z toho důvodu, že Alenčinu pozornost dostatečně upoutávala nádhera tohoto podvodního světa. Drobné - jako by akvarijní - rybky všech barev a tvarů se zcela nerušeně a nebojácně míhaly celým prostorem, aniž by věnovaly suchozemské návštěvnici jakoukoli pozornost. Jejich mrštné a ladné kreace kolem pozoruhodně rostlých korálů, drobných skalisek a zcela neznámých rostlin připomínaly spíše pečlivě secvičený baletní výkon, než chaotické pohyby podvodní fauny.
Když Alenka procházela kolem jednoho obzvlášť velkého a velice členitého korálu, dopadl těsně před ní drobný kamínek. Alenka překvapeně vyjekla, až jí z úst vyklouzlo veliké množství bublin a bublinek. Ty jí na okamžik zcela zakryly výhled a když se po chvilce všechny pozoruhodnou rychlostí vznesly směrem hladině, Alenka zpozorovala důvod a příčinu svého úleku. Zcela na vrcholu korálu se malátně a jako by unaveně klátila podivná forma života. Protože Alenka ráda a často sledovala přírodopisné dokumenty a rovněž dávala pozor v hodinách biologie, ihned tohoto tvora identifikovala jako chobotnici. Leč výraz tváře - ano, ono to mělo tvář - a také nějaké ta klepeta, mezi množstvím chapadel, jasně naznačovalo, že jde o chobotnici druhu zatím neznámého. Minimálně Alenka něco takového dosud neviděla.
"Dobrý den paní chobotnice," začala Alenka velice zdvořile a slušně konverzaci. Možná někomu přijde zvláštní zdravit či dokonce snažit se komunikovat s mořskými - tedy vlastně jezerními - živočichy, ale Alence už dnes nemohlo přijít nic dost zvláštní a nemožné. Nicméně paní chobotnice pravděpodobně základy slušného vychování neměla a místo odpovědi se dál klátila ze strany na stranu a navíc se tvářila zcela zapškle a tedy i nespolečensky. Alenku to trochu nahněvalo, ale protože byla z domova slušně vychovaná, nedala to na sobě znát a pokusila se nevhodné chování vysvětlit jinak. Třeba je nedoslýchavá, pomyslela si Alenka. Vždyť nemá ani žádné uši. Zkusím na ni hovořit trochu hlasitěji. A jak si usmyslila, tak také učinila.
"Dobrý den, paní chobotnice!" zahlaholila Alenka tak hlasitě a intenzivně, až jí opět množství bublin energicky vylétlo nejen z úst, ale i z nosu. Alenka se vylekala, když shledala, že se tyto vzduchové balónky derou k hladině přes místo, kde se nerudná chobotnice rozvalovala. V okamžiku, kdy bublinky dorazili až k ní, chobotnice se začala tvářit ještě více podrážděně, což umocnila zcela chaotickými a naprosto nekoordinovanými pohyby všech svých chapadel, klepet a jiných neidentifikovaných výčnělků.
"Pfff, ehhh, grrrrhh. Co to vyvádíš, ty suchozemský škvrně?!" vydrala ze sebe nasupená chobotnice a pohrozila směrem dolů k Alence svým nejmohutnějším chapadlem tak energicky, až málem spadla.
"Promiňte," omlouvala se Alenka "ale domnívala jsem se, že jste nedoslýchavá".
"Já ti dám nedoslýchavou! Naopak jsem tě slyšela velice dobře, ty nevychovanče!" hrozila dál chobotnice, tentokrát snad v obavě o svou stabilitu méně intenzivně.
To už Alenku urazilo. Tak vlídně a ohleduplně tu s ní jednám, pomyslela si, a ona mi bude vyčítat do nevychovanců. Nicméně slušnost Alence nedovolila vyjet z decentních kolejí.
"Omlouvám se, jestli jsem vás něčím urazila, ale musíte mi věřit, že to bylo neúmyslné. Nejsem si vědoma, že bych se při konverzaci s vámi dopustila nějakého společenského prohřešku," pronesla - ba téměř zarecitovala - Alenka s noblesou, až se skoro sama polekala, jaká pěkná a uctivá slova se z ní linou. Překvapena byla i chobotnice. Nejprve zmateně zamrkala, jako by se snažila pochopit ten příval slov, a následně se zatvářila ještě zmateněji než prve. Teprve po notné chvilce se jí pravděpodobně v hlavě vyřčená slova zformovala do vět a jala se odpovídat. Stále sice trochu nasupeně, ale přesto již klidněji.
"Pff, nejsem pro tebe žádná paní. Copak nevidíš že jsem slečna?" pronesla chobotnice uraženě a výraz její tváře naznačoval že čeká omluvu.
Alenka se upamatovala, že při první větě vskutku nazvala chobotnici paní a uznala tak v duchu svou chybu. Nicméně už jí to omlouvání trochu lezlo krkem a podle toho také odvětila.
"Omlouvám se slečno chobotnice, avšak nejsem zvyklá často hovořit s vaším druhem a tak jsem napoprvé zcela nezaregistrovala váš mladický elán," šalamounsky se Alenka omluvila a zároveň omluvila i svůj omyl. Protože však chtěla dodat svým slovům více věrohodnosti a spřízněnosti ihned pokračovala. "Sama jsem rovněž slečna a dokážu tak pochopit vaše rozhořčení."
"Jestli i u vás, tam nahoře, běháš na veřejnosti nahatá, dlouho slečna nebudeš," komentovala chobotnice trochu nevkusně nevhodné společenské odění Alenčino a protože ji tato konverzace už nudila, rychle dodala: "Ale dobrá, dobrá, je ti odpuštěno," pronesla blahosklonně a mávnutím svého chapadla naznačila, že je tato věc již vyřízena.
Alenka byla ráda, že se toto malé společenské faux-pas vysvětlilo a je možno přejít k důležitějším věcem. Protože podvědomě tušila - a snad i doufala - že celé toto podvodní dobrodružství musí mít nějaký cíl či snad rozřešení a důvod. A protože jí nepřišlo příliš smysluplné dlouhé hodiny prozkoumávat veškeré okolí, raději se rozhodla optat slečny chobotnice - nyní snad už klidné - co je zde v okolí nejzajímavějšího.
"S dovolením, mohla bych se vás na něco optat?" začala Alenka pro jistotu opatrně.
Podivná chobotnice se zatvářila, jako by ji právě někdo vzbudil z hlubokého spánku, zakoulela očima a nerudně odvětila.
"Ty seš zase tady?!"
"Ne prosím, já jsem tady ještě," konstatovala Alenka suše, jen co jí vlhkost prostředí dovolovala a současně si uvědomila, že tato chobotnice bude asi zapšklá a nespolečenská tak nějak od přírody. Kupodivu ji to trochu uklidnilo, protože si již nemusela vyčítat, že má její špatnou náladu na svědomí.
"Co mě furt votravuješ, nevidíš že se pokouším meditovat?" odsekla chobotnice.
