Stíny se již dávno rozplynuly v temnotě lesa a rozsochaté větve se vzpínaly k obloze jako polámané prsty nebožáků, kteří byli pohřbeni příliš brzy. Dokonce i tlumené vrzání starého dřeva, které se táhle ozývalo ze všech směrů, působilo mimořádně depresivně a vy byste nepotřebovali moc fantazie, abyste v těch zvucích rozpoznali zlovolné šeptání staletých stromů. Krvavou polevu na strašlivém dortu zdejších hrůz tvořil studený podzimní vítr, jenž kvílivě sténal jako raněné zvíře a mísil se s něčím jiným. S něčím zlověstným a prastarým. Ten monotónní šum se zde rozléhal již staletí a dosud se nenašel nikdo, kdo by ho zaslechl a mohl o něm vyprávět.
Depresivní kakofonii lesa náhle přerušil jemný a melodický hlas. Pozorný posluchač by v něm zpozoroval trochu obav a strachu, ale kupodivu ne tak moc, jak byste čekali.
"Seš si jistý, že jdeme správně?" promluvila štíhlá tmavovláska, jejíž tvář i křivky by možná donutily nejednu méně psychickou odolnou modelku sáhnout po břitvě. Dívka si pročísla své kudrnaté vlasy a ty se jí zapletly do několika suchých větviček stromu, kolem něhož právě procházela.
"Jasně, že deme správně!" ozvalo se dívce od nohou a malý živočich to pronesl s takovou jistotou a sebevědomím, až to krásnou černovlásku zarazilo.
Medojed se na chvíli zastavil a rozhlédl se kolem sebe. Věděl jistě, že tady už před nějakým časem byli, jen přišli z jiné strany. Medojeda to ale nepřekvapilo ani nezmátlo. Nepochyboval, že cíl jeho cesty je už nedaleko. Podrbal se na hlavě, podíval se doprava, doleva a pak se otočil a pohlédl na svou společnici.
"Kde máš sakra oblečení?!" vydralo se medojedovi z tlamy překvapeně, když jeho pohled padl na nahou Druunu, která mu šla v patách.
Neuvěřitelně atraktivní a sexy dívka trochu rozpačitě pokrčila rameny a odvětila: "To ty zatracený větve. Potrhaly mi je! Já za to nemůžu, fakt. To se mi stává pořád!"
Medojed se zatvářil, jako by její vysvětlení bylo zcela logické a nedalo se proti němu nic namítat. A tak nic nenamítal. Zase se zakousl do tlustého lana, na jehož konci byl přivázaný velký a plný pytel a pokračoval v cestě.
Les se zdál stále hustší a temnější a Druuna by byla ochotna přísahat, že okolní stromy dýchají. Pomalu, pravidelně a synchronně. Jako by měly vlastní vůli. Vlastní záměr a touhu. Druuna toho už v životě viděla dost, ale takhle depresivní les ještě ne. Cítila v zádech něčí pohledy a nemohla se zbavit pocitu, že po ní les natahuje své chtivé pařáty. Naštěstí byla na vilné pohledy a chtivé ruce celkem zvyklá, ale i tak nemohla potlačit jistou úzkost, která se jí usadila někde hluboko v mysli. Medojed úzkost necítil a chvílemi si něco pobrukoval, ale vůbec se to nerýmovalo a Druuna doufala, že její společník je lepší dobrodruh a průvodce, než umělec.
Medojed se opět zastavil, nasál vzduch do plic a pln očekávání tiše pronesl: "Už je blízko. Cítím to," a vypadalo to, jako by se na to setkání těšil.
Cítila to i Druuna. Nešlo to přehlédnout. Řezavý chlad se kolem nich točil se zběsilou bezcitností a dívka měla pocit, že nyní dýchají a pulzují i kořeny a samotná zem. Normálnímu člověku by to připomnělo obrovský a děsivý organismus nezměrné zloby, ale Druuna si vybavila pulsování velkého a ztopořeného penisu. Zahnala tu myšlenku, podrbala se na levé půlce svého načechraného pozadí a obezřetně se rozhlížela na všechny strany.
