Čas se prosmýkl kolem sedmi-dimenzionálního kuřete stvořeného ze zapomenutého snu a rozpadl se na subatomární částice, které vypadaly jako nikdy nevyřčená věta dosud neexistující civilizace. Ale to už se stalo, takže k tomu nemohlo nikdy dojít. Medojed si uvědomil, že čas vypadá zespoda jako invariantní ementál, kde je teseraktová díra protkána möbiovou hmotou sýru, ale nepředpokládal, že mu to bude užitečné. Poté se podrbal na jedné ze svých hlav, které se táhly ve Fibonacciho posloupnosti od nekonečna až k horizontu černé díry, a zauvažoval. Tenhle chaos mohla způsobit jen jedna věc. Medojed si to uvědomil a v ten okamžik se vzdálené singularity sklouzly do bazénku plného falešně znějící hudby. V tu chvíli se Cthulhu strachy pozvracel a Lady of Pain se zmítala v mnohonásobném mokrém orgasmu. A medojed to konečně pochopil. Jen on to mohl pochopit a jen on to mohl rozmotat. On to znal a už se s tím střetl. On věděl, co vše umí spolykat. Medojed se soustředil. Nebylo to snadné. Nebylo snadné způsobit něco, co se nemůže stát. Nebylo snadné vytvořit ten paradox, ale on byl jediný, kdo to mohl dokázat. Mezi synapsemi jeho mysli se vytvořila ta myšlenka. Myšlenka, která dosud nebyla promyšlena a pocit, který nikdy nemohl nastat. Medojed si v mysli vsugeroval strach a v tu chvíli se paradoxy vesmíru objasnily a ztuhly v šoku. Přišlo to rychle. Všechny časové, prostorové i myšlenkové dimenze zavířily mezi nekonečným počtem vesmírů a medojed byl vystřelen nadsvětelnou rychlostí mezi květináčem a velrybou tak rychle, že si ani nevšiml, jak ta loď vlastně vypadá. Ale na to beztak nebyl čas, protože ty dveře se blížily moc rychle. Medojed jimi prolétl dříve než do nich narazil a ta modrá policejní budka mu zůstala za zády. A pak se stalo to jediné, co se mohlo stát.
"Au, doprdele!" zaklel medojed, když čenichem narazil do víka, které smrdělo hruškou, ale to už se pod ním skládala hromada čistého prádla a neohrožený černobílý predátor zaútočil.
Medojed vylétl ze Zavazadla po dokonalé parabole a ještě ve vzduchu sekl drápy do jeho zámku. "Tak tobě to posledně nestačilo?!" zavrčel nebojácně, zrovna když kolem něj profičela Tardis, Zafodova loď a několik kosmických entit, které to celé dokonale vcuclo.
Medojed vytvořil finální paradox a rozmotal nejsložitější multidimenzionální uzel, když Zavazadlo spolklo Tardis, do které předtím narazila Loď nepravděpodobnosti. Vesmír se zhluboka nadechl a ani on nechápal, co se to vlastně stalo. Realita si podala ruku s nulovou pravděpodobností a fyzikální zákony si zahrály kostky o své statistiky nekonečnou rychlostí. Dál už se nestalo nic. Vesmír se zresetoval a zahladil tak své zahanbení. Nikdo se nesměl dozvědět, co se vlastně stalo a jak moc se znemožnil.
Zůstal jen jeden záznam z té strašné události. Záznam toho, kdo se zresetovat nedal, protože on byl informační singularitou u které to začalo i skončilo. A já vám nedoporučuji jeho zprávu číst. Protože jedno dne si toho Vesmír všimne a bude chtít zahladit i tyto stopy.
Pozdravujte v prázdnotě.
Informace o povídce