Tato nová informace Alenku - nutno říci - překvapila. Dosud si vlastně otázku, co zde tato forma života dělá, nepoložila. Alenka dobře věděla, že meditace je proces osvícení ducha, při němž se dotyčná osoba povznese nad nedostatky a povrchnosti života a je tak nějak smířena se životem. Nicméně tato meditující chobotnice ani zdaleka nepřipomínala někoho, kdo by se povznesl nad starosti všedních dní. Ba právě naopak. Možná bych ji přeci jenom neměla tak obtěžovat, zauvažovala Alenka, zdá se, že se jí meditace zatím příliš nedaří. Protože však byla Alenka děvče veskrze dobré a přátelské, ihned ji napadlo, že by mohla chobotnici pomoci. Nevěděla ovšem jak.
"Omlouvám se, nevšimla jsem si že meditujete. Snad bych vám mohla nějak pomoci."
"Pochybuji," odsekla chobotnice. "Má meditační technika vyžaduje vysokou koncentraci ducha, vůle a dalších částí psýchy a je vyloučeno, aby mi takové škvrně mohlo nějakým způsobem pomoci," pronesla slečna chobotnice s přehnanou vážností a Alenka se nemohla ubránit pocitu, že měla tuto větu pečlivě nacvičenou a že ji zde nepoužila poprvé. Chobotnice ani nenechala Alenku odpovědět a aby dodala svým slovům mučednickou vážnost hned si postěžovala.
"Furt mě tady někdo ruší, člověk... tedy vlastně chobotnice, by neřekla, jak může být pod vodou rušno."
"To musí být vskutku nepříjemné," potvrdila Alenka zamyšleně.
"No bodejť," hořekovala chobotnice dál, "nejdřív to byl během prvohor ten blbej žralok, po poslední době ledové nějakej natvrdlej rejnok a jako vrchol všeho mě tu nedávno dokonce chtělo poučovat moje vlastní chapadlo!"
"To je opravdu hrůza," soucitně přitakávala Alenka, naprosto nechápajíc o čem se tu vlastně mluví.
"Hrůza? Jo, to to chapadlo říkalo taky!" pronesla slečna chobotnice naštvaně a zahrozila kamsi do dáli, načež uzavřela výčet rušivých elementů slovy: "A teď seš tady ty! A to se ani nezmiňuji o tý votravný královně! Tu sem za poslední století viděla minimálně třikrát!"
Při tomto hysterickém monologu si Alenka uvědomila, jakou trpělivost asi meditace vyžaduje, ovšem více ji zaujala poznámka o královně. Zdá se, že tento podvodní svět má opravdu své království. Alence až zasvítila očka, když si představila jaké nádhery ji zde asi ještě čekají.
"Prosím vás, kde bych tu královnu mohla najít?" optala se Alenka v naději, že po stručné a jasné odpovědi bude moci tento neplodný rozhovor zdárně ukončit.
Odpovědi se jí ovšem nedostalo. Když se Alenka pozorně podívala na chobotnici, spatřila v jejím výrazu neskrývané zmatení. Alenka těkla pohledem do míst, kam se zdálo že slečna chobotnice hledí a spatřila důvod jejích rozpaků. Zpoza menšího skaliska se vynořili dva mohutní kraby, oba oděni do pevného brnění a nesouc přitom nebezpečně vyhlížející kopí. Protože se pohybovali velice rychle, Alenka ani nestačila zauvažovat, nejsou-li nebezpeční, a už stáli před ní. Alenka si stále dobře pamatovala nepříjemnosti, jaké jí potkaly po nevhodném oslovení chobotnice a tak se rozhodla že tentokrát to nebude ona, kdo začne rozhovor. Po chvilce trapného ticha jeden z krabů pronesl razantně záhadnou otázku.
"Ty seš vysavatelný objekt číslo osm?"
"Ne prosím, já jsem Alenka," odvětila Alenka způsobně a vystřihla při tom zdařilé pukrle a lehce se uklonila.
Oba krabi se na sebe trochu zmateně podívali a počali se polohlasně radit.
"Myslíš že je to ona?" optal se první z krabů. "Nevypadá jako ty ostatní"
Druhý krab si Alenku pozorně prohlédl od hlavy až k patě a potvrdil kolegova slova.
"Pravda. Všechny ostatní objekty byla docela barevné. Tento je celý nějaký jednobarevný... růžový."
První krab se zamyslil a po chvilce uvažování pronesl razantně.
"Musí to být ona, má náramek!" vykřikl vítězoslavně a Alenka si až teprve nyní uvědomila, že při všech těch zázracích kolem docela zapomněla na svůj nový šperk, ačkoli to bylo to jediné, co na sobě měla.
V tom okamžiku se jim na hlavami ozvaly zcela neartikulované skřeky a všichni tři pohlédli vzhůru. Slečna chobotnice se již zcela vzpamatovala ze šoku a zdá se, že její mozková kapacita už vstřebala velice složitou situaci, jakou představovala současná přítomnost třech živých bytostí v jejím zorném poli. Chobotnice stále dál zvyšovala své skřepčení, k čemuž zdárně přidávala takřka nepochopitelnou změť pohybů všech končetin. Zdálo se, že propadá do jakého si amoku. Ani jeden z krabů na nic nečekal, každý uchopil svým mohutným klepetem Alenku za jednu ruku a doslova šíleným tempem ji táhli za sebou co nejdál od nevyzpytatelné chobotnice. Zdá se, pomyslela si Alenka vlajíc přitom za oběma kraby, že slečna chobotnice zde požívá značný respekt. Když se Alenka po chvilce ohlédla, obrovský korál u něhož se s kraby setkala, se již notně zmenšil, ale přesto nebyl problém na jeho vrcholu spatřit siluetu chobotnice, jenž v šíleném amoku stále nepříčetně hrozila chapadly na všechny strany, jako by jí obklopovalo kdo ví kolik útočících nepřátel.
Netrvalo to příliš dlouho krabí strážci, vlekouce za sebou nemilosrdně Alenku, dorazili k nádherné kované bráně, již hlídalo podivně vyčouhlé stvoření. Alenka v prvé chvíli nebyla s to rozpoznat, jde-li vůbec o tvora či rostlinu. Z dáli se zdálo, že se jedná o jakou si popínavou květinu s tuze tlustým stonkem, omotanou kolem dřevěné tyčky, ale bližší prohlídka odhalila, jak moc byl tento názor mylný. Ve skutečnosti šlo o podlouhlou rybu, Alenka v ní i přes své vynikající studijní výsledky nepoznala murénu, jenž byla omotána kolem svého kopí, zapíchnutého pevně do země.
Když se tedy krabí stráž i s Alenkou zastavila před branou, započal mezi trojicí podvodních živočichů rozhovor, jenž Alence zcela jasně naznačil, do jaké šlamastiky se dostala.
"Máme tu objekt číslo osm," začal svůj nepochopitelný rozhovor jeden z krabů, "je královna připravena ho přijmout?"
Vida, dostane se mi audience, pomyslela si Alenka a už si v hlavičce pomalu připravovala uvítací řeč, jenž by při tak prestižní události mohla přednést. Setkání s královnou, nota bene s královnou vodního světa, je čest takřka mezi-živlových rozměrů. Naneštěstí další vývoj rozhovoru stočil Alenčiny plány trochu jiným směrem.
"Nikoli," pronesla stráž brány nepřirozeně pomalu a vzhledem ke svým tělesným proporcím také nečekaně hlubokým hlasem, "královna má v současnosti jiné povinnosti. Prozatím uskladněte pozemského tvora v cele číslo tři. Královna ji přijme později."