Medojed ani Druuna nemuseli čekat dlouho. Suché a spadané listí před nimi zavířilo, les zasípal z hloubi svého nitra a ze země se vzedmuly kořeny, které se před jejich zraky proplety a vytvarovaly do podoby vysoké a štíhlé ženy. Její tělo pokrývala popraskaná kůra a dlouhé ruce a prsty té bytosti se vlnily jako netrpěliví hadi. To byla Paní lesa. Démon, jež měl na svědomí již mnoho obětí. Entita, která vládla lesu, jenž dokázal nebohé návštěvníka tak zmást, že už odsud nikdy nenalezli cestu ven.
"Ah, další přírůstek do mé armády ztracených duší," vydralo se Paní lesa z dřevěných úst a znělo to jako vrzání starého dubu. Její slova doslova prýštila arogancí a zlobou.
Druuna se trochu otřásla a velká a pevná prsa se jí na hrudi laškovně zavlnila. Jejich majitelka ani medojed nemohli přehlédnout, jak po té nádherné dvojici fešných kůzlátek těkla pohledem i Paní lesa.
"Čumíš, co?" komentoval situaci medojed pobaveně. "Ty tvoje povadlý dřeváky se takhle nehejbou," dodal na vysvětlenou, aby bylo jasné, o čem mluví.
Zlovolná královna lesa přešla tu drzost mlčením a dál prosazovala své téma. "Odsud se nedostanete. Já ovládám tenhle prostor. Z mého království není cesta ven! Poklekněte přede mnou a přijměte můj dar!"
Při těch slovech Druuna trochu vytřeštila oči a zmateně zamrkala. "Pokleknout? Přijmout dar? To už jsem slyšela tisíckrát, ale tam vždycky šlo o jinou větev."
Medojed se při těch slovech v duchu pousmál a pomyslel si, že ta divná nahatá holka asi nebude taková nula a ubožák, jak si o ní myslel.
Ale Paní lesa se moc nebavila. "Hlupáci! Tohle je váš konec! Jen ještě nevím, jestli vás mám roztrhat na kusy, nebo vás tady nechám bloudit na věky a pak se pokochám vašimi tlejícími mrtvolami!"
Zdálo se, že medojed už má těch keců tak akorát. "Bloudit? Navěky? Co to meleš, ty stará kůro? Odejdu odsud, kdy se mi zachce. Myslíš, že jsem nějaký Bilbo Pytlík, abych se ztratil v lese?" dodal s nepředstíraným sebevědomím a Druunu ta zmínka o Pytlíku trochu vzrušila. Ale medojed pokračoval. "Myslíš, že mě může zmást trocha pokřiveného prostoru a pár dimenzionálních zlomů? Já jsem expert na neeukleidovskou geometrii a vícedimenzionální topologii," pronesl medojed s takovou jistotou, že to Paní Lesa vyvedlo z míry.
Zdálo se, že Temná královna tohoto panství chce ještě něco říci, ale nějak nevěděla co. Asertivní flegmatičnost medojeda a nedostatek strachu u té mladé sexy ženy jí vyvedly z rovnováhy a snad to v ní vybudilo i nějaké komplexy. Po chvíli přemýšlení se Paní lesa rozhodla, že prostě zaútočí. Její tvář se zkřivila do zlovolného šklebu, ruce se rozpřáhly a prodloužily a zdálo se, jako by se jejím tělem prohnala míza lesa, který ji vyživoval.
"Boj? No, už bylo na čase!" radostně zvolala medojed, kterého ta konverzace pomalu začala nudit. Ale ještě zde měl malé překvapení. "Chytej, ty dřevnatá čůzo!" procedil medojed přes zuby, pak se půlotočkou rozmáchl a pytel na laně se roztočil a vylétl do vzduchu kde ho to zrychlení otevřelo a z jeho útrob se do okolí něco rozprsklo.
"Co? Co to sakra je?" v neskrývaném šoku vykřikla Paní Lesa a snad poprvé po několika staletích opravdu pocítila strach. Něco bylo špatně. Strašně moc špatně. Paní Lesa to hned ucítila a děs projel jejím tělem. A nejen jejím. I okolní les se vyděsil a zamrzl v hrůze.