Krabí strážci poslušně zasalutovali klepety, až to nebezpečně klaplo a opět šíleným tempem vlekli Alenku kamsi do neznáma.
Alenka pranic z tohoto rozhovoru nepochopila, ale přesto ji slova "uskladnit" a "cela" naznačovala, že se zde vlídného přijetí asi nedočká. Dobře si pamatovala, jak doma uskladňují brambory a cela, tedy vězení, rovněž nebylo místo, jenž by si chtěla Alenka prohlédnout zevnitř. Je nejvyšší čas - pomyslela si - opustit tohle podivné království jednou provždy. Už jsem toho tady viděla dost - rozvažovala Alenka dál - abych dávala přednost světu nad hladinou. Ovšem co si počít? Alenka se nejprve, stále vlečená jako prapor vlající v prudkém větru za oběma kraby, pokusila vyškubnout své ruce ze sevření krabích klepet, ovšem marná snaha. Jejich stisk, ačkoli Alenčina zápěstí nijak nedrtili, byl pevný jako kámen.
Takhle to asi nepůjde - uvažovala Alenka. Oba krabí strážci byli po fyzické stránce velice zdatní a jako jediné vhodné východisko se zdálo použít lsti. Alenka pracně namáhala své mozkové závity, aby přišla na nějaký mazaný způsob, kterak tyto podvodní živočichy přelstít. Po chvilce ji svitlo. V této horké chvilce se upomněla, jak před časem tajně sledovala pozdě v noci zakázaný film, kde se vzdáleně podobná situace vyskytla. Alenka tušila že nemá příliš času a tak se ihned pustila do díla. Lišácky se usmála, nahodila svůdný kukuč a medovým hláskem oslovila kraba po své levici.
"Víte, pane krabe, možná kdybyste mne se svým kolegou pustili, byla bych vám neskonale vděčná... možná i vícekrát," pronesla Alenka přesně repliku - upravenou o jiné oslovení - a ačkoli smysl slov příliš nechápala, dobře si pamatovala, že se v dotyčném filmu neminula účinkem. Doufala, že podobného výsledku dosáhne i zde. Jako třešničku na dortu ještě na oba kraby laškovně zamrkala. Bohužel, tak jako mnohokrát se ukázalo, že film a skutečnost jsou dva zcela odlišné světy s docela rozdílnými pravidly. Krab držící Alenku za levé zápěstí po ni jen tak letmo těkl pohledem a aniž by jen trošičku zpomalil, suše pronesl:
"Obávám se, že vděk takové neduživé chudinky, která má na končetinách pouze nějaká zakrnělá tykadélka místo pořádných klepet, není nic, co bychom já, nebo můj kolega, vyhledávali."
A bylo po ptákách. Přesto Alenku v této chvíli více než zhatěné plány úniku mrzelo, že nějaký podivný krab, jenž by se měl spíš promenádovat v akváriu, nebo na talíři, ji zde takto uráží. Alenka, velice hrdá na svůj vzhled, to pojala jako smrtelnou urážku. Maminka měla pravdu, pomyslela si, když mi říkala, že sledování televize člověku do života nic nedá. Je pravdou, že si vzpomínala z onoho filmu ještě na další úskoky - a podle všeho mnohem účinnější - jak dosáhnout svého, ale zdálo se jí, že pro něco takového není doba dostatek zoufalá.
Leč na přemítání již nebyl čas. Všichni tři právě dorazili před podivnou budovou, evidentně korálového původu, v níž se vyjímala malá, ale pevná dvířka stlučená z prken vzatých kdo ví odkud. Krabí strážci na nic nečekali, obrovským klíčem otevřeli dveře a Alenku s velikým rozmachem přesně prohodili mezi futry dovnitř. Ještě v okamžiku kdy překvapená dívka plavmo letěla vodou, uslyšela za sebou prudké přibouchnutí a trojí otočení klíče v zámku.
Ještě štěstí - zauvažovala Alenka - že nejsem nad hladinou. Tam bych si po takovém hodu asi pěkně natloukla kokos. Když se Alenka přesvědčila, že není příliš odřená či potlučená, rozhlédla se pečlivě po svém dočasném příbytku. Nejprve pro tmu nic neviděla, protože vyjma dveří zde byl jediný další otvor, v němž Alenka po chvíli dumání identifikovala okno. Ve skutečnosti to byla spíše zhruba čtvercová díra, vysekaná přímo do tohoto korálového vězení. Jak se dalo čekat, už od pohledu příliš úzká, než aby se tudy mohla Alenka protáhnout ven - byť šlo o děvče štíhlé. Když pozvolna začaly Alenčiny kakaové oči přivykat tmě, všimla si i dalších detailů. Vězení nebylo o moc vyšší než jeho vězenkyně a přibližně čtvercový půdorys nemohl být o moc delší, než čtyři metry. Poté co Alenka udělala první krok, aby pečlivě prozkoumala i protilehlé kouty své cely, jenž byly stále zahaleny neproniknutelnou temnotou, ucítila pod svou bosou nožkou podivný podklad. Protože v těchto místech nebylo u země vůbec nic vidět, pohmatu podivný objekt sebrala a přistoupila s ním k oknu... a vyjekla strachem. Alence se v ruce vyjímala bělostná lebka a civěla jí svými prázdnými důlky přímo do očí. Člověk by nemusel být doktor osteologie, aby poznal, že jde o lebku lidskou. Ba co víc, lebku dítěte. Když vyděšená Alenka tento předmět s odporem upustila a vzhlédla, rozhodně nečekala, že ji čeká podívaná mnohem hrůznější. Alenčiny oči již zcela přivykly tmě a nyní, když stála obráceny zády k oknu, zpozorovala, že zde není tak docela sama. U protější stěny, na mohutné kládě, pravděpodobně vytvořené se shnilého stromu, se v groteskních pozicích svíjelo několik lidských koster. Polorozpadlé pozůstatky ještě sem tam oděny do barevných šatiček působily dojmem spící armády. Armády, jenž se nedočkala svého vysvobození za živa a nyní zde čeká na spasení. Hrůzou a strachem zkoprnělá Alenka si snad ani neuvědomila, že je zde těchto kostřiček celkem sedm. Označování dvojice krabů Alenky, jakož to objektu číslo osm, dostávalo konečně svůj strašlivý a zřejmý význam.
Alenka, stále ještě ochromena strachy v šoku pozvolna ustupovala od této děsivé scenérie. A jako by toho ještě pro dnes nebylo pro její psychiku málo, přišlo další překvapení. Když Alenka ustoupila až ke stěně, ozvalo se hned vedle ní bolestné:
"Jauvajs, dávej přece pozor!"
Alenka sebou poplašeně trhla, jen aby v šeru u stěny zahlédla nebezpečně vyhlížejícího podlouhlého živočicha.
"Aááájíííí. Had!" vyjekla Alenka strachy a snažila se od tohoto tvora utéci co nejdál. Což ovšem v malém vězení nebylo dost dobře možné. Zvlášť, když se u protější stěny rovněž nacházelo něco, k čemu by se Alenka opravdu nerada přibližovala. Těžko říci jak dlouho by vyděšení dívčina pendlovala mezi těmito hrůzami, kdyby domnělý had nezačal celkem rozumnou konverzaci.
"No dovolte slečinko, jakýpak had? To nepoznáte úhoře jezerního?" podivilo se podlouhlé stvoření.
A vskutku. Když si Alenka v klidu stvoření prohlédla, musela uznat, že o hada jistě nejde. Není tedy důvod mu nevěřit, že je opravdu úhoř jezerní.
"Omlouvám se," řekla ještě strachy rozechvělá Alenka ",ale trochu jste mne polekal."
"To vidím, ale netřeba se omlouvat. Jsem na podobné reakce zvyklý od vašich předchůdkyň," konstatoval úhoř, jako by tato tragická skutečnost byla něčím zcela všedním.
"Co se jim vlastně stalo?" vyzvídala Alenka dál, ale nebyla si zcela jistá, chce-li odpověď vlastně znát.
"Co by? Královna si je vzala do parády," hovořil tento tvor stále zcela nezúčastněně a bylo více než zřejmé, že je mu osud sedmi dětí i Alenky docela lhostejný.
"Ale, ale... ale, královna se chce setkat i se mnou," koktala Alenka vyděšeně.
"Jistě, proto jste tady," pokračoval úhoř stále stejným tónem a kdyby měl ramena, jistě by jimi pokrčil v náznaku, že je to zcela normální.
"To je hrozné! Proč by to dělala? Nic jsem jí přece neudělala?"
"Ale slečinko, to se mě příliš ptáte," odvětil úhoř s podivným úsměvem, "do plánů královny nevidím a ani mě nezajímají. Já pouze vidím výsledky její práce."
Už tak dost stresované Alence přišla bezcitnost tohoto tvora odporná a úplně ji přešla chuť se s ním bavit.
"Je mi z vás zle, pane úhoři jezerní!" vykřikla Alenka nahněvaně, "to už jsem si lépe popovídala se slečnou chobotnicí."
Jakmile Alenka vyřkla tato slova, úhoř se zcela evidentně vyděsil, rychle nervózně pohledem přelétl celu a ačkoli zde nikoho dalšího nespatřil, v nevýslovné hrůze se přimáčkl do nejtemnějšího kouta místnosti a stále se klepaje sondoval očima své okolí. Alenka si pamatovala, jak tato záhadná chobotnice vyděsila krabí strážce, ale přesto jí reakce úhoře jezerního přišla příliš zbabělá.
"Proč se všichni té chobotničky tak bojíte? Pravda, byla trochu nerudá, ale jinak mi přišla zcela neškodná."
"Neškodná? Neškodná?!" opakoval úhoř vyděšeně, "ta chobotnice je zcela šílená!" pištěl úhoř dál. "Je tomu asi dva týdny, co jsem se dostal do její blízkosti a když jsem se ji ve vší slušnosti představil, začala tvrdit, že něco jako úhoř jezerní neexistuje. Na tom by nebylo nic až tak strašného, kdyby si nevsugerovala, že jsem ve skutečnosti její chapadlo, které se osamostatnilo a chce získat nezávislost na její úkor. Poté začala řvát něco o tom, že potřebuje všechny své končetiny pro dosažení osvícení a pak mě začala se špulkou nití a jehlou honit po celém království s tím, že si mě k sobě zase přišije! Hrůza hrůz. Teprve asi po třech dnech se mi podařilo jí setřást a to jenom proto, že zapomněla, proč za mnou vlastně běží. Je to úplný blázen. Všichni z ní mají strach, dokonce i sama královna!"
Alenka se při tomto líčení pokusila představit, jak by taková symbióza úhoře a chobotnice za pomoci šicího náčiní vypadala, ale moc ji to nešlo. Slečna chobotnice měla tolik podivných chapadel a výčnělků, že by patrně nešlo pouhým okem rozeznat, kde končí úhoř a začíná chobotnice. A naopak. Ovládala by pak pohyby chobotnice, nebo úhoř. A jak by jedli? Kterými ústy? Museli by se živit zvlášť, nebo by strávenou potravu sdíleli? Tyto a další hloupé otázky se Alence honily hlavou, dokud ji opět nenápadně nevytanula na mysli současná, zdánlivě beznadějná, situace. Měla bych se pokusit utéci, přemítala Alenka a rozhlédla se po své cele. Nejprve zkusila pevnost dveří, ale ukázaly se mnohem odolnější, než jak na první pohled vypadaly. Jediným výsledkem její snahy byla modřina na rameni, jak se je pokoušela vyrazit. Stěny rovněž svou pevností zcela vylučovaly jakékoli proražení. Nedá se nic dělat, musí to jít oknem, rozhodla konečně Alenka.
Úhoř jezerní se pravděpodobně se svého šoku již vzpamatoval a nezúčastněným pohledem mlčky pozoroval prozatím beznadějné snažení Alenky, jenž právě přistoupila k oknu. Zdálo se dost nepravděpodobné, že by tudy mohla protáhnout už jen svou hlavičku, natož celé tělo. Ale zkusit se to musí, rozhodla Alenka rázně. Nejprve protáhla oknem svou pravou ruku, aby se mohla zpoza okna vytlačovat a poté přišla na řadu hlavička. Dávala si dobrý pozor aby si příliš neodřela uši, což se jí s trochou snahy a pomocí roztodivných a krkolomných pohybů podařilo. Bylo by nemilé utéci bez uší, pomyslela si Alenka. V prvé chvíli ji napadlo, že by je v takovém případě mohla okénkem protáhnout dodatečně a pak si je nechat přišít slečnou chobotnicí, když je evidentně na takové věci odbornice. Okamžitě ale tuto možnost zapudila. Kdo ví, jestli by je chobotnice nechtěla pro sebe, když sama žádné nemá. Ale to už byla Alenčina hlavička, společně s ušima a pravou rukou venku. Po několika úporných pohybech se jí dokonce podařilo dostat skrze okno celé tělo až po pás. Alenka se už radovala, ovšem ať napínala své síly co to šlo, dál se dostat nemohla.
"Tak co bude?" ozval se konečně úhoř jezerní zpoza Alenky, "já bych už taky rád odešel, ale vy mi blokujete jediný východ," hořekoval úhoř.
"Omlouvám se, ale zdá se, že nemohu dál," v rozpacích odvětila Alenka, "asi jsem se tu zasekla."
"To by tak hrálo!" rozčiloval se úhoř, "jestli nemůžete ven, koukejte vlézt zase zpět!"
"Ani mě nenapadne, musím odsud pryč."
"To mě vůbec nezajímá," rozohnil se úhoř jezerní, "já tady kvůli vám přece nebudu tvrdnout. Co bych tu asi dělal?"
"To je jednoduché, počkáme tu na královnu a až udiví, že se odsud nemohu hnout, možná o audienci pořádá vás," pronesla Alenka na oko bezelstně, ale doufala že přitom bezcitného úhoře trochu poděsí.
"Hrůza hrůz!" pronášel úhoř svou oblíbenou formuli, "okamžitě opusťte okenní otvor!" rozkazoval, jako by to bylo tak snadné.
"Jestli se odsud chcete dostat dříve než si pro nás přijde královna, musíte mi pomoci," argumentovala Alenka rozumně, "jak to tam odsud vypadá?" snažila se Alenka získat informace z druhé strany.