Medojed se evidentně dobře bavil a už neměl důvod něco tajit. "To je kůrovec, ty stará fošno! Sám sem ho vyšlechtil. Speciální druh pro podobné případy," zasmál se medojed a pak už jen dodal: "Zakousněte se jí do prdele, moji malí přátelé!"
Paní Lesa měla hrůzou rozšířené oči a zdála se zcela paralyzovaná. Pak se však probrala a v zoufalství a plna bezradnosti prostě zaútočila. Ten pohled byl děsivý a Druuna v úleku ustoupila stranou, když se ta strašlivá vládkyně zdejšího panství rozběhla k medojedovi. Její paže a prsty narostly do abnormálních rozměrů a z úst démona lesa se vydral vysoký vřískot, který se zařezával do okolí jako kvílení tisíců meluzín. Medojed neuhnul ani o píď. Až když se k němu Paní lesa dostatečně přiblížila, vyrazil s nečekanou zběsilostí. Prosmýkl se mezi větvičkami jejích prstů, vyhnul se spleti šlahounů a vyskočil svému nepříteli na obličej a zaryl do něj všechny své drápy. Dřevěná entita zařvala bolestí a chtěla medojeda od svého obličeje odtrhnout, ale jeho mohutné drápy se zaklesly brutální silou do dřeva a medojed evidentně neměl v úmyslu se pustit. Paní lesa však měla rovněž strašlivou sílu. Obtočila medojeda svými groteskně dlouhými prsty, zařvala vzteky a bolestí a odtrhla toho agresivního živočicha i s velkým kusem svého obličeje.
"Arrgh! Do prdele! Co to je?!" sténala Paní lesa hrůzou a zoufalstvím, ale v tu chvíli přiložila ruku k dílu i Druuna.
Medojed nevěděl, kde tu velkou větev jeho obnažená společnice splašila, ale rozhodně to byl hypnotický pohled, když jí uchopila oběma rukama, nelítostně se rozpřáhla a udeřila Paní lesa přímo do jejího znetvořeného obličeje, až to křuplo. Medojed ocenil ten úder a snad ještě více pohyb prsou Druuny, které se při tom výkonu zavlnily jako hebký kašmír nesený jarním vánkem.
Zdálo se, že Paní lesa toho má dost. Útok medojeda i Druuny ji zcela rozhodil a ona kromě toho už začala cítit i děs a hrůzu svého lesa, který se zmítal bolestí, jak se miliony maličkých brouků tvrdošíjně zavrtávaly do jeho těla.
Ten řev zněl jako zoufalství mučených duší, ale netrval dlouho. Paní lesa se propadla do lesní půdy a začala nerovný boj proti škůdci, který nemohla vyhrát.
Dál už se vlastně nestalo nic zvláštního. Medojed evidentně nekecal a skutečně brzy vyvedl sebe i Druunu z lesa. Jeho kroky směřovaly po dosti neobvyklých křivkách, občas se zcela obrátil, ale kupodivu s každým krokem byl les řidší a světlejší a než se Druuna vzpamatovala, byli oba z toho dřevěného labyrintu venku.
Podzimní slunce už vystoupalo nad horizont a jeho měkké oranžové světlo zahřálo jemnou pokožku Druuny a ona se cítila, jako by jí pohladila velká dlaň roztouženého muže.
"Na co sakra zase myslíš?" vytrhl tu nádhernou bytost z rozjímání medojed, ale Druuna se jen mile usmála, sklonila se k tomu neohroženému živočichovi, zvedla ho, přivinula si ho k prsům a vlepila mu polibek na tvář.
Medojed se netvářil moc potěšeně a když ho Druuna opět postavila na zem, tak jen řekl: "Od dnešního dne se na kozy a bobry už nebudu dívat stejnýma očima."
A co se stalo s prokletým lesem? No, vlastně to, co se dalo čekat. Brzy byl kompletně zničený a určený k vykácení. Nyní už zde stojí parkoviště. Ale mezi místními řidiči stále kolují historky, že nachází svá auta jinde, než je zaparkovali. Ale to už je jiný příběh a dnes už na povídku "Medojed a prokleté parkoviště" není čas.
Informace o povídce