"Hodně špatně," konstatoval úhoř jezerní podezřele.
"Cože?" durdila se Alenka.
"Váš další pohyb směrem ven blokují tyto dvě podivné boule, co máte na zadní straně těla," pronesl úhoř téměř vědecky a hned v analýze nedostatečné kompatibility Alenčina těla s okenním otvorem pokračoval, "vaše tělo není dostatek vhodné pro tento úkon. Musíte zpět!"
"Ne, musím vpřed!" oponovala Alenka.
Úhoř zjevně neměl na další hádku argumenty, nebo ho již přestala bavit a tak přešel k činům. Nějakým záhadným způsobem uchopil Alenku za nohu a vší silou ji vtáhl dovnitř cely. Jak se něco takového tvoru s podlouhlým tělem bez jakýchkoli končetin podařilo, zůstane asi navždy jednou ze záhad mocné matičky přírody. Alenka sice vzdorovala, snažila se protlačit ven, ale její příliš nadýchaný zadeček a síla úhoře jezerního byly proti. Výsledkem byla skutečnost, že za pár sekund úhoř Alenku navzdory její snaze protáhl dovnitř, vůbec na nic nečekal a bez rozloučení se sám ladně protáhl oknem a nenávratně zmizel.
Alenka seděla pod oknem ve své cele a bylo jí do pláče. Všechny možnosti jak uniknout z cely se zdály vyčerpány a neodvratný osud podle všeho nebohou Alenku už od nalezení pozoruhodného náramku nelítostně tlačil ke stejnému konci, jaký potkal sedm dětí, v současnosti zde reprezentovaných sedmi rozpadajícími se kostlivci. Alenka úzkostlivě pohlédla na své předchůdce a nemohla se ubránit myšlence, co přesně se jim vlastně stalo. Podle zbytků oblečení, dnes již zcela rozpadlými, se zdálo, že šlo o pět děvčat a dva chlapce. Rozdílné zanesení jednotlivých kostřiček jezerními nánosy a jednoduchými rostlinami naznačovalo, jak značný časový rozdíl mezi jejich skonem nastal. Jaké hrůzné tajemství, důvod a zloba musí hnát zdejší královnu k těmto činům? Proč láká po dlouhá desetiletí děti jako vějičky do své zdánlivě nádherné vodní říše? A proč mne? Rozvažovala Alenka v duchu dál. Mám snad něco co potřebuje? Vždyť nemám vůbec nic. Alence se v mysli začaly vybavovat rozličné hororové příběhy, jenž zaslechla od svých kamarádek a přátel. Historky o upírech, jenž z lidí sají krev. O monstrech sestavených z lidských orgánů. O šílených vědcích dělajících zvrácené pokusy na bezbranných obětech. O úchylácích, jenž se vyžívají v praktikách, o kterých nechtěla Alenka raději ani přemýšlet. Potká podobný osud i mne? Pokládala si Alenka další a další otázky. Strach a bezmoc naplnily její duši jako morová nákaza a Alence vytryskly z očí slzy. Jejich slaná substance se mísila s čistou vodou jezera a tvořila kolem Alenky pozvolna se rozpínající solný roztok.
Strachem, nesčetnými stresy a únavou vyčerpaná Alenka ulehla na podlahu. Jezerní voda její tělíčko něžně nadlehčovala a tak i přes nerovnost a tvrdost zdejšího dna bylo poleženíčko něžné jako maminčino pohlazení. Alenka by možná i usnula, když si náhle téměř v polospánku všimla, že se stropem cely není něco úplně v pořádku. Podivné mihotání a chvění zcela pravidelně vyplňovalo veškerý prostor nad jejími zraky. Alenka to musela chvíli pečlivě pozorovat, než si uvědomila o co jde. "Jistě, to je přeci vzduch!" vykřikla nadšeně. Alenka si za tu dobu co pobývala v tomto záhadném světě zcela přivykla na skutečnost, že s každým výdechem vypouští z nosu a úst trochu vzduchu. Nejen že si na to přivykla, ale rovněž ji tato skutečnost natolik zevšedněla, že si ji už téměř neuvědomovala. A nyní, když se zde poprvé dostala do uzavřeného interiéru, ji svitla naděje. Ačkoli fyzika nebyl Alenčin oblíbený předmět, měla dost znalostí, aby si uvědomila, že při dostatku vzduchu pod stropem cely, se tato celá vznese. A protože toto vězení nemělo dno, nevznese se celé i s Alenkou, ale pouze odnese k hladině samo vězení. To ovšem zcela stačilo. Alenka tak nějak podvědomě tušila, že už nyní není příliš daleko k tomu, aby se tento plán uskutečnil. Celá místnost vydávala lehoučké skřípavé zvuky, jak se konstrukce nadlehčovala a základy přestávaly být zatěžovány. Alenka začala dýchat jak smyslů zbavená, až v jednu chvíli málem omdlela. Celá stavba dál táhle skřípala a když Alenka přistoupila k oknu a snažila se za jeho okraje svou celu nadzvednout, ta lehce nadskočila. Už to nebude moc dlouho trvat a bude hotovo. Alenka dál dýchala jak o život a opravdu to netrvalo příliš dlouho a veškerá konstrukce se začala pomaličku nadnášet. Mladá vězeňkyně na nic nečekala a ladným pohybem podklouzla pod okrajem svého vězení. Ještě než se stačila pořádně zaradovat, ozvalo se hned vedle ní dvojnásobné cvaknutí a Alenka ucítila na zápěstích známé sevření.
"Dobře že jdete," pronesl s naprostým klidem krabí strážce, "královna je již připravena vás přijmout," dál hovořil jeden z dvojice krabů, kteří opětovně Alenku lapili. Nebýt jasných důkazů že to zde s Alenkou nikdo nemyslí dobře, mohl by se jeden domnívat, že ji čeká noblesní audience na úrovni.
Bezradná a zoufalá Alenka se ani příliš nevzpírala, když oba krabí stráži ji opět bláznivým tempem táhli směrem k zámku. Muréna, jenž stále hlídala bránu obtočena kolem svého kopí, suše pozdravila oba kraby a vpustila trojici dovnitř. Alenka s úžasem - a tak trochu smířena se svým osudem - pozorovala fantaskní architekturu hradního nádvoří tohoto vodního království, jenž se nepochybně stane její vlhkou hrobkou. Podivně zkroucené korálovité stavby zanesené nánosy kalu, bahna a písku vytvářely dojem letité věkovitosti. Nedostateční intenzita světelných krystalů zapříčinila, že vyšší části této obskurní podívané byly zahaleny do tenat neproniknutelné temnoty, což v Alence vyvolávalo depresivní pocity úzkosti. Jako by se celé masy vodstva nad její hlavou měly co chvíli zřítit dolů a všechny své obyvatele jednou pro vždy rozdrtit.
Ale to už krabí strážci táhli vlající Alenku po široké a kamenné cestě směrem k nejmajestátnější části tohoto království. Davy a zástupy jezerních stvoření lemovaly obě strany cesty v děsivém množství a Alenka cítila, jak se jejich zvědavé pohledy soustředí jen na ni. V rychlosti zahlédla a identifikovala spousty krabů, jenž zřejmě tvořili páteř jezerní armády, ale vyskytovalo se zde i množství podivných ryb všech představitelných tvarů, vodních hadů či slizce rozplizlých měkkýšů. A pak ji konečně spatřila. Na obrovském trůně, zjevně stvořeném z pečivě sestavených kostí nějakých obrovských živočichů, se majestátně rozvalovala samotná královna. Nebýt některých na první pohled snadno přehlédnutelných nuancí, mohl by si ji člověk lehko splést s lidskou bytostí. Byla to nepříliš pohledná žena nadprůměrné výšky a její sytě zelené oči s úzkými panenkami už od pohledu vyzařovaly neskrývanou bezcitnost a zlobu. Obrovské a černé drápy na rukou připomínaly zuby některých podvodních predátorů a Alenka si pomyslela, že by si s ní nechtěla potřást pravicí. Oděna byla ve velice vyzývavý a nevkusný šat, jenž evidentně neplnil své základní poslání, protože z dotyčné více odhaloval než skrýval.
Krabí stráž přivlekla Alenku až na lehce vyvýšený stupínek dobrých pět metrů od královny a následně se od ní vzdálili. Strašlivé ticho očekávání se rozhostilo vůkol. Zraky všech přítomných se chladně upíraly na nebohou Alenku, jenž stála jako jediný exponát na výstavě zcela nahá uprostřed tohoto dění. To ticho se stávalo nesnesitelným a Alenka tak nějak cítila, že se čeká právě na ni.
"Dobrý den," pronesla tenkým a nevinným hláskem potichu.
Místo odpovědi se celým nádvořím stále nesl onen nepřirozený klid. Královna si svým nelidským zrakem pečlivě Alenku prohlížela, až konečně po dlouhé době pronesla nesympaticky skřípavým hlasem.
"Moc ti to sluší."
Alenka byla připravena na všelicos, ale tuto odpověď vskutku nečekala.
"Eh, děkuji."
"Jistě jsi na svůj vzhled a postavu patřičně hrdá, že?" pokračovala královna z nepochopitelných důvodů v podezřelém tématu.
Alenka se trochu začervenala a lehce překvapena po pravdě odvětila, "no ano, jsem..."
"To je dobře, moc dobře," konstatovala královna a na tváři se jí roztáhla pobavený škleb, jenž měl pravděpodobně býti úsměvem.
Po těchto slovech královna zaklonila hlavu, jako by pozorovala něco velice vysoko na sebou a započala velice potichu pronášet podivná a zcela nesrozumitelná slova. Alenka v prvé chvíli velice bedlivě naslouchala, aby ji snad neuniklo něco, na co by měla odpovědět, ale za okamžik ji došlo, že slova královny nemají vůbec žádný význam. Po chvíli začala královna své mumlání doprovázet ještě stejně tak nepochopitelnými pohyby rukou a Alenka pocítila, jak ji po celém těle něco velice příjemně lechtá. Když odpoutala zrak od královny a soustředila se na své okolí, zpozorovala, jak se voda kolem ní lehce mihotá a vytváří drobounké bublinky. Za chvíli královna ve svém podezřelém rituálu přestala - vodní efekty však Alenku neopustily - a opět se s odporným šklebem obrátila na nebohou dívku.
"Jseš opravdu velice atraktivní děvče," pokračovala královna v nevyzpytatelném lichocení, "prohlížíš se ráda v zrcadle?"
"Ano, ráda," odpovídala Alenka stále podle pravdy.
"Dobrá, dobrá. A co šaty, zkoušíš si ráda šaty?"
"Jistě, je to má oblíbená činnost, ráda bych jednou byla modelkou," stále pravdivě a trochu nejistě Alenka odpovídala na zvláštní královniny dotazy.
"Úžasné, úžasné!" téměř v orgastickém nadšení halekala královna, "jistě máš na to být špičkovou modelkou," lichotila královna Alence dál. "Je na tebe vskutku úchvatný pohled."
"Dě...Děkuji," koktala Alenka dál trochu překvapeně, protože ji sice královnino hodnocení upřímně těšilo, ale přesto se jí pomalu a jistě začalo zdát trochu podezřelé. Pak však, jak hleděla na téměř nepříčetně vzrušenou královnu, ji na ni něco upoutalo. Zdálo se, že se s ní něco děje. Alenka pozorně na královnu pohlédla a v tom okamžiku ji to došlo. Ona se mění! Odporný škleb na její tváři se stával přívětivějším. Zčernalé zuby postupně zbělaly. Nos, dosud jako přelomený supí zobák se narovnal a zmenšil. Královnina pleť plná odporných bradavic, boláků a chlupů pomalu a jistě vláčněla a zdála se vteřinu od vteřiny čistší a zdravější. Stejně tak královniny dosud nechutně povadlé prsy nabíraly na pevnosti a jejich tvar začal připomínat lechtivé snímky mladých žen v prestižních módních časopisech. Alenka pozorovala tuto změny s neskrývaným úžasem. Královna se jí měnila přímo před očima. Z odpudivě seschlé ženštiny se stávala smyslná a něžnou erotikou prostoupená žena.
Alenka se lehce usmála a z celého srdce přála královně její novou vizáž. Z celého srdce? Safra! Alenka sebou v šoku trhla. Moc dobře znala svou povahu. Při prohlížení módních časopisů vždy všem těm nádherným dívkám záviděla jejich půvab, krásu a smyslné ženské tvary. Ale nyní ne. Co se to semnou děje? Ptala se Alenka sama sebe. A v ten okamžik se v její mysli vše spojilo do jediného uceleného a logického celku. Dobře si vybavila, jak ji krabí strážce poprvé oslovil, jako "vysavatelný objekt číslo osm". Královna vysává mou pýchu! Mé oslnění vlastním vzhledem a nadšení vlastní postavou! A všechny tyto emoce transformuje a přetváří do svého vlastního vzhledu! Alenka se k smrti vyděsila. Co může být strašnější, než přijít o části své povahy, byť nedokonalé? Alenka si uvědomila, že i možná nepříliš kladné vlastnosti jsou nedílnou součástí jí samotné, jejího vlastního já. A co ze mne zbude, když mi část mé povahy bude odejmuta? Někdo jiný. Někdo, kdo už nebude mnou, a já nebudu jím. Alenka se, pravda, do těchto filozofických úvah trochu zapletla, ale naprosto jistě věděla, že s tím musí něco udělat. Ale co?
"Víte, ale s nohama nejsem moc spokojena," pronesla po chvilce přemýšlení Alenka sklesle.
"Cože?!" vyhrkla ze sebe královna překvapeně.
"Jsou moc hubené, jako kuří pahnátky," odvětila Alenka s hranou skromností, dívajíc se přitom na své půvabné a zdravě rostlé nožky.
"Nesmysl, máš nádherné nohy," snažila se v šoku královna Alence opět lichotit.
"Nevím, nevím," kontrolovala Alenka, "v létě raději ani nenosím sukni, aby se mi ostatní holky nesmály."
"Blbost!" vylezla z ochromené královny jednoslovná odpověď.
"Ovšem horší je to s mou hlavou," dál lhala Alenka.
"S hlavou?" vzmáhala se královna jen na jednoslovné reakce.
"Ano s hlavou. Je moc kulatá, jako míč na kopanou," popsala Alenka svou rozkošně půvabnou hlavinku a hned pokračovala, "stále na ni musím nosit nějaký vhodný čepec, aby mi ji opticky protáhl a například kulicha jsem letos pro jistotu nosila až do června," dál si vymýšlela Alenka.
"Kulicha?" opakovala jako smyslů zbavená královna.
"Ovšem největší mindráky mám ze svého pozadí," nemilosrdně Alenka kritizovala jednu část svého těla za druhou.
"Co máš s pozadím?" s vypětím všech sil královna z formulovala alespoň jednoduchou větu.
"Je nějaké povadlé a divně tvarované," popsala Alenka svůj rozkošně nadýchaný zadeček.
"Co to mektáš, smrade?!" přešla královna z překvapení do agrese.
"Je to tak, musím si to objektivně přiznat. S takovým pozadím bych díru do světa jako modelka určitě neudělala."
Královna už nevěděla co říci a jen s otevřenými ústy tupě zírala. Alenka zdánlivě se tvářící že s nelibostí pozoruje své tělo, nenápadně těkala pohledem po královně a s potěšení pozorovala, jak se vrací do své původní podoby. Její tvář opět připomínala spíše čarodějnici, než supermodelku přejetou photoshopem. Zčernalé zuby už nebyly v ústní dutině téměř vidět a ňadra se královně opět schlíple houpala někdo u pasu. Což bylo na pováženou už jenom vzhledem k tomu faktu, že se nacházeli pod vše nadnášející vodou. Alenka však nebyla stále spokojena. Byla natolik rozjeta a v ráži, že přešla v plánu likvidace královny k dalšímu bodu.
"Copak vzhled, ale ani s rozumem to u mne není valné," lhala Alenka dál. "Ve škole v jednom kuse propadám, nebo dostávám přinejlepším čtyřky. Kam se hrabu na mojí sestřičku," a mávla nad sebou pohrdavě rukou "Ta má na vysvědčení samé pěkné jedničky," pronesla Alenka sebekriticky a při posledních slovech se chytila za hrudníček a potichu sama pro sebe pronesla: "Ty snad už brzy budu mít taky."
Královna v šoku stále tupě zírala a zdálo se, že její výraz kromě odpudivé vizáže prokazuje i jisté známky nastupující idiocie. Alenka se však nezastavila a dál a dál kritizovala svou inteligenci a sem tam to ještě prokládala urážením těch částí těla, které dosud vynechala. Velice dobře si uvědomovala, že zatím co v prvém případě se královna napojila skrze Alenčina upřímná slova na její skutečné pocity, které sála jako pijavice, nyní tomu bylo jinak. Alenka byla chráněna úmyslně vykonstruovanou bariérou lži a přetvářky. Královna se vůbec nedostala do niterných pocitů dívčiny a ta sama cítila, že je izolována neprostupnou stěnou svého myšlenkového experimentu.
Když konečně Alenka zesměšnila snad každou část svého bezchybného tělíčka a všechna zákoutí obou svých hemisfér, pohlédla na královnu. Respektive na to, co z ní zbylo. Před Alenčinými zraky se na trůně nacházelo jaké si odporné stvoření, připomínající spíše seschlý kus rozšláplé hromady hnoje, než královnu jezerní říše. Stejně tak s inteligencí na tom byla královna zjevně na štíru. Stále něco nesrozumitelně hulákala, mávala kolem sebe končetinami a bylo více než zřejmé, že má problémy formulovat nejen věty ale i prostá slova. Zajímavý dopad mělo královnino gestikulování na její poddané. Ti - zvyklí ji na slovo poslouchat - nebyli s to porozumět rozkazům své královny. Veškeré davy visely zraky na jejích rtech, respektive na tom, co za rty ten který z nich považoval, a snažili se alespoň odezíráním odhalit přání své nejvyšší nadřízené. Alenka ovšem na něco takového nečekala. Okamžitě se otočila a plavmo prchala mezi zkoprnělými davy pryč.
Ani ne za minutku byla Alenka u hlavní brány. Ta byla sice zamčena, ale pro tak mrštné děvče nebyl nejmenší problém ji přelézt, zvlášť v tomto království vody. Po stráži nebyla ani památka a Alenka se správně domnívala, že ani on nevydržel nudný úděl hlídače a šel se s ostatními podívat na nevydařené vysávací představení. Alenka pádila co jí končetiny stačily a příliš si nevšímala, že její běh v tomto prostředí připomíná něco mezi plaveckým stylem tonoucího a pohybem astronautů na Měsíci. Po notné chvilce, kdy si stále nezastavitelně razila cestu prostředím, jenž kladlo rychlému pohybu tak nepříjemný odpor, cosi zaslechla. Alenka se - aniž by zpomalila - ohlédla a okamžitě jí celým tělem projela hrůza. V dáli se jejím směrem valila podivná směsice zvířeného kalu a jen sem tam vykouknuvší hroty kopí naznačovaly, co to vlastně je. Královně se nepochybně podařilo navázat kontakt se svými podřízenými a nyní se v patách vyděšené dívčiny hnalo snad veškeré obyvatelstvo této říše, včetně k nepoznání transformované královny.
Alenka přidala do kroku, dalo-li se to krokem vůbec nazvat, ale nezdálo se, že by příliš zrychlovala. Možná měla po estetické stránce velice povedenou postavu, ovšem pro pohyb pod vodou nebyla opravdu vůbec vhodná. Naopak vodní živočichové by se místo módních časopisů dostali maximálně tak do National geographicu, ale jejich tělům nečinilo vodní prostředí nejmenší problémy. Ať dělala Alenka co mohla, stěna kalu skrývající celou královskou armádu se stále přibližovala. Alenka téměř běžela po čtyřech, odrážela se všemi končetinami od nerovného dna, ale stále to nebylo ono. Připadala si jako v nějakém nepříjemném snu, kde pohybu brání neviditelná síla neznámého původu. Alenka ani neměla čas sledovat své okolí a tak známé místo zpozorovala až nyní. Obrovský korál u něhož v podstatě veškeré její trampoty započaly, byl opět zde. A nejen on. Alenka jen tak mimochodem pohledem vzhlédla na vrchol tohoto masivu a shledala, že se tu nic moc nezměnilo. Její oči se setkaly zaraženým výrazem, který zcela nechápaje současnou situaci těkal pohledem hned k Alence a zas k davu ženoucím se za ní. Teď bude asi veselo, pomyslela si Alenka a snažila se dostat z dosahu slečny chobotnice dříve, než její intelektuální schopnosti úspěšně vyhodnotí novou situaci. Nemýlila se. Chvilku to pochopitelně trvalo, ale nakonec chobotnice zdárně obsáhla okolní dění a začala jednat podle své nátury. Protože Alenka neměla čas a v podstatě ani důvod příliš se zaobírat děním za svými zády, neviděla, jak do naprosté nepříčetnosti rozběsněná chobotnice skáče... ne to není přesný termín... jak padá ze svého stanoviště dolů, přímo po hlavně. Nezdálo se, že by tato evidentně nevhodná orientace v prostoru chobotnici nějak zvlášť vadila. Ostatně u její fyzické schránky dostávaly výrazy jako hlavou vzhůru či jiné zcela neurčité a nejasné významy. Během celého pádu rozčíleně máchala všemi končetinami a zdálo se, že jí snad i nějaké nové doslova bují na těle. Když stále zmítána chaotickými pohyby dopadla hlavou na zem, rozvířilo se trochu kalu a nánosů, z něhož se za okamžik tato forma života vyřítila a ačkoli se to zdá téměř nemožné, stále dál stupňovala intenzitu svých pohybů, skorem až za hranici postřehnutelnosti. Naštěstí pro Alenku byl směr pohybu a tedy i směr nenávisti v kolizní přímce s královským davem a nikoli se samotnou Alenkou. Slečna chobotnice i přes své nedostatečné intelektuální kapacity zjevně pochopila, kde leží zdroj největšího rušení. Těžko říci, zda-li stále vyděšeně prchající Alenka slyšela množství strašlivých urážek a vulgarit, jenž se úst chobotnice linuly. Jestli ne, je to opravdu škoda, protože je krajně nepravděpodobné, že by některé z nich Alenka znala a mohla se něco nového přiučit. Stejně tak není jisté, zda-li naše hrdinka postřehla výkřiky o nirváně, blaženosti a osvícení, jenž prý byly už na dosah. Celkem vzato to ovšem není důležité. Podstatný je pouze fakt, že rozlícený dav - ačkoli měl strašlivou početní převahu - nevydržel psychicky pohled na tuto nekoordinovanými pohyby zmítanou a k nepříčetnosti rozběsněnou chobotnici a dal se na zbabělý útěk. Nic z toho už Alenka neviděla, protože stále prchala, utíkala, v panické hrůze kolem sebe máchala rukama a dál se nezastavitelně propadala do jakého si zamlženého transu, bez jasných myšlenek a pocitů... a pak, zčistajasna, ji něco sevřelo paži. Silně, rozhodně a sebejistě. Vystrašená Alenka kolem sebe v afektu mlátila, přes rozvířenou vodu v podstatě nic neviděla a jen věděla, že se musí bránit a utíkat. Utíkat jako o život. Stisk cizí ruky však byl silnější a neochvějně odhodlaný. Alenka už neměla sílu se dále vzpínat a upadla do milosrdného bezvědomí.
Alenka se najednou cítila tak těžká a slabá. Byla tma. Naprostá a úplná. Pomalu otevřela oči a její zrak se střetl s tak krásnou a půvabnou tváří, až ji srdéčko radostí poskočilo. Ale hlavně byla ona tvář tak známá. Starostlivý a hřejivý úsměv se mile roztáhl na Věrčině obličeji a Alenka se poprvé po dlouhé době cítila v naprostém bezpečí.
"Jak se cítíš?" pronesla Alenčina sestřička starostlivě.
"Kde... kde to jsem?"
"No přeci na břehu. To byl ale bláznivý nápad se jít koupat," odvětila Věrka na oko přísně, ale usměvavý obličej jasně prozrazoval, jak ráda vidí svou mladou svěřenkyni v bezpečí.
"Na břehu?" opakovala Alenka zmateně a pokusila se posadit.
A opravdu. Poté co s pomocí své sestřičky usedla a rozhlédla se, spatřila hladinu tajemného jezírka, jenž ji tak zle potrápilo. A potrápilo ji vůbec?
"Jak dlouho jsem byla...?"
"Až moc, těch několik minut bylo k nepřečkání."
"Několik minut?" divila se stále trochu zmatená Alenka.
"Ano. V podstatě to netrvalo příliš dlouho. Krátce poté, co jsi vlezla do vody, ses začala topit a než jsem pro tebe skočila, zmizela si mi pod hladinu. Naštěstí jsem tě rychle našla a vytáhla," vysvětlovala Věrka, z níž stále ještě lehce crčela voda, nedávné události.
"Několik... minut," stále opakovala Alenka a snažila se to v hlavičce všechno srovnat.
Pak pohlédla na svá holá zápěstí. "A náramek?"
"Nevím, asi jsi ho ztratila při všem to tonutí a zachraňování. Ty si teda vyváděla, to ti povím," stále s úsměvem a klidně Věrka objasňovala události své zmatené sestřičce.
Alenka s trochou námahy a sestřinou pomocí vstala a rozhlédla se. Jezírko, kdysi tak přitažlivé a nádherné, nyní vyhlíželo více než odpudivě. Alenka se otřásla při představě, že se v této bažinu připomínající břečce dobrovolně a s radostí chtěla osvěžit. Klátivé pohyby těch několika starých a jako by nemocných stromů a křovisek v okolí působily depresivním a odstrašujícím dojmem. Ale ne vše bylo chladně depresivní. V dáli, za korunami vysokých a vzdálených stromů, se postupně ztrácely hvězdy a se zlatavou krásou zde rozpínal stále ještě schovaný sluneční kotouč svou náruč. Jak se les pozvolna projasňoval, děvčata viděla, že není tak temný a neznámý, jak se za hluboké noci zdálo. Pod příkrým srázem na jihu sluneční paprsky odhalovaly útulnou vísku, oběma dívkám tak dobře známou. Byly domovu mnohem blíže, než jak si ještě před pár minutami dokázaly představit. Vycházející slunko pomalu odválo ranní chlad a Alenka po dlouhé době cítila místo nepřirozeného vlhka vodní masy na svém hladkém tělíčku hřejivé paprsky nadcházejícího letního dne.
"Nebylo to špatné dobrodružství, co?" přerušila Věrka tiché a radostné rozjímání.
"Aj, to bude sekec mazec," odvětila s úsměvem a už zcela při smyslech Alenka v představě, jak jejich příchod domů bude asi vypadat. Tentokrát se však velice mýlila.
Alenka vykročila směrem k domovu, ale po několika krocích shledala, že její sestřička stále stojí na místě.
"Ty nejdeš?"
Věrka, která se stále pobaveně usmívala, odvětila: "A ty ano? Takhle?"
Teprve nyní si Alenka uvědomila že je stále zcela nahá. Rychle na svou již uschlou postavu hodila odložené šaty a současně poslouchala škádlivé poznámky své sestřičky.
"Ovšem jestli chceš, oblékat se nemusíš. Honzík od sousedů to jistě uvítá. Víš, že je do tebe zamilovaný."
"Pche," mávla Alenka rukou. "Co by na mne asi tak viděl?"
"No já tě vůbec nepoznávám. Seš to vůbec ty? Nevyměnili mi tě tam pod tou vodou?"
Ale Alenka už neodpověděla. Sice si z tohoto celého dobrodružství neodnesla nádherný náramek, ale za to získala něco mnohem cennějšího. Nyní si již dobře uvědomovala, že její parádivost a posedlost vlastním vzhledem není vlastnost, za kterou by se měla stydět. Každý má své neřesti a nedostatky a právě to činí z lidí tak originální a jedinečné bytosti. Jde jenom o to příliš se jimi nenechat vláčet a občas se umět tvářit, že jsme lepší a skromnější, než jak to ve skutečnosti je. Alenka totiž právě dnes složila zkoušku dospělosti a z naivního dítěte se stala ženou. Poznala a naučila se totiž ku svému prospěchu využívat přetvářku.
Informace o povídce